ECLI:CZ:US:2009:2.US.2465.07.1
sp. zn. II. ÚS 2465/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti F. P., zastoupeného JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem se sídlem Stankovského 144, Čelákovice, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 14. 1. 2005, č.j. 14 C 23/2003-180, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 9. 2006, č.j. 12 Co 184/2005-226 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 2007, č.j. 28 Cdo 1916/2007-259, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení jeho ústavně zaručených práv.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 14 C 23/2003, z něhož vyplynulo, že stěžovatel napadl žalobou podle páté části občanského soudního řádu rozhodnutí Okresního úřadu Litoměřice - referátu okresního pozemkového úřadu ze dne 11. 6. 2002, č.j. 72-824/02-9384, a domáhal se určení, že je vlastníkem pozemku p.č. 541/5 nacházejícím se v katastrálním území Trnovany u Litoměřic, a určení, že mu nepřísluší pozemek stavební parcela č. 51 v témže katastrálním území, který mu dle zákona č. 229/1991 Sb. nelze vydat. Okresní soud rozsudkem ze dne 14. 1. 2005 č.j. 14 C 23/2003-180, podaný návrh zamítl. Po provedeném dokazování vzal za prokázané, že manželé P. se do Trnovan v březnu 1954 přestěhovali dobrovolně, měli zájem pracovat v místním JZD. Zde také po čase od manželů V. kupní smlouvou uzavřenou dne 20. 5. 1954 koupili jejich zemědělskou usedlost s přilehlými pozemky (součástí byly sporné nemovitosti) a současně vstoupili i do jejich práv a povinností jako přídělců. Již dne 19. 11. 1954 učinil ovšem stěžovatel společně s manželkou prohlášení o vzdání se přídělu zemědělské usedlosti ve prospěch Československého státu, přičemž příděl jim byl poté odňat rozhodnutím Okresního národního výboru v Litoměřicích ze dne 1. 9. 1958 z důvodu, že uvedené nemovitost opustili, na nich nehospodaří a neplní tak přídělové podmínky. V samotném JZD stěžovatel pracoval krátce, jen několik měsíců, poté pracoval asi rok ve státním statku, kde byla situace z hlediska výdělku lepší, až nakonec odešel na nábor do dolů.
S ohledem na takto zjištěný skutkový stav se nalézací soud neztotožnil s tvrzeními stěžovatele, že sporné nemovitosti přešly na stát v důsledku smlouvy o darování nemovitosti uzavřené dárcem v tísni dle §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), nebo kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek dle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Vzdání se přídělu nelze totiž interpretovat ani jako darovací smlouvu, ani jako kupní smlouvu. Nesouhlasil rovněž s tvrzenou existencí restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. p) cit. zákona, tedy, že šlo o převzetí nemovitosti bez právního důvodu, neboť přechod majetku na stát se uskutečnil opuštěním přídělu, jednostranným právním úkonem přídělce, který pod toto ustanovení podřadit nelze. Okresní soud konečně dovodil, že není naplněn ani restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. r) cit. zákona, tj. přechod nemovitosti na stát v důsledku politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Sám stěžovatel ve své výpovědi vyslovil, že politicky perzekuován nebyl, na jeho rodinu dolehla sociální tíseň. Zemědělskou usedlost opustil stěžovatel "svévolně" poté, kdy si opatřil jiné, ekonomicky výhodnější zaměstnání. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl soud nakonec k jednoznačnému závěru, že správní orgán rozhodl o věci správně, když nepovažoval stěžovatele za osobu oprávněnou ve smyslu ust. §4 odst. 1 zákona o půdě, a to z toho důvodu, že nemovitosti na stát nepřešly způsobem, který by zakládal restituční nároky.
Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 9. 2006 č.j. 12 Co 184/2005-226 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 2007 č.j. 28 Cdo 1916/2007-259 odmítnuto jako nepřípustné.
Rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností s tvrzením, že v posuzovaném případě bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 38 odst. 2 (zřejmě měl ale na mysli čl. 36) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v důsledku toho i právo na ochranu jeho vlastnictví dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Obecné soudy se podle stěžovatelova názoru dostatečně nevypořádaly s tvrzením, že k darování sporného majetku došlo v tísni. Je si vědom, že prokázat existenci tísně zvláště s časovým odstupem je velmi obtížné, nicméně má za to, že svým prohlášením a prohlášením další svědkyně dostatečně ozřejmil, v jaké tíživé sociální situaci se nacházela jeho rodina. K tomu podotkl, že "jeho tíživá sociální a ekonomická situace nebyla pouze tehdy všeobecně rozšířeným stavem ve státě dopadajícím na předem neurčitý okruh osob, nýbrž byla umocněna i špatně hospodařícím JZD", ve kterém osobně s manželkou pracovali. Ústavní soud definoval pojem tíseň tak, že se jedná o hospodářský nebo sociální stav, který doléhá na jednajícího takovým způsobem a s takovou závažností, že učiní právní úkon, který by jinak neučinil. Dle judikatury Ústavního soudu (např. nález sp. zn. II.ÚS 59/95 ze dne 27. 5. 1995) při posuzování znaku tísně ve smyslu restitučních předpisů je třeba mít na zřeteli i to, že "ve skutečném právním státě se nikdo dobrovolně majetku nezbavuje, ...". K okolnostem, za kterých v 50. letech minulého století docházelo k přechodu zemědělského majetku na stát, ovšem obecné soudy nepřihlédly.
Závěrem ústavní stížnosti se stěžovatel s odkazem na čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 Úmluvy dovolával ochrany před diskriminací, jíž se měly dopustit orgány státu svými rozdílnými postupy při rozhodování o skutkově totožných nárocích stěžovatele na vydání majetku.
Ústavní soud i v tomto řízení respektoval skutečnost, že s ohledem na své ústavní vymezení (zakotvené především v čl. 83 Ústavy ČR) není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Posuzováno z výše uvedených hledisek, nemůže ústavní stížnost obstát.
Těžiště stížnostní argumentace tvoří polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudu v otázce, zda došlo k naplnění podmínek tísně podle ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě. Stěžovatel se domnívá, že soudy nevyhodnotily předložené skutečnosti správně, a dospěly proto k nesprávným právním závěrům, na základě nichž jeho návrh zamítly. Pochybení tohoto charakteru ovšem Ústavním soudem zjištěno nebylo. Obecné soudy se všemi námitkami stěžovatele v předchozím řízení zabývaly a řádně, ústavně konformním způsobem vyložily, proč podmínku tísně nepovažují za naplněnou. Vycházely přitom z definice pojmu tíseň, jež je kompatibilní s výkladem, který ve své judikatuře zaujal Ústavní soud. Podle ní je tento pojem třeba vykládat ve specifickém kontextu restitučního zákonodárství, tj. k jeho ratio legis, jež směřuje ke zmírnění následků některých křivd způsobených jednotlivcům totalitním, nedemokratickým režimem v období let 1948-1989. Tento režim se vyznačoval výběrem ekonomicky či sociálně definovaných a determinovaných skupin, které v důsledku určitého společného znaku (např. vlastnictví výrobních prostředků či půdy) považoval za nepřátelské a vyvíjel na ně cílený individualizovaný dlouhodobý nátlak. Pod vlivem tohoto trvalého nátlaku byly životní aktivita i svoboda vůle těchto tzv. nepřátelských osob (např. příslušníků nepřátelských tříd) vážně ochromeny, v důsledku čehož tyto osoby činily ve vztahu k věcem, které vlastnily, právní úkony, které by v právním státě neučinily (viz např. nález, sp. zn. II. ÚS 30/2000, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, str. 157 a násl.).
Znak tísně, ve smyslu zamýšleném zákonem o půdě, v projednávaném případě zjevně naplněn nebyl. Ze skutkových zjištěních nalézacího soudu totiž nevyplývá, že by právnímu úkonu stěžovatele předcházel dlouhodobý proces nátlaku. Stěžovatelův všeobecný odkaz na poměry doby, v nichž byl právní úkon učiněn, nelze paušálně hodnotit jako stav tísně určité osoby. Nebylo jednoznačně popřeno, že se stěžovatel s rodinou nacházel jako vlastník předmětných nemovitostí ve složité situaci, tato se však nelišila od situace, jíž byli vystaveni běžní občané tehdejší ČSSR. Stěžovatel navíc odešel pracovat do JZD dobrovolně a stejně tak ze své vlastní vůle vstoupil do práv a povinností manželů Valachových, kteří byli přídělci. Hospodaření na zemědělské usedlosti posléze nezvládal. Ve světle těchto okolností je nutno považovat vzdání se přídělu za určitý způsob řešení nastalé situace, ke kterému se stěžovatel sám rozhodl.
Stěžovatelem předkládaná vlastní interpretace pojmu tíseň je ve vztahu k judikatuře Ústavního soudu extenzivní, neboť za tíseň ve smyslu restitučních předpisů není možno označit jakýkoliv nepříznivý sociální stav osoby, která sice žije v nedemokratickém státě, ale její stav má původ v okolnostech zcela jiné povahy odlišných od činnosti tohoto státu. Naopak je nutno tento pojem vždy chápat na pozadí tísně režimem trvale potlačovaných sociálních skupin, jejichž křivdy zejména mají být působením restitučních zákonů zmírněny. Toto pojetí je v souladu s judikaturou, jíž se stěžovatel dovolával.
Výčet důvodů umožňujících vydání nemovitostí ve smyslu §6 odst. 1 zákona o půdě má taxativní povahu, a proto i Ústavní soud sdílí jako zcela logický závěr soudu prvního stupně, že smlouvu o darování nemovitostí uzavřené dárcem v tísni [§6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě] nelze směšovat se vzdáním se přídělu jako jednostranným právním úkonem. Již s ohledem na tuto skutečnost tedy nebylo možno dovodit existenci zmiňovaného restitučního titulu, což stěžovatel ve svém návrhu zcela pominul.
Stěžovatel rovněž tvrdil, že došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení tohoto práva teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), eventuelně by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala. Obecné soudy věnovaly náležitou pozornost jeho procesním návrhům a poskytly mu dostatek prostoru k ochraně jeho práv, čehož také využil. Obecné soudy také argumentačně přesvědčivým způsobem zdůvodnily svá rozhodnutí. Skutečnost, že vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě nezakládá důvod způsobilý zajistit ústavní stížnosti úspěch.
Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, Ústavní soud ve svých rozhodnutích uvedl, že Listina poskytuje ochranu především vlastnickému právu již existujícímu a ne právu, jehož existence je sporná. V předmětné věci se meritorně jednalo právě o prokázání existence takových skutečností, které by teprve založily nárok na vrácení uvedených nemovitostí. Navrhovateli se v řízení takové skutečnosti prokázat nepodařilo, i když procesně k tomu vytvořený prostor měl. I v tomto případě proto Ústavní soud dospěl k závěru, že vlastnické právo podle čl. 11 Listiny nebylo napadenými rozhodnutími obecných soudů porušeno.
Jako nedůvodný byl rovněž shledán argument stěžovatele týkající se údajného porušení zákazu diskriminace. Aby k takovému porušení došlo, musí být s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, zacházeno rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup. Dle tvrzení navrhovatele ovšem orgány státu takto měly postupovat pouze ve vztahu k jeho osobě, tudíž hovořit o diskriminačním jednání v daném případě není namístě. Co se týče rozdílů v rozhodování jednotlivých orgánů státu v totožných právních věcech stěžovatele, lze toliko uvést, že nespadá do kompetence Ústavního soudu sjednocovat jejich postup. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se věcí pouze z hlediska ústavněprávního, tedy tím, zda ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou ústavně konformní. Vzhledem k tomu, že obecné soudy při interpretaci dotčených právních předpisů zjevně nevybočily z mezí ústavnosti, nebyl zde shledán zásah do stěžovatelových práv.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Stanislav Balík
předseda senátu