ECLI:CZ:US:2009:2.US.2448.09.1
sp. zn. II. ÚS 2448/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Městské části Praha 2, nám. Míru 20, Praha, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem Advokátní kanceláře v Kladně, Gorkého č.p. 502, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky č.j. 26 Cdo 4209/2007-215 ze dne 8. 7. 2009 a rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 35 Co 582/2006-192 ze dne 14. 3. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 4. čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými byla zamítnuta její žaloba na vyklizení v žalobě specifikovaného bytu.
Z obsahu napadených rozhodnutí a tvrzení v ústavní stížnosti vyplývá, že rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 6. 2006 bylo žalované uloženo vyklidit a předat předmětný byt do 15 dnů od právní moci rozsudku stěžovatelce, neboť nebyly splněny všechny podmínky pro přechod práva nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty druhé obč. zák.
Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, neboť poté, co zopakoval dokazování, dospěl k odlišnému skutkovému závěru ohledně soužití žalované a zemřelé nájemkyně. Vzal za prokázáno, že žalovaná se svojí tetou společnou domácnost po dobu výrazně delší než tři roky vedla.
Nejvyšší soud dovolání podané stěžovatelkou zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu považoval z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace za správný.
Porušení citovaných základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno bez toho, aby byla stěžovatelce poskytnuta možnost vyjádřit se ke zcela zásadní změně právního názoru odvolacího soudu a ani jí nebyla v této souvislosti poskytnuta možnost navrhnout další důkazy. Byla tak porušena zásada předvídatelnosti rozhodnutí a dvojinstančnosti řízení.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že odvolací soud se nezabýval všemi podmínkami stanovenými pro přechod nájmu bytu, i když ust. §706 obč. zák. požaduje kumulativní splnění podmínek. Soud neprovedl dokazování ohledně rodinných poměrů žalované a jejích bytových poměrů. Stěžovatelka je přesvědčena, že její návrhy na provedení dokazování byly nesprávně a v rozporu s právem zamítnuty pro nadbytečnost, odvolací soud se jimi nezabýval, přestože rozsudek soudu I. stupně změnil. Rovněž dovolací soud se nezabýval tvrzeními stěžovatelky, jí předloženými a navrhovanými důkazy a námitkami ohledně nedostatků v dokazování před odvolacím soudem, a to ani v odůvodnění rozsudku.
Znemožněním svobodné dispozice s majetkem došlo k nepřípustnému zásahu do vlastnického práva, neboť stěžovatelka nemůže disponovat s majetkem, který je jí svěřen a nemůže řádným způsobem uspokojovat bytové potřeby obyvatelstva v obvodu své působnosti.
Stěžovatelka odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 687/05, sp. zn. IV. ÚS 8/2005 (ochrana vlastnického práva), nálezy sp. zn. I. ÚS 777/07 (předvídatelnost rozhodnutí) a nálezy sp. zn. III. ÚS 176/96, II. ÚS 289/06 (k povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit).
V doplnění ústavní stížnosti poukázala stěžovatelka na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2983/2007, který pro porušení zásady dvojinstančnosti řízení a zrušil dovoláním napadený rozsudek a věc vrátil k dalšímu řízení (odvolací soud neseznámil účastníky řízení se svým právním názorem, který byl odlišný od právního názoru soudu prvního stupně).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 2 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je jednak nesouhlas stěžovatelky s rozsahem provedeného dokazování, s hodnocením provedených důkazů a z něj vyvozenými právními závěry a jednak námitka ohledně porušení dvojinstančnosti řízení.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z ústavněprávního hlediska tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
S ohledem na uvedenou argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se proto Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Soud prvého stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalovaná nemá vlastní byt, neboť se svým manželem, který bydlí a pracuje ve Spolkové republice Německo, nežije. V odůvodnění rozhodnutí soud dostatečně odůvodnil, proč s ohledem na závěry, vyplývající z dalších důkazů, nepovažuje za nezbytné provést stěžovatelkou navržené důkazy, zejm. výslech rodinných příslušníků žalované. Z obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který zopakoval provedené důkazy a převzal skutková zjištění soudu prvého stupně, je zřejmé, že při rozhodování posuzoval splnění všech podmínek vyžadovaných pro přechod práva nájmu bytu dle ust. §706 odst. 1 obč. zák. Okolnost, že v tomto směru, patrně s ohledem na jednoznačnost skutkových zjištění, otázku možnosti existence vlastního bytu žalované znovu podrobně a konkrétně nerozebíral, nemůže způsobit nezákonnost či dokonce neústavnost rozhodnutí.
Odvolací soud hodnotil provedené důkazy z hlediska jejich závažnosti, (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti a v jeho hodnocení důkazů, které vyústilo k odlišnému právnímu závěru, nelze nalézt logický rozpor. Ve věci ani nedošlo k porušení práv stěžovatelky pro tzv. "opomenutí důkazů", neboť bylo dostatečně zdůvodněno, proč nebyly všechny jí navrhované důkazy provedeny. Ústavní soud zdůrazňuje, že jen obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv. Stejně tak Ústavní soud konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem, a to i kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil.
Rovněž dovolací soud se řádně zabýval námitkami stěžovatelky uplatněnými v dovolání, včetně námitek týkajících se údajných tvrzených nedostatků v dokazování, a odpovídajícím způsobem zdůvodnil, z jakých důvodů považuje skutkové i právní závěry odvolacího soudu za správné.
Ústavní soud jako důvodnou nashledal ani námitku, vztahující se k porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí či dvojinstančnosti řízení. Za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat
Skutková a právní situace však byla v dané věci odlišná. Podstata sporu mezi účastníky řízení spočívala v jejich odlišných názorech na to, zda žalovaná vedla s původní nájemkyní společnou domácnost a zda má vlastní byt. Soud prvního stupně částečně přisvědčil stěžovatelce a v meritu věci rozhodl v její prospěch. Soud druhého stupně a soud dovolací zaujaly opačný názor a přisvědčily žalované. Při posouzení věci obecné soudy vycházely ze shodného základu skutkových zjištění, přičemž oběma stranám řízení bylo zcela jasné, které skutečnosti byly předmětem dokazování a jaké důkazy byly provedeny. Povinnosti odvolacího soudu vyplývající z občanského soudního řádu ve vztahu ke změněnému právnímu názoru na konkrétní věc nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát konečný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti stran. Ostatně stěžovatelka uvedené námitky ani nevznesla v dovolacím řízení, ačkoliv tak učinit mohla. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu je však takový postup nepřípustný.
Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že poukaz stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu i rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřípadný, neboť uvedená rozhodnutí se po skutkové i právní stránce lišila od nyní projednávané věci.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka neprokázala porušení práv, jichž se dovolává. V předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.
Ústavní soud neshledal, že by odvolací a dovolací soud svým postupem při hodnocení důkazů překročily meze ústavnosti z pohledu tvrzeného porušení v úvodu citovaných článků Listiny. Právní závěry obecných soudů dovozené ze skutkového stavu, zjištěného na základě řádně provedeného dokazování, nemá Ústavní soud důvod jakkoliv zpochybňovat. Obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky (totožnými jako v ústavní stížnosti), své právní závěry srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly, jejich rozhodnutí tedy zjevně nejsou výsledkem libovůle. Právní závěr, dle nějž byly splněny podmínky přechodu práva nájmu bytu vyžadované ust. §760 odst.1 obč. zák., nelze považovat za závěr, který by byl v extrémním rozporu se zjištěnými skutečnostmi, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2009
Stanislav Balík
předseda senátu