ECLI:CZ:US:2009:2.US.2610.09.1
sp. zn. II. ÚS 2610/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Městské části Praha 9, Sokolovská 324/14, Praha 9, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Jandova 8, Praha 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2009 č. j. 11 Co 192/2009-379 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 2. 2009 č. j. 12 C 216/98-360 v rozsahu jeho výroků II. a III., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení v rozsahu výroků, jimiž bylo rozhodováno o nákladech řízení. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka tvrdí, že obě napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Dle ní usnesení soudu prvního stupně postrádá jakékoli odůvodnění toho, proč byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení, což je v hrubém rozporu s ustanovením §157 odst. 2, ve spojení s §169 odst. 4 o. s. ř. Soud se nijak nevypořádal s tvrzeními stěžovatelky, že zahájení řízení i jeho délku zavinil výlučně žalovaný, a nijak se nevypořádal s provedenými důkazy. V této souvislosti odkazuje najudikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů. Rovněž odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu považuje za nedostatečné, a tudíž nepřezkoumatelné. Dle přesvědčení stěžovatelky napadená usnesení spočívají na nesprávném výkladu a aplikaci jednoduchého práva, které obecné soudy vyložily přepjatě formalisticky.
Z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí se shledává, že stěžovatelka se žalobou domáhala po žalovaném Ing. J. R. zaplacení částky 1.290.000,- Kč s přísl., která měla představovat nespotřebované zálohově vyplacené finanční prostředky, které byly žalovanému poskytnuty na základě uzavřené hospodářské smlouvy k provádění správy provozu, údržby a oprav domovního a bytového fondu. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a namítal, že celá zálohově vyplacená částka byla spotřebována ve prospěch stěžovatelky. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 10. 3. 2004 žalobu zamítl, k odvolání stěžovatelky však Městský soud v Praze napadené rozhodnutí zrušil a soudu prvního stupně uložil doplnit dokazování. Poté, co nalézací soud dokazování doplnil vyžádáním znaleckého posudku na hodnotu žalovaným provedených prací, vzala stěžovatelka žalobu částečně zpět a následně, když žalovaný do spisu doložil stěžovatelkou požadované doklady, vzala žalobu zpět v celém rozsahu a navrhla, aby jí byly přiznány náklady řízení. Soud požádal v souladu s ustanovením §96 odst. 3 o. s. ř. žalovaného o souhlas se zpětvzetím návrhu. Žalovaný vyslovil nesouhlas, když v souvislosti s navrhovaným nákladovým výrokem poukazoval na to, že to byla stěžovatelka, kdo spor bezdůvodně vyvolal, neboť z dokazování, zejména vyžádaných znaleckých posudků vyplynulo, že žalovaný celou žalovanou částku proinvestoval v souladu s uzavřenou smlouvou.
Obvodní soud pro Prahu 3 napadeným usnesením řízení zastavil (výrok I.) a výroky II. a III. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 72.567,50 Kč a státu na náhradě nákladů řízení částku 59.812,50 Kč. Konstatoval, že žalovaný nesouhlasil se zpětvzetím žaloby z obavy, že v případě zastavení řízení mu nebudou přiznány jím účelně vynaložené náklady řízení, což však není dle konstantní judikatury závažným důvodem, pro který by soud mohl vyslovit, že zpětvzetí žaloby je neúčinné. Výrok o nákladech řízení odůvodnil §146 odst. 2 o. s. ř., neboť shledal, že žaloba nebyla podána důvodně; stěžovatelka spor zavinila. Za použití §150 o. s. ř. však s ohledem na průběh celého řízení, kdy i strana žalovaná se svým chováním podílela na vzniku části nákladů řízení (žalovaný mohl prodlužování řízení zabránit, kdyby veškeré doklady, které měl k dispozici, předal soudu ihned poté, co byl vyzván), žalovanému přiznal náklady řízení toliko za první řízení před soudem prvního stupně a za řízení odvolací. O nákladech státu rozhodl podle §148 odst. 1 o. s. ř.
O odvolání stěžovatelky proti nákladovým výrokům rozhodl Městský soud v Praze druhým napadeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 650,-Kč. Z obsahu spisu dovodil, že žalobce vzal žalobu zpět v důsledku vypracovaného znaleckého posudku, nikoli z důvodu uhrazení uplatněného nároku. Rozhodnutí soudu prvního stupně proto označil za správné a přezkoumatelné, stejně jako jeho postup, pokud věc současně posoudil i dle §150 o. s. ř., neboť žalovaný mohl prodlužování sporu zamezit dřívějším předložením soudem požadovaných podkladů.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát judikoval, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a zásadně mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, došlo-li by v důsledku vydání napadených rozhodnutí k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán do kompetence obecných soudů zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
K otázce rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesuklást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Ústavněprávní dimenze by mohla tato otázka dosáhnout v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících předmětné řízení, což by mohlo v posuzovaném případě nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, str. 17).
Ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., které bylo aplikováno nalézacím soudem, řeší způsob rozhodování náhrady nákladů řízení v civilních sporech v situaci, kdy dojde k zastavení řízení. Obdobně jako jiná ustanovení občanského soudního řádu týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení, je i toto ustanovení vykládáno teorií i praxí ryze procesně. Zastavuje-li soud řízení (např. z důvodu zpětvzetí návrhu, pro nedostatek podmínek řízení apod.), zabývá se při rozhodování o náhradě nákladů řízení tím, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění je v tomto případě třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska (srov. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, Komentář. I. díl. 7. vydání, 2006, str. 662). Toto ustanovení tedy formálně sjednává rovnost mezi účastníky různých řízení v totožné procesní situaci, aniž by zohledňovalo hmotně právní důvody jejich jednání. Ústavní soud nemá důvod toto stanovisko právní teorie i praxe z pohledu ústavněprávního zpochybňovat, neboť ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. zcela zapadá do podústavní úpravy rozhodování o náhradě nákladů řízení, která je jako celek ústavně souladná (srov. nález sp. zn. II. ÚS 549/06, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 43, str. 381).
Vycházeje z výše uvedených obecných tezí má Ústavní soud za to, že obecné soudy nepochybily, když pro účely rozhodnutí o nákladech řízení zkoumaly důvody zastavení řízení výlučně z procesního hlediska, aniž by se vypořádávaly s provedeným dokazováním, či toto dokazování dále doplňovaly. Jejich postupu, kdy při posuzování otázky zavinění ve smyslu věty prvé ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. zohlednily skutečnost, že stěžovatelka vzala zpět žalobu poté, co se seznámila s relevantními doklady, a nikoli tedy proto, že by byl uplatněný nárok po podání žaloby uhrazen, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud nemůže stěžovatelce přisvědčit ani v tom, že rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna. Usnesení soudu prvního stupně obsahuje sice stručné, ale přezkoumatelné zdůvodnění nákladového výroku, z něhož je dostatečně zřejmé, proč bylo dané ustanovení aplikováno. Podrobné odůvodnění usnesení odvolacího soudu pak adekvátním způsobem reaguje i na výhrady stěžovatelky, které nyní opakuje v ústavní stížnosti. V postupu obou soudů, jejich úvahách a závěrech Ústavní soud nespatřuje libovůli či extrémnost, což by jedině mohlo vést k vydání zrušujícího nálezu.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
S ohledem na shora uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než projednávanouústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu