ECLI:CZ:US:2009:2.US.2238.08.1
sp. zn. II. ÚS 2238/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky Credit Invest Capital & Consulting, s. r. o., se sídlem Nádražní 532/157, 702 81 Ostrava, IČ: 25399501, zastoupené JUDr. Milošem Bláhou, advokátem, se sídlem Zenklova 117, 180 00 Praha 8, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2008, č. j. 8 Cmo 228/2007-56, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2006, č. j. 23 Cm 52/2006-23, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a B. Č., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka nezastoupená advokátem doručila Ústavnímu soudu dne 3. 9. 2008 ústavní stížnost, kterou se domáhala zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů. Vzhledem k vadám návrhu, které spočívaly v absenci zastoupení advokátem a absenci jakéhokoliv zdůvodnění, které by se vázalo k napadeným rozhodnutím, byla stěžovatelka vyzvána k jejich odstranění ve 30 denní lhůtě od doručení výzvy.
Výzva byla podle prohlášení doručujícího orgánu doručována dne 17. 9. 2008 a protože nikdo nebyl zastižen, byla uložena na poště. Před uplynutím lhůty stanovené k odstranění vad podání (dne 3. 10. 2008), obdržel Ústavní soud e-mailovou poštou dopis stěžovatelky s neplatným podpisem, ve kterém bylo uvedeno, že v tomto týdnu, kdy nebyl nikdo v její kanceláři, jí byla doručena opakovaná výzva k vyzvednutí listovní zásilky, která měla být uložena již ode dne 17. 9. 2008, přičemž první výzva nebyla vůbec doručena. Dále bylo v dopise uvedeno, že v předchozím týdnu stěžovatelka prověřovala, zda nemá na poště uloženy doporučené zásilky a bylo jí sděleno, že tomu tak není. V dopise byla dále formulována žádost o opětovné zaslání předmětné zásilky, vrácené poštou dne 2. 10. 2008. Dále zde byla vyslovena domněnka, že uložená a nevyzvednutá písemnost by mohla obsahovat výzvu k doplnění Ústavní stížnosti, s tím, že toto doplnění se chystá zaslat, jakmile pro tento úkon získá advokáta. Stěžovatelka současně požádala o prodloužení lhůty k odstranění vad podání pro případ, že by stanovená lhůta měla uplynout dříve, než bude doručeno doplnění původního podání, které "jsme v propadné lhůtě z náhlých důvodů byli nuceni výjimečně zaslat ve formě, kterou jsme toto učinili". Tento dopis byl později řádně doplněn poštou doručeným přípisem podepsaným jednatelem stěžovatelky.
Dne 23. 10. 2008 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání označené jako doplnění ústavní stížnosti vypracované advokátem, který od počátku stěžovatelku zastupoval v nalézacím řízení před obecnými soudy. To obsahovalo podrobné odůvodnění ústavní stížnosti.
Ústavní soud musí vždy před věcným projednání ústavní stížnosti zvažovat, zda jsou splněny formální náležitosti podání. Podání stěžovatelky, doručené Ústavnímu soudu dne 3. 9. 2008, nesplňovalo ani elementární požadavky na obsahovou stránku podání. Podle ustanovení §34 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí návrh kromě označení toho, kdo ho podává, které věci se týká a co sleduje, podpisu a data, obsahovat i pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, jakož i další náležitosti, které stanoví zákon. Právě tyto posléze uvedené náležitosti návrh neobsahoval. Tyto vady, včetně nedostatku spočívajícího v absenci právního zastoupení, byly odstraněny podáním, které bylo odesláno dne 22. 10. 2008. Z okolností shora popsaných vyplývá, že stěžovatelka netvrdí, že by dne 17. 9. 2008, kdy jí podle prohlášení doručujícího orgánu byla výzva k odstranění vad podání doručována do jejího sídla, zde nebyl přítomen nikdo, kdo by byl oprávněn zásilku převzít. Pouze tvrdí, že v pracovním týdnu, který končil pátkem 3. 10. 2008, se v sídle společnosti nikdo nezdržoval. Ústavní soud proto musí vycházet z prohlášení doručujícího orgánu, podle něhož stěžovatelka nebyla v den doručování zastižena a byla jí zanechána výzva k vyzvednutí zásilky. Za této situace je nutno vycházet ze zákonné domněnky doručení uvedené výzvy do vlastních rukou uplynutím 10 dne od uložení. Zásilka byla doručena dne 27. 9. 2008. Doplnění ústavní stížnosti bylo odesláno dne 22. 10. 2008. Lhůta pro doplnění návrhu, stanovená v délce 30 dnů, tedy byla dodržena.
