ECLI:CZ:US:2009:2.US.2428.09.1
sp. zn. II. ÚS 2428/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. J. V., zastoupeného Mgr. Bohumilem Petrů, advokátem se sídlem Ostrovského 3, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2006 č. j. 39 Co 98/2006-64 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 8. 2005 č. j. 14 C 50/2004-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svých ústavních práv zakotvených v čl. 36 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Stěžovatel spatřuje nesprávný úřední postup soudu v tom, že o jeho žalobě proti bývalému zaměstnavateli bylo rozhodnuto až po více než 14 letech. Na tom dle jeho názoru nic nemění ani prohlášení konkursu na žalovaného a přerušení řízení skutečnost, že soudy ve věci opakovaně rozhodly a že jejich rozsudky byly Nejvyšším soudem zrušeny. Nemůže být rozhodující, zda soud provádí nějaké úkony, podstatné je, zda jeho postup vede ke správnému výsledku. Dobu šesti let od zahájení řízení do prohlášení konkursu považuje za dostatečnou k tomu, aby v jeho ne příliš složité věci bylo pravomocně rozhodnuto. Jen tak měl reálnou šanci domoci se své pohledávky. Postup soudů proto považuje za nesprávný úřední postup, neboť ochrana jeho práv nebyla rychlá a účinná.
Za nesprávné stěžovatel označuje též posouzení otázky prokázání škody. Uvádí, že po nabytí právní moci rozsudku povinného písemně kontaktoval, jeho dopis se však vrátil s tím, že se z uvedené adresy odstěhoval. Za této situace proto nepodával návrh na vymožení přiznané pohledávky a požádal soud o pomoc před nařízením výkonu rozhodnutí. Ten mu však sdělil, že se mu požadované údaje nepodařilo zjistit.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 14 C 50/2004, který siÚstavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele podanou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení částky 26.366,-Kč s přísl. z titulu náhrady škody způsobené průtahy v soudním řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze druhým napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Oba soudy shodně dovodily, že v řízení, které stěžovatel vedl proti svému bývalému zaměstnavateli od 12. 5. 1988 do 17. 5. 2002, nedošlo k neodůvodněným průtahům, neboť od května 1994 do prosince 2002 bylo řízení ze zákona přerušeno z důvodu prohlášení konkursu na majetek žalovaného a v období předcházejícím nečinnost soudu nebyla zjištěna. Nadto stěžovatel neprokázal ani vznik škody v důsledku tvrzených průtahů.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud toto dovolání usnesením ze dne 16. 6. 2009 č. j. 25 Cdo 2197/2007-83 odmítl jako nepřípustné s poukazem na svou judikaturu, zabývající se výkladem pojmu nesprávný úřední postup, spočívající v průtazích řízení a předpoklady vzniku škody jako další z podmínek odpovědnosti státu za škodu.
Po přezkoumání obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není ani pravidelnou přezkumnou instancí jejichrozhodnutí. Opodstatněnost ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem je založena na splnění podmínky, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Těžiště ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatele s tím, jakým způsobem obecné soudy vyložily pojem nesprávný úřední postup spočívající v průtazích řízení; dle stěžovatele je nutno v jeho případě chápat nesprávný úřední postup ve vztahu ke správnosti postupu soudu při projednávání věci bez ohledu na úkony, které soud v rozhodném období provedl.
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní judikaturu, předesílá, že k takovému porušení může dojít pouze tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu nebo by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však v případě stěžovatele nenastala.
Soudy obou stupňů v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou vymezily podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích řízení. V daném případě je nepochybné, že soudy nebyly nečinné. Z podrobného výčtu jednotlivých úkonů, provedených soudy od podání žaloby do přerušení řízení v důsledku prohlášeného konkursu na majetek žalovaného, a poté od doby, kdy byl konkurs zrušen až do pravomocného rozhodnutí ve věci, naopak vyplývá, že se soudy případu věnovaly průběžně; pokud byla některá z jednání zmařena, stalo se tak výlučně pro postoj účastníků. Délka řízení byla ovlivněna četnými opravnými prostředky, podávanými zejména stěžovatelem, o nichž rozhodovaly soudy všech stupňů, včetně Nejvyššího soudu, přičemž průtahy v samotném jejich rozhodování zjištěny nebyly. To ostatně netvrdí ani stěžovatel, který je přesvědčen, že k nesprávnému postupu došlo tím, že soudy nerozhodovaly efektivně a správně, neboť jejich rozhodnutí byla rušena. V rozhodovací činnosti soudů různých stupňů ovšem spočívá podstata soudnictví. Okolnost, že v průběhu řízení, které probíhalo v několika stupních, bylo pravomocné rozhodnutí Nejvyšším soudem zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení, tak sama o sobě vždy nesprávný úřední postup nezakládá. Ani přerušení řízení, jež podstatně ovlivnilo délku původního řízení, k němuž došlo z důvodu prohlášení konkursu na majetek žalovaného, nelze v této souvislosti hodnotit jako nesprávný úřední postup, neboť k němu došlo na základě ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání.
V souzené věci soudy žalobu zamítly především proto, že nebyla prokázána existence škody. Pokud stěžovatel namítá, že soudy nesprávně posoudily i otázku vzniku škody a v této souvislosti odkazuje na svůj postup při vymáhání soudem přiznané pohledávky, z obsahu spisu vyplývá, že po právní moci rozsudku, jímž mu byla žalovaná částka přiznána, žalovaného pouze písemně vyzval ke splnění dluhu, což ani dle názoru Ústavního soudu nedostačuje k prokázání faktické nevymahatelnosti této pohledávky jako předpokladu vzniku škody coby jedné z podmínek odpovědnosti státu. Poukaz stěžovatele na další krok, který učinil (žádost soudu o pomoc před nařízením výkonu rozhodnutí) není pro posouzení dané věci relevantní, neboť o tuto pomoc požádal až podáním ze dne 27. 11. 2006, tedy po vydání napadených rozhodnutí.
Lze uzavřít, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají charakter svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z nich soudy vyvodily,není ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Z hlediska ústavnosti jsou tedy plně přijatelná.
Vzhledem k tomu, že nebyl shledán jakýkoli zásah do ústavně zaručených právstěžovatele, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a)zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu