ECLI:CZ:US:2009:2.US.247.09.1
sp. zn. II. ÚS 247/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. K., zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem Advokátní kanceláře v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 51 Co 275/2008-294 ze dne 18. 9.2008 a výroku I. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2006 č.j. 83 C 391/2001-172, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl.4 odst.4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl.38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byl v zamítavém výroku potvrzen rozsudek okresního soudu ohledně částky 23 400 Kč s přísl. (Rovněž požaduje zrušení potvrzené části výroku I. rozsudku Okresního soudu v Ostravě.)
V ústavní stížnosti uvádí, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Krajský soud v Ostravě řádně nezhodnotil všechny provedené i navržené důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu nevyplývá, proč měla být částka ve výši 23 400 Kč s přísl. potvrzena jako část zamítnuté žaloby okresního soudu. Předmětem žaloby nebyly uhrazené platby za rok 1996. resp. uhrazené platby do 17. 10. 1997 a předmětem žaloby nebyly přeplatky, které měly být vyúčtovány do 17. 10. 1997. Částka 23 400 Kč spadá do období do 17. 10. 1997, která nebyla uplatňována v návrhu podané žaloby ze dne 18. 10. 2001, a proto nelze tuto částku použít pro odečet od žalované částky 85 835,80 Kč a snížit ji bez ohledu na řádné provedení důkazů, případně i znaleckého posudku.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka se žalobou ze dne 18.10.2001 domáhala zaplacení částky 85 835,80 Kč. Uvedená částka dle stěžovatelky představuje přeplatek na nájemném a službách za období od roku 1996 do roku 1999, které žalovanému zaplatila na podkladě absolutně neplatné smlouvy o nájmu nebytových prostor, přičemž z rozhodnutí soudu prvého stupně (str. 2 rozsudku) a rozhodnutí odvolacího soudu (str. 3 rozsudku) vyplývá, že za rok 1996 stěžovatelka požadovala z celkové shora uvedené částky částku 23 400 Kč (přeplatek na službách). Soud prvého stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky uzavřená nájemní smlouva je absolutně neplatná a smluvní strany jsou povinny vydat si vzájemná plnění. Tvrzený nárok stěžovatelky, který je nárokem z bezdůvodného obohacení, však shledal promlčeným (pokud jde o nároky za rok 1996 a 1997 z důvodu uplynutí objektivní tříleté lhůty a za rok 1998 z důvodu uplynutí dvouleté subjektivní lhůty dle §107 odst. 1 a 2 obč. zák.). Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi účastníky se jednalo o obchodní závazkový vztah dle §261 odst. 1 obch. zák., přičemž v tomto případě je promlčecí doba dle §397 obch. zák. čtyřletá a u nároku na vrácení plnění uskutečněné podle neplatné smlouvy počíná běžet ode dne, kdy plnění došlo (§394 odst. 2 obch. zák.).Ve čtyřleté promlčecí době jsou vzhledem k datu podání žaloby promlčeny všechny nároky, na které bylo plněno přede dnem 18. 10. 1997. Odvolací soud proto shodně jako soud prvého stupně shledal jako promlčený nárok stěžovatelky na vydání bezdůvodného obohacení za rok 1996 ve výši 23 400 Kč, neboť poslední platba na tento rok byla uskutečněna dne 27. 12. 1996. V tomto rozsahu potvrdil jako správný zamítavý výrok rozhodnutí soudu prvého stupně. Ve zbytku rozhodnutí soudu prvého stupně zrušil a vrátil k dalšímu řízení, neboť okresní soud vycházel z nesprávného právního posouzení nároku stěžovatelky jako zcela promlčeného, a z tohoto důvodu nemohl stěžovatelce poskytnout poučení o potřebě učinit skutková tvrzení vymezující její nárok a nabídnout k nim důkazy.
Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatelky zůstávají v rovině jednoduchého práva, přičemž stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nekonkretizuje, v čem má spočívat extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Stejně tak neuvádí, které důkazy nebyly řádně hodnoceny a v čem spočívá event. neústavnost hodnocení důkazů. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není z vlastní iniciativy přezkoumávat řízení u obecných soudů a vyhledávat event. nedostatky, které by svou intenzitou byly způsobilé zasáhnout do ústavně chráněných základních práv účastníka řízení. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho úkolem ani není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud v projednávané věci neshledal důvod k zásahu do výlučné pravomoci soudů. Obecné soudy se návrhem stěžovatelky, tak jak byl předestřen v žalobním návrhu, zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry ohledně promlčení nároku týkajícího se roku 1996 řádně odůvodnily. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (na rozdíl od tvrzení stěžovatelky) zcela jednoznačně vyplývá, proč částečně, tj. pokud jde o částku 23 400 Kč, potvrdil zamítavý výrok rozsudku okresního soudu.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná jen o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu a jejich rozhodnutí, stejně jako řízení jemu předcházející, nevybočilo z mezí ústavnosti.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2009
Stanislav Balík
předseda senátu