ECLI:CZ:US:2009:2.US.2245.09.1
sp. zn. II. ÚS 2245/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Mgr. D. K., proti usnesení Policie České republiky, Správy hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, č. j. ČTS: PSP 73/OOK5-229-2004 ze dne 2. 3. 2005, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 11. 5. 2005 č. j. 2 Zn 263/2004-161, usnesení Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování Praha III, č. j. ČTS: ORIII-2641/SKPV-OOK7-2004, ze dne 30. 3. 2005, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, č. j. 1 Zn 2098/2003-159 ze dne 20. 7. 2005, usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství služby kriminální policie a vyšetřování v Opavě, č. j. ČTS: OROP-1216/OOK-36-2003 ze dne 12. 5. 2004, usnesení Okresního státního zastupitelství v Opavě č. j. 2 Zt 702/2003-131 ze dne 2. 6. 2004, sdělení Krajského státního zastupitelství v Ostravě č. j. 3 KZT 130/2004 ze dne 21. 6. 2007, sdělení Krajského státního zastupitelství v Ostravě č. j. 1 KZn 2531/2003-29 ze dne 16. 12. 2003, opatření Okresního státního zastupitelství v Opavě č. j. 2 ZT 702/2003-235 ze dne 22. 6. 2007, sdělení Nejvyššího státního zastupitelství č. j. 5 NZN 2650/2005, 1 NZN 2793/2004, ze dne 17. 1. 2006, sdělení Ministerstva spravedlnosti č. j. 13/2009-OJ-SZ/19 ze dne 24. 6. 2009, a proti postupu Nejvyššího státního zastupitelství a Ministerstva spravedlnosti v souvislosti s vyřízením podnětů stěžovatelky, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 8. 2009 a doplněnou dne 29. 9. 2009, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, sdělení a opatření a současně navrhuje, aby bylo uloženo Nejvyššímu státnímu zastupitelství zabývat se jejími podáními zaslanými v období od 1. 1. 2009 do 20. 8. 2009 a Ministerstvu spravedlnosti zabývat se jejími podněty ze dnů 5. 2. 2008, 24. 2. 2008 a 3. 3. 2008 a o jejich vyřízení stěžovatelku řádně vyrozumět. Stěžovatelka tvrdí, že jí orgány veřejné moci svým postupem odepřely spravedlnost a že se nevypořádaly se všemi důkazy, které stěžovatelka předkládala. Ministerstvu spravedlnosti vytýká, že bez dalšího, aniž by ve věci přijalo jakékoli opatření, její stížnost jako nedůvodnou odložilo, a Nejvyšší státní zastupitelství se jejími podáními odmítlo zabývat.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno následující:
Napadenými usneseními ze dne 2. 3. 2005, 30. 3. 2005 a 12. 5. 2004 příslušné policejní orgány podle §159a odst. 1 tr. ř. odložily věci trestního oznámení stěžovatelky na neznámého pachatele a na podezřelou V. M. s tím, že nejde o podezření z trestného činu, a podle §159a odst. 2 tr. ř. odložily z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. e) tr. ř. věc podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví dle §223 tr. z., kterého se měl dopustit Mgr. L. K. (syn stěžovatelky). Stížnosti stěžovatelky proti prvním dvěma usnesením byly příslušnými státními zástupci zamítnuty jako nedůvodné a její stížnost proti třetímu usnesení byla zamítnuta s tím, že byla podána osobou neoprávněnou.
Napadeným sdělením Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 21. 6. 2007 bylo stěžovatelce oznámeno, že její podání ze dne 19. 6. 2007 bylo vyhodnoceno jako opakované shodné podání a z tohoto důvodu bylo odloženo, a stěžovatelka byla poučena, že její další obsahově shodné podněty nebudou přezkoumávány. Dalším napadeným sdělením ze dne 16. 12. 2003 byla stěžovatelka informována, že z jejího trestního oznámení na neznámého pachatele pro podezření z trestného činu vraždy Mgr. L. K. nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly nasvědčovat vyslovenému podezření. Bylo jí sděleno, že její podání bylo rozděleno na několik samostatných částí, které byly postoupeny příslušným orgánům k vyřízení. Opatřením Okresního státního zastupitelství v Opavě ze dne 22. 6. 2007 bylo ve věci zemřelého Mgr. L. K., podezřelého ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. z., podle §174 odst. 2 písm. e) tr. ř. zrušeno jako neodůvodněné přibrání znalce z odvětví silniční dopravy. Dalším napadeným podáním ze dne 17. 1. 2006 Nejvyšší státní zastupitelství stěžovatelku vyrozumělo o výsledcích kontrol provedených dle ustanovení §12 odst. 3 zákona o státním zastupitelství. Posledně napadeným sdělením Ministerstva spravedlnosti ze dne 24. 6. 2009 byla stěžovatelka informována o tom, že se její podání bez dalšího odkládají jako nedůvodná. Byla upozorněna na to, že ministerstvo není oprávněno přezkoumávat dozorující a dohledovou činnost státních zastupitelství ani procesní postup soudů a jejich rozhodnutí. Věci, v nichž stěžovatelka opakovaně vyjadřovala nesouhlas s postupem orgánů činných v trestním řízení, byly k jejím stížnostem prověřovány dozorujícím orgánem a podrobeny dohledu a kontrole a v postupu příslušných orgánů nebyly zjištěny nedostatky.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů(dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka brojí jednak proti rozhodnutím orgánů státní moci, jednak proti "jinému zásahu" těchto orgánů, čemužodpovídá jak její argumentace, tak petit návrhu, jímž je Ústavní soud vázán. Porušení svých ústavních práv přitom spatřuje v podstatě v tom, že orgány činné v trestním řízení bezdůvodně odložily podněty k zahájení trestního stíhání dotčených osob, řádně se nezabývají jejími návrhy a ohledně některých podnětů a návrhů zůstávají nečinní.
Stran napadených rozhodnutí policejních orgánů a státních zastupitelství, týkajících se vyřízení jejích trestních oznámení na neznámého pachatele a na podezřelou V. M. a stran odložení věci L. K., podezřelého ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví, Ústavní soud poukazuje na ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě byly takovými prostředky na ochranu práv stížnosti stěžovatelky, o nichž rozhodovala příslušná státní zastupitelství. Vzhledem k datu vydání rozhodnutí o těchto stížnostech (dne 11. 5. 2005, 20. 7. 2005 a 2. 6. 2004) je zcela evidentní, že ústavní stížnost proti nim i proti jim předcházejícím usnesením policejního orgánu byla podána daleko po zákonem stanovené lhůtě. Stěžovatelka zřejmě odvíjí běh lhůty k podání ústavní stížnosti od doručení oznámení Ministerstva spravedlnosti ze dne 24. 6. 2009, jímž jí bylo sděleno, že se její podání odkládají jako nedůvodná. Takové sdělení ovšem nemá povahu rozhodnutí ani "jiného zásahu" a není způsobilé zasáhnout do jakýchkoli ústavních práv. V daném případě proto nemá vliv na běh lhůty k podání ústavní stížnosti.
I kdyby Ústavní soud od výše uvedené podmínky odhlédl, ani pak by nebylo možno ústavní stížnost proti rozhodnutím o odložení věci trestního oznámení projednat věcně. Jak totiž opakovaně Ústavní soud v obdobných případech uvádí, vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, č. 5). Žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestněstíhána, tedy neexistuje (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usneseníÚS, sv. 14, č. 29). V odložení věci policejním orgánem a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zástupcem proto nelze spatřovat porušení takových práv stěžovatelky, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu.
Ze stejných důvodů nespadá do kompetence Ústavního soudu ochrana ústavních práv, jejichž porušení stěžovatelka shledává v tom, že Okresní státní zastupitelství v Opavě, Krajské státní zastupitelství v Ostravě, Nejvyšší státní zastupitelství a Ministerstvo spravedlnosti nepřijalo v této věci opatření, která by splňovala představy stěžovatelky o vyřízení jejich podnětů. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že nyní napadená "vyrozumění" orgánů činných v trestním řízení z podstaty věci nelze kvalifikovat jako "rozhodnuti" ani jako tzv. "jiný zásah veřejné moci" ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jedná se toliko o sdělení výsledku určitého postupu, který Ústavní soud není oprávněn korigovat; ostatně jinak by zasáhl do činnosti orgánů činných v trestním řízení, což mu nepřísluší (srov.usnesení sp. zn. III. ÚS 868/06, III. ÚS 921/06, II. ÚS 471/07, I. ÚS 2433/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Lze tedy uzavřít, že podáním trestního oznámení, resp. souvisejících podnětů a stížností stěžovatelka žádná svá subjektivní práva nerealizuje a ani případná nečinnost příslušných orgánů v souvislosti s vyřízením jejích podnětů není způsobilá zasáhnout do jejích ústavně zaručených práv.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v části napadající usnesení o odložení věcí a navazující rozhodnutí stížnostního orgánu odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděně podanou a ve zbytku ji odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d)tohoto zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka není pro řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem (dne 30. 10. 2009 obdržel sdělení advokátky JUDr. H. H. o výpovědi plné moci). K odstranění této vady však stěžovatelku nevyzýval, neboť ani její náprava by nic nemohla změnit na tom, že návrh není způsobilý meritorního projednání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2009
Stanislav Balík
soudce zpravodaj