ECLI:CZ:US:2009:2.US.2484.09.1
sp. zn. II. ÚS 2484/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. P. N., advokáta, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 6 Tdo 141/2009, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 1. 10. 2008 č. j. 31 To 241/2008-78 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 25. 3. 2008 sp. zn. 2 T 107/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 9. 2009, se JUDr. P. N., coby obhájce M. Š., domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž byl M. Š. v trestním řízení vedeném proti němu jako proti uprchlému uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, přičemž výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podatel ústavní stížnosti tvrdil, že uvedenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva M. Š. garantovaná čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť v jeho případě údajně nebyly splněny zákonné podmínky pro vedení řízení jako proti uprchlému, když obecné soudy nevyužily prostředků ke zjištění pobytu obviněného nově stanovených novelou trestního řádu č. 170/2007 Sb.
Vzhledem k tomu, že k ústavní stížnosti nebyla připojena plná moc zmocňující JUDr. P. N. k podání ústavní stížnosti a k zastupování před Ústavním soudem, čímž ústavní stížnost postrádala náležitosti §30 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud vyzval podatele k předložení plné moci, jíž by prokázal oprávnění zastupovat M. Š. v řízení před Ústavním soudem. Ve stanovené lhůtě však nebyla tato vada podání odstraněna. Podatel na ni reagoval předložením opatření Okresního soudu v České Lípě ze dne 15. 6. 2007 sp. zn. 0 Nt 2165/2007, kterým byl JUDr. P. N. soudem ustanoven podle §39 trestního řádu obhájcem obviněného M. Š.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost, kterou podal advokát za jinou osobu, aniž by k tomu byl přímo touto osobou zmocněn ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je věcně projednatelná.
Podle ustanovení §27 odst. 1 zákona o Ústavním soudu může návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podat ten, komu tento zákon takové oprávnění přiznává. Aktivní legitimace je pak stanovena speciálně pro jednotlivé druhy řízení před Ústavním soudem. Pro řízení o ústavní stížnosti je třeba vyjít z ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Z dikce posledně citovaného ustanovení vyplývá, že podatel ústavní stížnosti musí tvrdit, že v napadeném řízení došlo k porušení jeho základních práv nebo svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud dovodil, že účastníkem řízení v napadené věci byl M. Š. Jedině on je tedy oprávněn za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu brojit proti řízení a v něm vydaným rozhodnutím, kterými mělo být zasaženo do jeho ústavních práv, ústavní stížností. Ústavní stížnost však podal JUDr. P. N., aniž by k tomu byl M. Š. zmocněn. Je přitom zřejmé, že podatel sám nebyl účastníkem řízení, v němž došlo k vydání jím napadených rozhodnutí. Není proto k podání ústavní stížnosti pro nedostatek procesní legitimace oprávněn (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 411/02, III. ÚS 687/01, II. ÚS 3278/07).
Na tom nic nemění ani předložení opatření o ustanovení obhájcem pro řízení před obecnými soudy z důvodu nutné obhajoby. Dikce ustanovení §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vylučuje, aby ústavní stížnost podal za osobu oprávněnou třetí subjekt, v daném případě obhájce ustanovený pro trestní řízení, neboť řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení trestního a stěžovatel v něm nemá postavení obviněného (případně obžalovaného či odsouzeného). Povinná účast advokáta na straně stěžovatele není obhajobou, nýbrž právním zastoupením osoby, která jako navrhovatel řízení před Ústavním soudem podáním ústavní stížnosti zahajuje. Kogentními ustanoveními §29, 30 a 31 zákona o Ústavním soudu je vázán nejen Ústavní soud, ale přirozeně i soud obecný. Nedostatek právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem tak nemůže být zhojen zmíněným opatřením obecného soudu vydaným na počátku a pro účely trestního řízení. S tímto výkladem ostatně koresponduje i ustanovení §41 odst. 5 trestního řádu, které dobu trvání zmocnění ustanoveného obhájce vymezuje.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné i tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním a nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, však v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Právě z hlediska zásady subsidiarity ústavněprávního přezkumu pak nelze opomenout existenci zvláštního prostředku ochrany tvrzeně dotčených práv již v řízení před obecnými soudy, jenž odsouzenému poskytuje institut upravený v ustanovení §306a tr. řádu. V usnesení ze dne 25. 4. 2006 sp. zn. II. ÚS 685/05 (dostupné na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz) se Ústavní soud k tomuto prostředku uchýlil výslovně, když tamního stěžovatele upozornil, že se "tak může domáhat znovuprovedení důkazů, které byly prováděny v řízení, konaném proti němu jako proti uprchlému, a pro případ, že by řízení proti němu jako proti uprchlému skončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, může se domáhat zrušení takového rozsudku a znovuprovedení hlavního líčení v celém rozsahu (srov. §306a trestního řádu). Při novém provádění důkazů tak může plně uplatnit svá procesní práva, zvláště pak právo na obhajobu".
K obdobným závěrům dospěl Ústavní soud též kupř. v usnesení ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. III. ÚS 636/07, a v usnesení ze dne 13. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 907/08.
Tím, že návrh podle §306a odst. 2 tr. řádu podán nebyl (ústavní stížností není dokládán opak), vyvstala situace, kdy stěžovatel - objektivně - nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2009
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj