ECLI:CZ:US:2009:2.US.23.09.1
sp. zn. II. ÚS 23/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti nezl. M. V. K. a nezl. P. K., oba zastoupeni Ing. P. K., otcem a Mgr. Y. R., matkou, oba právně zastoupeni Mgr. Lucií Koupilovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Ostravě se sídlem Purkyňova 787/6, proti výroku VI. rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 42 Co 394/2008-128 ze dne 17. 10. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení výroku VI. v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, který změnil rozhodnutí soudu I. stupně tak, že rozsudek Okresního soudu v Ostravě ve vztahu k žalované 1/ potvrdil (tj. zamítl návrh stěžovatelů) a zavázal stěžovatele společně a nerozdílně k povinnosti zaplatit žalované 1/ náklady řízení; ve vztahu k žalované 2/ pak žalobě přisvědčil a žalované 2/ uložil uhradit stěžovatelům žalovanou částku v plné výší včetně příslušenství a včetně smluvní pokuty, tak jak se žalobou stěžovatelé domáhali. Současně žalovanou 2/ odvolací soud zavázal k náhradě nákladů řízení stěžovatelů. Ve výroku VI. rozsudku odvolací soud zavázal stěžovatele zaplatit společně a nerozdílně státu na náhradě nákladů řízení částku 6 900 Kč za vypracovaný znalecký posudek.
Stěžovatelé se domnívají, že v dané věci měl soud aplikovat ust. §150 o.s.ř. (případně ust. §147 o.s.ř.) a stěžovatelům povinnost k náhradě nákladů znalečného neukládat. Právě ust. §150 o.s.ř. je nástrojem, který soudu umožňuje dospět ke spravedlivějšímu a vyváženějšímu rozhodnutí. Krajský soud odůvodnil napadený výrok tím, že znalecký posudek by vypracován za účelem prokázání procesní obrany žalované 1/, a protože ve vztahu k ní byli stěžovatelé neúspěšní, bylo jim dle výsledku uloženo uhradit náklady znaleckého posudku státu v plné výši, neboť na jejich straně odvolací soud neshledal předpoklady pro osvobození od soudních poplatků či důvody pro aplikaci ust. §150 o. s. ř. Vdaném případě však vypracování znaleckého posudku navrhli stěžovatelé, neboť v průběhu řízení vyplynulo, že žalovaná 1/, na rozdíl od žalované 2/, svůj podpis na dohodě popírá.
Stěžovatelé s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 129/06 uvádí, že rozhodnutí musí být s ohledem na konkrétní okolnosti odůvodněno způsobem, z něhož logicky a přesvědčivě vyplývají právní závěry a že při výkladu a aplikaci ustanovení §150 o.s.ř. je soud povinen mít vždy na zřeteli především účel soudního řízení, kterým je poskytnout soudní ochranu právům účastníků. Okolnostmi ovlivňujícími povinnost nahradit náklady řízení nejsou pouze skutečnosti stojící na straně účastníků řízení, ale také skutečnosti týkající se věci samé. Odvolací soud zcela přehlédl, že žalované byly dvě a znalecký posudek se dotýkal obou (byť ve vztahu k jedné z nich negativně a ve vztahu k druhé pozitivně). Odůvodnění postupu soudu je tedy nezákonné, přičemž takový postup soudu vybočuje z pravidel upravujících soudní řízení.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů odvolacího soudu o povinnosti zaplatit náklady řízení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud předesílá, že jak vyplývá z jeho judikatury, problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud proto jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení v detailech nepřezkoumává. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. O takový případ se však v dané věci nejedná.
V projednávané ústavní stížnosti je odvolacímu soudu vytýkáno, že neaplikoval ustanovení §150 o. s. ř. a své rozhodnutí v tomto směru dostatečně neodůvodnil.
Případná aplikace ustanovení §150 o.s.ř. je při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení otázkou soudního uvážení, tj. uvážení, zda se s ohledem na důvody hodné zvláštního zřetele jedná o natolik výjimečný případ, že opodstatňuje uvedený postup. Takovéto posouzení je však v plné kompetenci příslušného obecného soudu. Nevyužije-li příslušný soud uvedené liberační ustanovení při svém rozhodování o náhradě nákladů řízení, nelze v tomto postupu shledat porušení procesních práv konkrétního účastníka, či dokonce ústavně garantovaných práv.
Ústavní soud se shoduje se stěžovateli, že rozhodnutí soudu o důvodech aplikace ustanovení §150 o.s.ř., musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněno, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle. Současně však Ústavní soud dodává, že pokud obecný soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu §150 o.s.ř. přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např. IV. ÚS 397/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že spornou otázkou v řízení u obecných soudů bylo jednak zjištění, zda smlouva uzavřená mezi stěžovateli a dvěmi žalovanými je platná. Platnost smlouvy byla posuzována jak z hlediska určitosti ve smlouvě vyjádřeného závazku, tak z hlediska nezbytnosti podpisu smlouvy oběma žalovanými a dále, zda v případě zjištění platnosti smlouvy je smlouva závazná pro obě žalované. V tomto směru bylo ze strany nalézacího soudu provedeno dokazování, včetně znaleckého posudku za účelem zjištění, zda smlouvu podepsaly obě žalované (podpis žalované 2/ sporný nebyl). Za situace, kdy žalobci trvali na žalobě proti oběma žalovaným a s ohledem na výsledek sporu, Ústavní soud neshledává, že by rozhodnutí krajského soudu, který neaplikoval ve věci ust. §150 o.s.ř. a rozhodl o povinnosti stěžovatelů zaplatit náklady znalečného, bylo výrazem libovůle, nemající žádný podklad ve výsledku sporu, nebo že by z odůvodnění rozhodnutí nevyplývaly žádné důvody, vedoucí odvolací soud k uvedenému rozhodnutí o znalečném. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že z formulace, že znalecký posudek byl vypracován za účelem prokázání procesní obrany žalované 1/, vyplývá, že soud právě přihlédl účelu soudního řízení, jímž bylo i zjištění, zda předmětná smlouva zavazuje rovněž žalovanou 1/. Okolnost, kdo navrhl vypracování znaleckého posudku, který byl nutný k objasnění předmětu sporu a jehož závěry přispěly k zamítnutí žaloby proti žalované 1/, není, s ohledem na skutková tvrzení stěžovatelů v dané věci, při rozhodování o možné aplikaci §150 o.s.ř. podstatná.
Ústavní soud uzavírá, že v dané věci považuje napadený výrok o povinnosti hradit znalečné, s ohledem na výsledek sporu a související výroky o nákladech řízení, za výrok, který nevybočuje z mezí ústavnosti, a to ani pokud jde o rozhodnutí samotné, ani pokud jde o argumentaci uvedenou v odůvodnění rozhodnutí. Případy, v nichž se rozhodnutí o nákladech řízení otevřela věcnému přezkumu, jsou v rozhodovací praxi Ústavního soudu spíše výjimečné. Dokonce i když rozhodnutí obecných soudů mohou být z hlediska zákonnosti sporná, Ústavní soud v případech rozdílných názorů na interpretaci jednoduchého práva zastává v obecné rovině názor, že taková námitka nemůže sama o sobě založit porušení ústavního práva na soudní ochranu či spravedlivý proces. Ústavní soud rovněž připomíná, že při posuzování případné intenzity porušení práv a svobod nelze rozhodování o náhradě nákladů řízení klást na roveň rozhodování ve věci samé.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Stanislav Balík
předseda senátu