ECLI:CZ:US:2009:2.US.2491.09.1
sp. zn. II. ÚS 2491/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců a Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. C., zastoupeného Mgr. Jiřím Karpíškem, advokátem se sídlem v Praze 10, V Olšinách 10, proti výroku II., III. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2004 č. j. 35 Cm 201/2000-194, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2005 č. j. 35 Cm 201/2000-223, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2006 č. j. 12 Cmo 147/2006-237 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009 č. j. 23 Cdo 2481/2007-277, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro tvrzené porušení jeho základních práv a svobod dle v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Městský soud v Praze rozsudkem (ve znění opravného usnesení) uložil žalované zaplatit žalobci (stěžovateli) částku 19 668,84 Kč s 15,4% úrokem z prodlení ročně od 1. 3. 2000 do zaplacení a žalobu stěžovatele co do výše 646 575,56 Kč s 15,4% úrokem z prodlení ročně od 1. 3. 2000 do zaplacení zamítl. Stěžovatel se v řízení domáhal zaplacení přepravného za navážku suroviny a vyvážku frakcí, které pro žalovanou provedl.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že mezi žalobcem a žalovanou byly uzavřeny smlouvy o přepravě věci v ústní formě podle §610 obch. zák. Za podstatné považoval ustanovení §611 obch. zák., podle něhož měl žalobce jako dopravce právo požadovat, aby mu žalovaná jako odesílatel potvrdila požadovanou přepravu v přepravním dokladu, záznamu o provedení přepravy, v tzv. stazkách. Pokud tak žalobce neučinil, zbavil se tím možnosti prokázat, jaké skutečné plnění žalované poskytl. Navržení svědkové (řidiči žalobce) nebyli podle názoru odvolacího soudu schopni a způsobilí takový relevantní důkaz nabídnout. Důkazem o provedených přepravách je ve smyslu §611 obch. zák. přepravní doklad potvrzený odběratelem, což vyplývá z nutnosti zaznamenání veškerého poskytnutého plnění s největší přesností a konkrétností, aby bylo možné poskytnutí takového plnění fyzicky či fakticky odběratelem ověřit. Přepravní doklad potvrzený odesílatelem nelze plnohodnotně a věrohodně nahradit jinými důkazy, kupř. výslechy svědků apod.
Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovodil, že z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání je zřejmé, že stěžovatel toliko nesouhlasí s tím, že odvolací soud nepovažoval provedené důkazy za dostatečné k prokázání dovolatelem uplatněného nároku, uplatňuje tedy dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud konstatoval, že správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto námitek nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak již bylo výše uvedeno - přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.
Obsahem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s meritem věci, jímž se však Nejvyšší soud nezabýval. V odůvodnění odmítavého rozhodnutí dostatečně vysvětlil závěr o nepřípustnosti podaného dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., resp. názor, že dovolací soud nemůže posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné, z pohledu stěžovatelem (obsahově) uplatněného důvodu. Tj. že nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na podrobné odůvodnění uvedeného rozhodnutí lze - jako ústavně konformní - v tomto případě odkázat. V nyní posuzované věci pak možno zdůraznit i to, že stěžovatel konkrétní námitky (ve smyslu konkrétní protiargumentace) proti uvedenému postupu Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti ani nevznáší. Ústavní soud tak uzavírá, že zásah do práv stěžovatele zaručovaných shora označenými články Listiny základních práv a svobod samotným rozhodnutím dovolacího soudu neshledal, a proto v této části ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Pokud jde o rozhodnutí soudů I. a II. stupně, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti nim směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, v daném případě splněna není. Kupříkladu již v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06, na něž v podrobnostech i v tomto směru možno odkázat, dal Ústavní soud najevo, že v případě dovolání podaného s odkazem na ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při uplatnění tzv. nezpůsobilého dovolacího důvodu, jak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Na situaci, kdy stěžovatel v dovolání nepředestřel právní otázku, a nevytvořil tak Nejvyššímu soudu prostor pro uvážení o jejím případném zásadním významu, nedopadá postup Ústavního soudu dle §72 odst. 4 zákon o Ústavním soudu. Jinými slovy, pokud posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, bylo nutno podle ust. §72 odst. 3 cit. zák. šedesáti denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím soudu I. a II. stupně odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti nebyla tato zákonná lhůta stěžovatelem evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně v záhlaví označeným podle §43 odst. 1 písm. b) cit. zák. odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené. Lze dodat, že v ústavní stížnosti stran nákladových výroků napadených rozhodnutí obecných soudů stěžovatel ničeho konkrétního nenamítá.
Ústavní soud si je vědom judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jež se ve vztahu k České republice zabýval podobným problémem souladu postupu Ústavního soudu s právem stěžovatele na přístup k soudu, a to při posuzování přípustnosti ústavních stížností v souvislosti s vyčerpáním mimořádného opravného prostředku (dovolání), jehož přípustnost závisí na uvážení dovolacího soudu - tzv. nenárokové dovolání (rozsudek ve věci Běleš a ostatní proti České republice, rozsudek ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, oba ze dne 12. 11. 2002, rozsudek Rechtová proti České republice ze dne 26. 6. 2008). Na výkladové a aplikační potíže vytýkané Evropským soudem pro lidská práva ovšem již reagovala rozsáhlá novelizace ustanovení §72 a §75 zákona o Ústavním soudu provedená zákonem č. 83/2004 Sb., jež nabyla účinnosti k 1. 4. 2004.
Ústavní soud podotýká, že je na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného (právního) zastoupení.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.
Ústavní soud dodává, že obdobně rozhodl ve své judikatuře např. usnesením sp. zn. II. ÚS 1417/08 ze dne 7.1.2009 aj.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2009
Stanislav Balík
předseda senátu