Ústavní soud proto přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti.
V první řadě Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti, respektive v jejím doplnění, především polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich právními závěry. Porušení pravidel spravedlivého procesu spatřuje ve skutečnosti, že soudy hodnotily důkazy jinak, než jak to odpovídalo představě stěžovatelky. Takto pojatá ústavní stížnost ve skutečnosti nesměřuje k ústavněprávnímu přezkumu postupu obecných soudů, ale jde o snahu, aby Ústavní soud přezkoumal postup obecných soudů z hledisek, která přísluší posuzovat nadřízenému soudu v soustavě obecných soudů. Protože předmětem sporu, který má obchodněprávní charakter, je částka nižší než padesát tisíc korun a dovolání k Nejvyššímu soudu z tohoto důvodu není přípustné, jde ze strany stěžovatelky o pokus nahradit dovolací soud Ústavním soudem.
Ústavní soud z tohoto důvodu nepovažuje za účelné se vypořádávat s takto pojatou argumentací, protože by tím ve skutečnosti nahrazoval obecný soud.
Soustředil se proto na to, zda v průběhu řízení před obecnými soudy nebyla stěžovatelka zkrácena na svých procesních právech a zda z tohoto pohledu nedošlo k jí namítanému porušení základního práva na spravedlivý proces, jak je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kterého se také dovolává. K tomu účelu si vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 23 Cm 52/2006. Z jeho obsahu zjistil, že jak Krajský soud v Ostravě, tak Vrchní soud v Olomouci se beze zbytku vypořádaly se všemi důkazními návrhy stěžovatelky. Pokud některé důkazní návrhy zamítly, zdůvodnily, proč tak učinily a toto zdůvodnění bylo provedeno zcela v souladu s pravidly řádného procesu. Ani ve výkladu hmotného práva Ústavní soud neshledal žádný rozpor s kogentními ustanoveními aplikovaných obecně závazných předpisů ani přehnaně formalistický přístup při jejich aplikaci.
Stěžovatelce proto nelze dát za pravdu, pokud v ústavní stížnosti tvrdí, že právní závěry především odvolacího soudu jsou v přímém rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Stěžovatelka si totiž vytváří vlastní představu o zjištěném skutkovém stavu, neboť z provedených důkazů činí jiné závěry, než které učinily obecné soudy. Na takto zjištěný skutkový stav pak dosazuje právní hodnocení odpovídající její představě o výsledku soudního řízení. Skutková zjištění obecných soudů jsou přitom logicky zdůvodněna a aplikovaná ustanovení hmotného práva jsou dostatečně přiléhavě vyložena. Jak bylo již uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší za těchto okolností jakkoliv zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, jimž jako jediným přísluší vykládat podústavní obecně závazné předpisy.
Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a vedlejší účastnice. Oba soudy ve svých vyjádřeních především reagovaly na výtku týkající se porušení pravidel řádného procesu a uvedly, že z jejich strany k porušení pravidel procesu nedošlo a odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Vedlejší účastnice nezastoupena advokátem pouze uvedla, že napadená rozhodnutí obecných soudů považuje za správná. S ohledem na obsah uvedených vyjádření, která neobsahují žádné nové skutečnosti a nejsou ani základem pro konečné stanovisko Ústavního soudu v této věci, nebyla rozesílána k případné replice.
Ústavní soud tedy nezjistil, že by ze strany obecných soudů došlo k porušení základních práv namítaných stěžovatelkou.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
S ohledem na popsané okolnosti souzeného případu Ústavní soud zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu