ECLI:CZ:US:2009:2.US.2532.09.2
sp. zn. II. ÚS 2532/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti A. P., zastoupeným JUDr. Martou Ježdíkovou, advokátkou se sídlem Valdštejnská 381/6, Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 29. 6. 2009 č. j. 30 Co 285/2008, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí pro tvrzené porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva dle čl. I. Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, proto se domáhá jeho zrušení.
Stěžovatel uvádí, že usnesením Vrchního soudu v Praze č.j. 6 A 8004/2002-14 ze dne 4. 10. 2002 byl ustanoven zástupcem žalobci V. K. a zároveň tímto usnesením mu bylo uloženo do tří týdnů od doručení usnesení odstranit nedostatky v žalobě. Uložená povinnost nebyla vázána na právní moc citovaného usnesení. Stěžovatel žalobu za žalobce odůvodnil a zaslal ji Vrchnímu soudu v Praze. Následně v souvislosti s účinností zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního od 1. 1. 2003 povinné zastoupení advokátem nebylo nutné. Ve vztahu k uváděnému azylovému řízení soud pouze vyzval žalobce k vyjádření, zda na ustanovení obhájce trvá či nikoliv. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v řízení 59 Az 254/2003 jednal bez účasti stěžovatele s tím, že jeho ustanovení "zaniklo" účinností zákona č. 150/2002 Sb. Krajskému soudu v Ústí nad Labem stěžovatel poté vyúčtoval náklady spojené s odůvodněním žaloby. Usnesením krajského soudu č.j. 59 Az 254/2003 ze dne 12. 11. 2003 stěžovateli náhrada nákladů nebyla přiznána s odůvodněním, že usnesení o ustanovení zástupcem nenabylo právní moci a zastoupení tedy nevzniklo. Již tehdy soud pominul, že stěžovateli uložená povinnost nebyla vázána na právní moc usnesení o ustanovení zástupcem. Proti usnesení o nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatel podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud usnesením č.j. 2 Azs 42/2004 ze dne 15. 7. 2004 odmítl s odůvodněním, že kasační stížnost směřující jen proti výroku o nákladech řízení je nepřípustná. Dle zákona č. 82/1998 Sb. stěžovatel uplatnil nárok na odměnu, resp. náhradu škody, která mu vznikla postupem soudů, avšak Ministerstvo spravedlnosti jeho žádosti nevyhovělo. Žalobu stěžovatele Okresní soud v Liberci rozsudkem č.j. 13 C 182/2006 ze dne 20. 2. 2008 zamítl s odůvodněním, že stěžovatel nesplňuje podmínky §7 cit. zákona, neboť nebyl účastníkem řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem potvrdil. Odvolací soud vycházel z toho, že stěžovatele lze pro část řízení, kde se jednalo právě o jeho nároku, považovat za účastníka řízení, avšak usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2002, jímž byl stěžovatel ustanoven zástupcem, ani usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka Liberec ze dne 12. 11. 2003 č.j. 59 Az 254/2003, kterým mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, nebylo zrušeno. Dle ustanovení §8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze uplatňovat pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem; rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tedy postaveno na právním názoru, že stěžovatel nedosáhl zrušení nezákonného rozhodnutí.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že mu nebyla přiznána předmětná náhrada nákladů řízení, a to ani z titulu odpovědnosti státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
V názoru krajského soudu, že v daném případě přicházela v úvahu právě toliko náhrada škody za nezákonné rozhodnutí, nikoli za nesprávný úřední postup, neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního. Ostatně ani stěžovatel v tomto směru nijak konkrétně (tím méně ústavně právně) neargumentuje. Jak konstatoval Ústavní soud kupříkladu v usnesení sp. zn. III. ÚS 329/03, "u nesprávného úředního postupu jde o porušení právní normy stanovující předepsaný postup státního orgánu, resp. o porušení účelu postupu státního orgánu, který - ať již souvisí s rozhodovací činností státního orgánu či nikoli - nenašel svůj bezprostřední výraz ve vydaném rozhodnutí, neboť v opačném případě by se jednalo o odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí (viz Knapp, V., a kol.: Občanské právo hmotné, sv. II., ASPI , 3. vyd., 2002, str. 547)."
Ústavní soud ve své judikatuře již opakovaně z ústavně právních hledisek aproboval interpretaci zákona o odpovědnosti státu za škodu - aplikovanou i obecným soudem v napadeném rozhodnutí - že pokud měla být škoda způsobena nezákonným rozhodnutím, nelze v řízení o náhradu škody proti státu přezkoumávat nezákonnost rozhodnutí, jímž měla být vymáhaná škoda způsobena (jako otázku předběžnou) [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 529/01, I. ÚS 769/04, II. ÚS 637/05, I. ÚS 945/07, III. ÚS 541/08]. Citovaná usnesení Ústavního soudu řešila situaci, kdy nejen že nebylo nezákonné rozhodnutí zrušeno (pro nezákonnost), ale nebylo ani jako nezákonné deklarováno (příslušným orgánem).
Stěžovatel však nedosáhl ve své věci před orgánem veřejné moci nejen zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 12. 11. 2003 č.j. 59 Az 254/2003, ale ani deklaraci jeho nezákonnosti (stěžovatel ostatně nevyužil ani možnosti podat ústavní stížnost).
Ústavní soud konstatuje, že v souladu se svou judikaturou nemohl v nyní probíhajícím řízení o této ústavní stížnosti již posuzovat rozhodnutí a postup obecných soudů v řízení, v němž nebyla stěžovateli přiznána odměna za právní zastoupení, a to ani s přihlédnutím ke specifickým okolnostem případu, jakož i k postoji stěžovatele jako ustanoveného zástupce k zastoupenému.
Nad rámec Ústavní soud dodává, že i případný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele posuzuje z hlediska intenzity zásahu, kterou zpravidla neshledává za situace, kdy předmětem řízení bývá částka bagatelní.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2009
Stanislav Balík
předseda senátu