Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.11.2009, sp. zn. II. ÚS 2504/09 [ usnesení / LASTOVECKÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2009:2.US.2504.09.1

sp. zn. II. ÚS 2504/09 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1. I. P., 2. Ing. J. P., 3. RSDr. V. P., všichni zastoupeni JUDr. Milenou Nachtigalovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze, Senovážná 6, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2009 č.j. 12 Co 533/2006-120 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 17. 1. 2006 č.j. 12 C 868/2002-79, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl.1 Ústavy ČR, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byli jako právní nástupci po zemřelé matce zavázáni zaplatit žalobci částku 7 892 Kč s příslušenstvím, představující nedoplatek matky za dodávky tepla a teplé vody. Dle stěžovatelů u obecných soudů došlo v rozporu se zásadami části páté Listiny k porušení procesních předpisů, což ve svém důsledku rovněž znamená porušení principu právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Stěžovatelé namítají, že oba obecné soudy přes jejich námitky nezjišťovaly okolnosti, týkající se řádného doručení platebního rozkazu jejich právní předchůdkyni, či jejím právním nástupcům. Odvolací soud pouze konstatoval, že „ať již byl či nebyl doručen platební rozkaz žalované (ač odvolací soud nepochybuje, že platební rozkaz byl doručen adresátce řádně), nemůže mít tento případný nedostatek na konečné rozhodnutí žádný vliv“. V době doručování platebního rozkazu v domově důchodců však již byla jejich matka ve vážném zdravotním stavu, platební rozkaz proto převzal a podepsal první stěžovatel a také proti tomuto platebnímu rozkazu podal odpor. Ustanovení §173 o.s.ř. přitom nepřipouští, pokud jde o doručování platebního rozkazu, náhradní doručení. Dále stěžovatelé namítají, že soudy se dostatečně nevypořádaly se všemi jimi uplatňovanými námitkami, jimiž vyvraceli správnost odečtu spotřebovaného tepla a na jeho základě provedeného vyúčtování. Obecné soudy rovněž opomenuly zjišťovat autentičnost, správnost a pravdivost listiny, která byla podkladem pro uplatněný nárok (vyúčtování záloh za období 1. 7. 2000 až 30. 6. 2001 bylo nedatované, v jeho záhlaví je uvedena firma TECHEM spol. s.r.o. a podepsána je firmou BYTOS, vyúčtování se týká objektu Cítolibská 2634, kdy takovýto objekt ve městě Louny neexistuje, vyúčtování ve svém závěru odkazuje na to, že bylo provedeno dle požadavků vyhl. MMR ČR č. 372 ze dne 12. 10. 2001, platné však až pro vyúčtování počínaje rokem 2002, rozúčtování proto bylo vyhotoveno až v průběhu řízení o žalobě na prvém stupni a jejich matce nikdy doručeno nebylo). Argumenty stěžovatelů obecné soudy ve svém skutkovém zjištění opomenuly a ani neodůvodnily, na základě jakých závěrů je považují za irelevantní, či proč naopak považují předloženou listinu za dostatečný a řádný podklad pro zaplacení nárokované částky. Stěžovatelé dodávají, že jakkoliv jsou pro ně rozsudky obou obecných soudů nepřesvědčivé a osobně se jim jeví jako nespravedlivé, splnili již svou povinnost a vedlejšímu účastníku zaplatili to, co jim bylo soudem uloženo. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Ústavní soud předesílá, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z ústavněprávního hlediska tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v „extrémním nesouladu“, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen „libovůlí“. Ústavní soud rovněž již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem, a to i kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů az něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Ústavní soud především neshledal relevantní námitku stěžovatelů, týkající se údajného nedostatku při doručování platebního rozkazu. Řízení bylo řádně ve smyslu ust. §79 a §82 o.s.ř. zahájeno doručením návrhu na soud. Nárok žalobce nebyl přiznán pravomocným platebním rozkazem, ale ve věci bylo jednáno, přičemž vzhledem k tomu, že v průběhu řízení došlo k úmrtí žalované, bylo dále v souladu s ust. §107 odst. 1 a 2 o.s.ř. pokračováno s jejími právními nástupci. Stěžovatelé v řízení nenamítali, že jim není znám nárok či žalobní návrh žalobce, první stěžovatel dokonce uváděl, že sám podal proti platebnímu rozkazu odpor. S ohledem na uvedené byl procesní stav věci (pokud jde o účinky návrhu na zahájení řízení) a procesní postup soudu (pokud jde o povinnost soudu tento návrh projednat) shodný bez ohledu na to, zda k projednání věci došlo v důsledku podaného odporu proti platebnímu rozkazu či v důsledku ztráty procesní způsobilosti žalované. Právnímu závěru odvolacího soudu, dle nějž ani vadné doručení platebního rozkazu (o němž navíc nebyl přesvědčen) nemohlo mít na konečné rozhodnutí vliv, proto nelze nic vytknout. Ústavní soud dále ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a vyčerpávající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Z písemných podkladů i z výslechu svědků vyplývá, že při vyúčtování nákladů na teplo a teplou vodu za příslušné období bylo správně postupováno dle vyhl. 245/1995 Sb. Obecné soudy rovněž dostatečně objasnily, proč neuvěřily tvrzení stěžovatelů o možném odečtu v jiném bytě a tvrzení o nepřítomnosti jejich matky v bytě v době provádění odečtu. Rovněž dostatečně zdůvodnily, proč shledaly specifikaci předmětného bytu uvedenou v jednotlivých listinách s různým názvem ulice za dostatečnou a nevzbuzující pochybnosti, že odečet byl prováděn v bytě matky. V odůvodnění rozhodnutí je podrobně rozvedeno, na základě jakých důkazů byla shledána průkaznost a správnost provedeného odečtu v bytě matky stěžovatelů a následného vyúčtování. Stěžovatelé přitom vlastní početní správnost výpočtu rozúčtování nezpochybňovali a vzhledem k bezprostřední písemné reklamaci vyúčtování je zřejmé, že vyúčtování bylo jejich matce řádně doručeno. Rovněž bylo objasněno, že nárůst spotřeby tepla a teplé vody činil 4,2 % (nikoliv stěžovateli tvrzených 400%) a v konečném vyúčtování se projevil nárůst ceny tepla. Stěžovatelé také byli řádně poučeni dle §118 a o.s.ř. o nezbytnosti prokázat svá tvrzení, avšak dle soudů důkazy vyvracející tvrzení a důkazy žalobce nenabídli. Právní závěry dovozené ze skutkového stavu, zjištěného na základě řádně provedeného dokazování, nemá Ústavní soud důvod z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňovat. Obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelů (totožnými jako v ústavní stížnosti), své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právní závěr, dle nějž jsou stěžovatelé povinni zaplatit dlužnou částku, neboť se nepodařilo prokázat nesprávnost provedeného odečtu a návazného vyúčtování nákladů na dodávku teplé vody a tepla v předmětném bytě, nelze považovat za závěr, který by byl v extrémním rozporu se zjištěnými skutečnostmi, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli a nepochybně využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že jakkoliv může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. listopadu 2009 Stanislav Balík předseda senátu