Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.11.2009, sp. zn. II. ÚS 2607/08 [ usnesení / LASTOVECKÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2009:2.US.2607.08.1

sp. zn. II. ÚS 2607/08 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. Ing. S. H., zastoupené Mgr. Dr. Petrem Skalkou, advokátem se sídlem Prostějov, Olomoucká 2613/4, proti výroku III. usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 29. 5. 2008 ve věci sp. zn. 13 C 114/2008 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2008 ve věci sp. zn. 57 Co 351/2008, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces garantované v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Rubrikovaným usnesením okresního soudu bylo zastaveno řízení o žalobě České pojišťovny, a.s., (dále jen „vedlejší účastnice“) na zaplacení částky 1.563,-Kč (představující poměrnou část čtvrtletního havarijního pojištění stěžovatelčina automobilu) s příslušenstvím. Vedlejší účastnice vzala žalobu dle ustanovení §96 občanského soudního řádu zpět, neboť stěžovatelka po podání žaloby dlužnou částku uhradila. Prvoinstanční soud současně rozhodl o nákladech řízení tak, že uložil stěžovatelce zaplacení její náhrady ve výši 7.854,-Kč k rukám právního zástupce vedlejší účastnice. Výrok o náhradě nákladů řízení, který stěžovatelka napadla odvoláním, krajský soud napadeným usnesením potvrdil. Stěžovatelka osobní automobil, na nějž se pojištění vztahovalo, prodala a smlouva o pojištění tak zanikla dne 6. 6. 2008; tuto skutečnost poté ohlásila vedlejší účastnici a dle svých slov čekala na vyčíslení poměrné části pojistného za část čtvrtletí, po které automobil vlastnila. Vedlejší účastnice nicméně dle stěžovatelky poměrnou část pojistného nevyúčtovala, nevyzvala ji k úhradě a ani ji neupozornila, že je v prodlení s úhradou poměrné části pojistného. Až z platebního rozkazu vydaného okresním soudem ve věci sp. zn. 60 Ro 210/2008 se stěžovatelka dozvěděla o nedoplatku a o jeho výši. Poté podala stěžovatelka odpor, zaplatila dlužnou částku a v rámci soudního řízení požadovala, aby soud dle §150 občanského soudního řádu nepřiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Jako důvod hodný zvláštního zřetele stěžovatelka uvedla skutečnost, že neznala výši nedoplatku, nedoplatek jí nebyl vyúčtován a neobdržela žádnou výzvu k jeho zaplacení. Napadená rozhodnutí obecných soudů, stejně jako řízení jim předcházející, považuje stěžovatelka za ústavně nekonformní, neboť jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Soudy obou stupňů se dle stěžovatelky nezabývaly její námitkou, že nikdy neobdržela vyúčtování poslední splátky pojistného a že jí nebyla sdělena výše dluhu. Nebyl předložen důkaz o tom, že by vedlejší účastnice stěžovatelce doručila sdělení o výši nedoplatku pojistného a přestože stěžovatelka opakovaně navrhovala provedení důkazu prokazujícího, že ji vedlejší účastnice informovala o výši nedoplatku a vyzvala ji k jeho úhradě, obecné soudy tento důkaz neprovedly. Na podporu svého tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces odkazuje stěžovatelka na řadu nálezů Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 3184/07, IV. ÚS 1/04, I. ÚS 273/06 a zejména I. ÚS 188/08). Ústavní stížnost není důvodná. Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatelů. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, str. 189 a násl., usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, str. 307 a násl.). V posuzované věci se stěžovatelka domáhala aplikace §150 občanského soudního řádu, na jehož základě by nebyla povinna platit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Nutnost aplikace ustanovení §150 občanského soudního řádu ve své právní věci dovozuje stěžovatelka primárně ze skutečnosti, že nebyla vedlejší účastnicí před podáním žaloby (návrhu na vydání platebního rozkazu) vyzvána k úhradě nedoplatku, a nebyla jí informována ani o jeho výši. Aplikovatelnost ustanovení §150 v konkrétní věci přísluší k úvaze zásadně obecným soudům a Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto uvážení jakkoliv zasahovat. Ústavní soud při projednávání ústavních stížností brojících proti použití či nepoužití tohoto zákonného ustanovení může toliko přezkoumat, zda obecný soud při posuzování takové právní otázky nevybočil ze zásad spravedlivého procesu. K takovému závěru však v projednávané věci nedospěl. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl: „Odvolací námitku žalované spočívající v tom, že žalobce žalovanou nikdy neinformoval o výši dlužného pojistného a ani ji nevyzval, aby nějakou částku uhradila, nepovažuje krajský soud za právně významnou, neboť povinnost zaplatit pojistné vyplývá přímo z pojistné smlouvy bez dalšího. Kromě toho je z obsahu spisu zřejmé, že žalobce před podáním žaloby zaslal žalované písemnost ze dne 3. 7. 2007 nazvanou ´Oznámení o zániku pojistné smlouvy´ s tím, nechť zaplatí částku ve výši 1.564,-Kč a tato jí byla doručována na adresu uvedenou ve smlouvě (Nový Jičín, Štefánkova 2).“ Z citovaného usnesení odvolacího soudu vyplývá, že se krajský soud možností aplikace §150 občanského soudního řádu zabýval (tím se mimo jiné projednávaná věc odlišuje od nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 188/08), neshledal však, že by byla naplněna hypotéza tohoto zákonného ustanovení, tedy že by zde byly „důvody hodné zvláštního zřetele“. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba byla vedlejší účastnící podána důvodně, přičemž současně připomněl, že stěžovatelce bylo před podáním žaloby (návrhu na vydání platebního rozkazu) zasláno oznámení, v němž byla dlužná částka specifikována. Odvolací soud tedy neshledal okolnosti, jichž se stěžovatelka ve svém odvolání dovolávala, za jakkoli relevantní ve smyslu možné aplikace ustanovení §150 občanského soudního řádu. V projednávané věci nemohlo být porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces ani tím, že odvolací soud neprovedl jí navrhovaný důkaz doručenkou, jelikož z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu je zřejmé, že odvolací soud považoval takový důkaz za zjevně nadbytečný, neboť vycházel ze skutečnosti – kterou stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti ani nerozporuje – že oznámení o zániku smlouvy jí bylo vedlejší účastnicí zasláno na adresu uvedenou ve smlouvě. (Skutečnost, že se stěžovatelka na této adrese nezdržovala, a proto se pravděpodobně o nedoplatku (resp. jeho výši) před doručením platebního rozkazu nedozvěděla, přitom nemůže jít k tíži vedlejší účastnice, jež – jak bylo řečeno – podala žalobu důvodně.) Stěžovatelčino tvrzení, že jí nebyla před podáním žaloby oznámena výše nedoplatku, tak představuje toliko polemiku se skutkovým zjištěním obecných soudů, jež není relevantní při aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu, tím méně potom při posuzování opodstatněnosti této ústavní stížnosti. Pouze na okraj je třeba připomenout, že při rozhodování soudu ve smyslu §150 občanského soudního řádu je třeba přihlížet v prvé řadě k majetkovým, sociálním a dalším poměrům všech účastníků (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol., Občanský soudní řád: Komentář, I. díl, 7. vydání, C. H. Beck, 2006, s. 673-674). Pod „důvody hodné zvláštního zřetele“ je tak třeba chápat převážně důvody sociální a majetkové. Existenci žádných takto: definovaných „zvláštního zřetele hodných“ okolností nicméně stěžovatelka nikdy nenamítala, i proto byla možnost aplikace ustanovení §150 občanského soudního řádu (kteroužto je nutno chápat jako zcela výjimečnou) v projednávané věci značně snížena. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud uzavírá, že právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti. S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. listopadu 2009 Stanislav Balík předseda senátu