ECLI:CZ:US:2009:2.US.264.09.1
sp. zn. II. ÚS 264/09
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké - ze dne 27. srpna 2009 sp. zn. II. ÚS 264/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ředitelství vodních cest České republiky, IČ 67981801, se sídlem Vinohradská 184, 130 52 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2009 č. j. 6 As 42/2008-464, jímž byla pro opožděnost odmítnuta stěžovatelova kasační stížnost, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Krajského úřadu Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, občanského sdružení Děti Země - Klub za udržitelnou dopravu, se sídlem Cejl 48/50, Brno, a občanského sdružení Svoboda zvířat Hradec Králové, se sídlem 503 02 Lochenice 156, jako vedlejších účastníků řízení.
Výrok
Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2009 č. j. 6 As 42/2008-464 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která co do formálních náležitostí vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že jím bylo nepřípustně zasaženo jeho právo na spravedlivý proces, garantované Listinou základních práv a svobod.
Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl jako opožděně podanou kasační stížnost stěžovatele směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále též "krajský soud") ze dne 13. 6. 2008 č. j. 52 Ca 14/2006-365, kterým krajský soud na základě žaloby vedlejších účastníků, občanského sdružení Svoboda zvířat Hradec Králové a občanského sdružení Děti Země - Klub za udržitelnou dopravu, zrušil rozhodnutí třetího vedlejšího účastníka - Krajského úřadu Pardubického kraje (č. j. KrÚ-22569/167/2005/OM/KI ze dne 14. 12. 2005), vydaného v souvislosti s řízením probíhajícím ohledně stavby "Nového plavebního stupně Přelouč", a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, na základě přehledu dat relevantních pro posouzení zachování procesních lhůt stanovených soudním řádem správním dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost byla podána opožděně. Stěžovatel sice poslední den předmětné lhůty předal podání k poštovní přepravě, ovšem adresoval je nepříslušnému správnímu soudu - Městskému soudu v Praze. Kasační stížnost podaná sice ve lhůtě, ale u nepříslušného soudu, je kasační stížností včasnou, jen pokud ji nepříslušný soud ve lhůtě stanovené zákonem k jejímu podání odešle soudu, který napadené rozhodnutí vydal, či Nejvyššímu správnímu soudu. To se v daném případě nestalo. A protože dle soudního řádu správního nelze zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti prominout, rozhodl Nejvyšší správní soud, jak výše uvedeno.
Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí. Namítá, že rozsudek krajského soudu mu nebyl řádně doručen, neboť jej obdržel v neúplné podobě, bez stran 5 a 6 odůvodnění. Upozorňoval na to již v kasační stížnosti, a teprve když krajský soud na tuto výtku nereagoval, požádal jej stěžovatel přímo o zaslání kompletního rozsudku. Jakmile mu jej krajský soud doručil, podal kasační stížnost znovu, tentokrát v zákonné dvoutýdenní lhůtě. Podle stěžovatele je součástí práva na spravedlivý proces též právo na doručení meritorního rozhodnutí v úplné podobě, bez chybějících stran. Z toho dovozuje, že v jeho případě běžela lhůta k podání kasační stížnosti až ode dne doručení kompletního rozsudku, a tedy ji podal včas. Pokud Nejvyšší správní soud dovodil opak, postupoval přepjatě formalisticky a ve smyslu judikatury Ústavního soudu extrémně vybočil z pravidel upravujících řízení. Neměl-li stěžovatel možnost oproti ostatním účastníkům řízení seznámit se s rozhodnutím v celém rozsahu, byl porušen princip rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Stěžovatel v této souvislosti odmítá výtku, že mohl situaci řešit nahlédnutím do spisu; je-li jeho základním právem právo na doručení úplného textu rozsudku, pak k nahlížení nevidí žádný důvod. Nesprávný formalistický postup Nejvyššího správního soudu se opírá o interpretaci procesní normy, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, a tudíž znamená zásah do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadené rozhodnutí bylo také nepředvídatelné. Jestliže krajský soud výhradu stěžovatele akceptoval a doručil mu rozsudek znovu i se stranami, které původně chyběly, stěžovatel na základě toho důvodně očekával, že od doručení úplného rozsudku mu běží k podání kasační stížnosti nová lhůta. Opačný závěr soudu znamená zásah do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Možnosti vyjádřit se k obsahu ústavní stížnosti využili Nejvyšší správní soud i vedlejší účastníci řízení.
Podle Nejvyššího správního soudu nelze na základní argument stěžovatele, totiž že od druhého (úplného) doručení rozsudku krajského soudu běží nová lhůta k podání kasační stížnosti, vůbec přistoupit. Znamenalo by to totiž možnost kdykoliv dodatečně zpochybnit doručení, a tedy i nabytí právní moci rozhodnutí či správnost počítání lhůt pro opravné prostředky. Krok krajského soudu, spočívající v opakovaném doručení, nebyl ani povinný ani relevantní, byl pouhým vyjádřením dobré vůle a součinnosti; dovozovat z toho nový počátek lhůty k podání opravného prostředku se Nejvyššímu správnímu soudu jeví z procesního hlediska jako absurdní. Ostatně i sám stěžovatel podal prvou kasační stížnost již po prvém doručení. Dle procesních předpisů je třeba vycházet ze správnosti údajů na doručence, není-li prokázán opak. V dané věci byla písemnost na doručence označena číslem jednacím rozsudku a nelze než mít za to, že listina byla kompletní. Tvrzení, že rozsudek byl v obálce neúplný, stěžovatel ničím nedoložil. Koncepce, podle níž by bylo možné správnost údajů na doručence zpochybnit pouhým nepodloženým tvrzením, je neudržitelná. Z toho vychází i předchozí judikatura Nejvyššího správního soudu, z níž je ve vyjádření citováno. Za významné dále Nejvyšší správní soud považuje, že v případě listů 5 a 6, které měly chybět, se z rozsudku o rozsahu 15 stran jednalo pouze o jeho konstatační část, obsahující stěžovateli známé skutečnosti, jejichž opakování nemělo na meritorní rozhodování žádný vliv. Tím méně pak dopad do stěžovatelových základních práv. To Nejvyšší správní soud dovozuje i ze skutečnosti, že stěžovatel již po prvém doručení podal ve lhůtě řádnou, úplnou a plnohodnotnou kasační stížnost, v níž projevuje zjevnou obeznámenost s rozhodnutím.
Vedlejší účastník Děti Země - Klub za udržitelnou dopravu ve vyjádření uvedl, že se plně ztotožňuje s postupem Nejvyššího správního soudu. Argumentaci stěžovatele nelze dle vedlejšího účastníka považovat za významnou, když údajně chybějící listy neobsahovaly žádné skutečnosti, které by pro podání kasační stížnosti byly důležité. Vedlejší účastník nicméně nevěří ani tomu, že vůbec nějaké listy chyběly; považuje za nepravděpodobné, aby tentýž rozsudek byl jednomu účastníku zaslán s chybějícími listy a ostatním účastníkům kompletní. Stěžovatel navíc své tvrzení nijak nedoložil (např. porovnáním hmotnosti úplného rozsudku s rozsudkem bez stran 5 a 6). I kdyby ke ztrátě listu rozsudku skutečně došlo, nechápe vedlejší účastník, proč si jej stěžovatel, který je institucí s rozsáhlým úředním aparátem, disponujícím dostatečným technickým zázemím, sám aktivně neopatřil. Uzavírá, že vyhovět ústavní stížnosti by znamenalo založit nebezpečný precedens, který by pak využívali účastníci řízení při zmeškání lhůt k podání opravného prostředku.
Taktéž další vedlejší účastník Svoboda zvířat Hradec Králové nepovažuje absenci chybějících stran odůvodnění rozsudku za takovou skutečnost, která by bránila řádně podat kasační stížnost. Stěžovatel ji také podal a nikdo jej nenutil adresovat ji nepříslušnému soudu. Příslušná úprava lhůty v soudním řádu správním je striktní a její zmeškání neodpustitelné. Vedlejší účastník navíc konstatuje, že krajský soud nezacházel se stěžovatelem hůře než s ostatními účastníky, ale naopak vstřícněji, pokud mu rozsudek zaslal opakovaně. Vedlejší účastník například text prvé verze stěžovatelovy kasační stížnosti neobdržel ani poté, co na absenci jejího doručení krajský soud upozornil.
Krajský úřad Pardubického kraje se ve vyjádření přiklonil ke stanovisku stěžovatele - napadené usnesení Nejvyššího správního soudu považuje za neústavní. Lhůta k podání opravného prostředku může dle jeho názoru účastníkovi soudního řízení běžet až od doručení kompletního rozhodnutí ve věci samé, nikoliv od doručení jeho torza. Argumentace Nejvyššího správního soudu, že pro započetí běhu lhůty postačí doručit rozhodnutí obsahující podstatné strany odůvodnění, je nesprávná, neboť lze jen těžko posoudit, které strany jsou podstatné a které nikoliv; dle názoru krajského úřadu jsou například důležité všechny. Konečně vedlejší účastník napadenému rozhodnutí vytýká "zjevně nepravdivé tvrzení", že stěžovatel doručení neúplného rozsudku nenamítal, ačkoliv kasační stížnost tuto námitku obsahuje. Rozhodnutí vystavené na takto zjevně nepravdivém tvrzení nemůže z pohledu ústavního pořádku obstát.
Vyjádření účastníka a vedlejších účastníků byla zaslána stěžovateli, který využil možnosti reagovat na prezentovaná stanoviska. V replice uvedl, že předmětná vyjádření podstatu problému míjí a vnímá je spíše jako snahu zlehčit stupeň porušení svých základních práv. Zopakoval, že závadu v doručení včas avizoval. Soud má povinnost rozsudek doručit řádně, tedy v úplném rozsahu, a pokud se tak nestane, procesní práva dotčeného účastníka jsou tím krácena. Nemá přitom význam, která část rozhodnutí chybí.
Stěžovatel, účastník řízení i všichni vedlejší účastníci řízení vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání.
III.
Ústavní soud, jak to obvykle v úvodu hodnotící části odůvodnění svých rozhodnutí činí, nejprve konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných (správních) soudů. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením práv fyzických či právnických osob chráněných předpisy hmotného a procesního práva, pokud takové porušení současně neznamená zásah do práv či svobod základních; například práva na spravedlivý proces, jehož ochrany se stěžovatel v posuzované věci dovolává. Ústavní soud tedy napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jeho vydání, přezkoumal v rozsahu vymezeném stěžovatelem, a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná.
Nosnou námitkou stěžovatele je to, že Nejvyšší správní soud nepostupoval ústavně konformně, pokud lhůtu k podání ústavní stížnosti odvíjel od doručení rozsudku v neúplné podobě.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Hovoří-li Listina o "stanoveném postupu", míní tím postup podle pravidel obsažených v procesních předpisech. V daném případě jím je soudní řád správní, resp. ve smyslu jeho ustanovení §64 a §42 odst. 5 občanský soudní řád (ve znění do 30. 6. 2009, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Dle ustanovení §45 o. s. ř. doručuje soud písemnost při jednání nebo jiném soudním úkonu (odstavec 1). Nedošlo-li tímto způsobem k doručení písemnosti, doručuje se prostřednictvím doručujícího orgánu nebo prostřednictvím veřejné datové sítě (odstavec 2). Dle ustanovení §158 odst. 2 občanského soudního řádu se stejnopis písemného vyhotovení rozsudku doručoval účastníkům, popřípadě jejich zástupcům do vlastních rukou. Ustanovení §157 odst. 1 občanského soudního řádu pak vypočítává náležitosti písemného vyhotovení rozsudku; není-li stanoveno jinak, po slovech "Jménem republiky" se uvede označení soudu, jména a příjmení soudců a přísedících, přesné označení účastníků a jejich zástupců, účast státního zastupitelství a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, označení projednávané věci, znění výroku, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek, nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, poučení o možnosti výkonu rozhodnutí a den a místo vyhlášení.
Z dikce uvedeného ustanovení vyplývá, že rozsudek - všechny jeho stejnopisy - je potřeba doručit v takové podobě, aby listina obsahovala celý text tak, jako její originál; vedle úplného záhlaví i úplný výrok, řádné poučení o opravných prostředcích a plný text odůvodnění. Gramatickým výkladem lze tedy dovodit, že doručit některý stejnopis rozhodnutí v neúplné podobě tak, že v něm chybí kterákoliv část jeho textu, znamená vadu v postupu soudu, kterou lze řešit leda doručením nového, kompletního stejnopisu rozhodnutí.
Meritorní rozhodnutí je tím bodem řízení, k němuž se soustředí hlavní zájem jeho účastníků. Při vyhlášení rozsudku je jim sice soudem sděleno, jak byla jejich věc rozhodnuta a jsou stručně seznámeni s nosnými důvody rozhodnutí, ovšem komplexně se s okolnostmi, z nichž soud vycházel, právními výklady a s argumenty pro zaujatý závěr, jakož i se všemi dalšími podrobnostmi účastníci seznámí teprve v písemném vyhotovení rozhodnutí. Je tedy logickým zájmem účastníků, aby úplným textem rozhodnutí disponovali. Na základě jeho rozboru totiž teprve mohou zodpovědně rozvážit svou další taktiku. Prakticky pak má největší zájem na podrobné znalosti argumentace rozhodnutí především ten, kdo v řízení nebyl úspěšný; jeho text je základem pro formulování opravného prostředku proti rozhodnutí. I z uvedeného tak lze v obecné rovině dovodit, že pro soudy je dán imperativ doručit účastníkům úplný text rozhodnutí. Jakékoliv zaváhání v tomto směru pak musí napravit z úřední povinnosti - úkon zopakovat a rozhodnutí řádně doručit, a to se všemi důsledky z toho plynoucími, včetně nového počátku běhu lhůty k podání opravného prostředku.
Účastník má naopak procesní právo, aby kompletní text obdržel. Nelze po něm s konstatováním, že při ochraně svých práv má být bdělý, žádat, aby si chybějící část rozhodnutí obstarával osobně ze spisu či nějak jinak. Je totiž - krom toho, co již bylo výše uvedeno, tedy že doručení rozhodnutí v úplné podobě je jednou ze základních povinností soudu - potřeba brát v úvahu i relativně krátké lhůty k podání opravných prostředků spolu s často uplatňovanou zásadou koncentrace řízení o nich v kombinaci s možnými obtížemi účastníka nahlédnout do spisu (úřední hodiny, zajištění fyzické přítomnosti spisu), s případnou vzdáleností soudu a nutností dopravy k němu, atd. Ad absurdum by takový výklad vedl až k tomu, že stačí účastníkům oznámit, kdy a kde mohou do rozhodnutí nahlédnout.
Za nepřijatelné považuje Ústavní soud úvahy v tom smyslu, že je třeba v jednotlivých konkrétních případech rozlišovat, jaká část textu chybí (myšleno jaký význam má), a v závislosti na tom dále postupovat. Předně by takové hodnocení bylo vysoce subjektivní, což není v rámci formální úpravy procesu zásadně žádoucí. Navíc důležitost a závažnost chybějícího textu nemůže, jestliže jej nezná, vyhodnotit adresát, tedy právě ten, pro něhož má takové posouzení význam největší. Krom toho - jak bylo výše naznačeno - významná je každá část rozhodnutí, jinak by nemělo smysl ji do něj začleňovat. Opačný postup by byl naopak pochybením soudu, který by zbytečně znepřehledňoval a ztěžoval pochopení rozhodnutí tím, že by do něho zapracoval zbytečné a nevýznamné pasáže. Platí tedy, že i každá část rozhodnutí, tedy i konstatační část odůvodnění, v zásadě může obsahovat některá důležitá východiska pro úvahy soudu. A hodlá-li pak účastník s těmito hodnotícími úvahami soudu polemizovat, potřebuje tato východiska znát. Anebo mít alespoň jistotu, že jeho pozornosti neuniká nic, co je pro formulaci opravného prostředku významné.
Dále Ústavní soud podotýká, že doktrína a soudní praxe precizovaly požadavky na podobu rozhodnutí z hlediska kvality jeho obsahu - jeho správnosti, úplnosti, bezrozpornosti, přesvědčivosti atd. Tyto požadavky však dojdou naplnění leda tehdy, jsou-li příslušná rozhodnutí řádně, tedy v plném znění, doručena. Z toho Ústavní soud dovozuje, že by nebylo proporcionální, pokud je rozhodnutí např. pro nesrozumitelnost či rozpornost svého odůvodnění rušeno, ale pokud jeho část (ale může to být třeba odůvodnění celé, hranici lze obecně jen těžko stanovit) dokonce úplně chybí, nemá to na jeho další posuzování žádný význam.
Uvedené obecné úvahy tak lze uzavřít konstatováním, že doručení rozhodnutí v neúplné podobě je ze strany soudu zásahem do práv účastníka. Nezjedná-li soud nápravu vniklého stavu, promítne se to do práva účastníka na spravedlivý proces.
Pro rozhodnutí konkrétního případu je pak významná otázka prokazování řádného doručení rozhodnutí, resp. toho, co bylo a co nebylo účastníku soudem doručeno. Podle §50e odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění účinném do 30. 6. 2009) platilo, že doručoval-li soud písemnost při úkonu, o němž se nesepisoval protokol, nebo prostřednictvím doručujícího orgánu, vyznačilo se doručení písemnosti na doručence. Doručenka je tedy dokladem o doručení. Procesní předpis stanoví její náležitosti; kromě jiného musí doručenka obsahovat i označení doručované písemnosti [§50f odst. 1 písm. b)]. Pro doručenky platí vyvratitelná domněnka správnosti; není-li dokázán opak, považují se údaje uvedené na ní za pravdivé (§50f odst. 9 občanského soudního řádu). Domněnka pravdivosti přitom dopadá na každý údaj na ní uvedený. Pokud chce účastník pravdivost některého údaje zpochybnit, nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní.
Pokud jde o nyní posuzovanou věc, vycházel Ústavní soud z následujících skutečností. Nejprve takto pro přehlednost rekonstruuje relevantní data:
- dne 4. 7. 2008 byl stěžovateli doručen rozsudek krajského soudu; poslední den lhůty k podání kasační stížnosti tedy byl pátek 18. 7. 2008,
- dne 18. 7. 2008 stěžovatel kasační stížnost předal k poštovní přepravě; v záhlaví podání byl jako adresát uveden Městský soud v Praze, jemu bylo také podání dne 21. 7. 2008 doručeno (již zde stěžovatel na doručení neúplného vyhotovení rozhodnutí upozorňoval),
- Městský soud v Praze podání obratem postoupil Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočce Pardubice, kam došlo dne 25. 7. 2008,
- téhož dne, 25. 7. 2008, stěžovatel nahlížel do spisu a v rámci nahlížení požádal o opětovné doručení rozsudku,
- 1. 8. 2008 pak tutéž žádost vznesl u krajského soudu písemně,
- dne 25. 8. 2008 byl rozsudek stěžovateli bez průvodní informace doručen krajským soudem znovu,
- dne 4. 9. 2008 podal stěžovatel novou kasační stížnost,
- dne 14. 1. 2009 Nejvyšší správní soud vydal napadené usnesení.
Z připojeného spisového materiálu ohledně "zpochybňovaného" doručení vyplývá, že rozsudek krajského soudu byl zástupci stěžovatele doručen dne 4. 7. 2008 s označením doručované písemnosti: "52 Ca 14/2006 - čl. 365-379 (rozs.)". Je sice pravda, že podpisem doručenky adresát (stěžovatel) stvrdil, že převzal vloženou listinu v rozsahu stran na doručence uvedených. Nicméně Ústavní soud zde musí brát v úvahu praxi doručování zásilek, a to včetně doručování advokátům; skutečnost, že část listiny chybí, zjistí adresát pochopitelně teprve poté, co otevře obálku. A to nemůže učinit dříve, než obálku s listinou převezme a doručovateli na doručenku potvrdí převzetí. Dokazovat neúplnost tedy může prakticky jedině ex post. Je přitom obtížné, ne-li nemožné, prokázat negativní tvrzení, tedy že část listiny, např. jeden list, doručena nebyla; lze poznamenat, že např. metoda porovnání váhy úplného rozhodnutí a rozhodnutí s jedním chybějícím listem, kterou zmiňuje vedlejší účastník, bude obvykle (byť v závislosti na rozdílu těchto vah), vzhledem k přesnosti vážení těžko použitelná.
Je tak potřeba brát v úvahu i další skutečnosti; v případě stěžovatele pak především to, že absenci části odůvodnění doručeného rozsudku namítal již ve své prvé kasační stížnosti, kdy samozřejmě nekalkuloval s tím, že ji podá k nepříslušnému soudu a tedy bude odmítnuta jako opožděná. Opakovaně pak žádal o opětovné doručení a krajský soud mu také vyhověl. Výhradu stěžovatele proti nekompletnímu doručení soud nijak nezpochybnil a okolnosti doručení neprověřoval. Tím vlastně ani stěžovateli nedal příležitost, aby doručení neúplného rozsudku nějakým způsobem prokázal. Nelze pak akceptovat argumentaci, že stěžovateli se nepodařilo závadné doručení prokázat; neměl k tomu možnost, lépe řečeno, po opětovném doručení považoval takovou aktivitu za obsoletní. Stěžovatel požádal o nové doručení a soud mu vyhověl. Doručenka o tom je ve spise přiložena k originálu rozsudku. Je proto problematické tento postup soudu hodnotit jako pouhé beneficium, vstřícný postoj a naplnění zásady součinnosti bez vlivu na účinky původního doručení. Krajský soud i napodruhé doručoval do vlastních rukou advokáta, bez poznámky např. v tom smyslu, že doručení má již jen informativní charakter. Ústavní soud je toho názoru, že krajský soud svým postupem dal stěžovateli za pravdu, že původní doručení nebylo v pořádku. Pak je ale namístě uplatnit vůči soudu stejnou formální přísnost, jako ji v otázce doručování a předkládání podání (posuzování zmeškání lhůt, doručení nepříslušnému soudu atd.) uplatňuje soud vůči účastníkům; chybu v podobě nekompletního rozsudku lze napravit leda zopakováním doručení úplné listiny. Pochybení při pořizování kopií rozsudku, při němž vypadne některá strana či list, se může jevit jako drobné, bez vážnějších dopadů do práv účastníka. Nicméně hodnocení takové chyby musí být proporcionální k posouzení postupu účastníka, který omylem adresuje své podání nesprávnému soudu. V obou případech jde o chybu, přičemž nelze jedné přisoudit fatální důsledky při současném tolerování druhé.
Teprve druhé doručení lze proto považovat za takové, od něhož mohla stěžovateli začít běžet lhůta k podání kasační stížnosti. Pokud pak v jejím běhu kasační stížnost - tentokrát - řádně podal, legitimně očekával, že ji Nejvyšší správní soud věcně projedná a rozhodne. Nestalo-li se tak, je to v rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatele na spravedlivý proces, konkrétně s právem domoci se ochrany svých práv u soudu, garantovaným čl. 36 odst. 1 Listiny.
Je sice pravda, že stěžovatel ještě v běhu lhůty kasační stížnost podal. Je také pravda, že je jeho chybou, že ji adresoval nepříslušnému soudu. Ovšem tento krok lze hodnotit jako pouhou procesní opatrnost stěžovatelova advokáta, který nemohl s ohledem na relativně krátkou lhůtu k podání kasační stížnosti a na uplatňovanou zásadu koncentrace řízení o kasační stížnosti spoléhat jen na "úspěšné" vyřízení své námitky a na nové doručení.
IV.
Na základě shora vyloženého rozhodl Ústavní soud podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, jak je uvedeno ve výroku.