ECLI:CZ:US:2009:2.US.2666.08.1
sp. zn. II. ÚS 2666/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Focko, advokátem, se sídlem v Brně, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 675/2008 ze dne 16. července 2008, usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 474/2007 ze dne 22.ledna 2008, a rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 91 T 189/2007 ze dne 25.října 2007, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně a 3) Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 29. října 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. l trestního zákona a vydírání podle §235 odst. 1 a 2 písm.b) trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista, kterého se dopustil tím, že jednak po J. K. požadoval zaplacení 240.000 Kč s tím, že ho jinak zabije, což doprovodil natažením závěru vytažené pistole a jejím přiložením na spánek poškozeného a několikrát jej udeřil pěstí do obličeje, a v té souvislosti si vzal volně odložený mobilní telefon a peněženku s hotovostí 1.500 Kč, kterou mu na jeho výzvu poškozený vydal, a dále tím, že poté pod pohrůžkou použití pistole mířené do zad přinutil poškozeného opustit byt a odjet s ním a spoluobžalovanými R. a B. za město, kde mu všichni obžalovaní společně vyhrožovali, že ho shodí z mostu nad dálnicí pokud jim nezaplatí. Poté stěžovatel dvakrát vystřelil z pistole a bil poškozeného do hlavy a břicha, což pak všichni obžalovaní činili i na mýtině v lese, kam dorazili, a za toto jednání byl stěžovatel rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 150/2004 ze dne 29. září 2004 odsouzen pro trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 trestního zákona a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání devíti roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a trest propadnutí věci - zbraně a střeliva. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné. Usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. l a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle rekapituluje obsah odvolání, neboť prvoinstanční soud se "dle jeho hlubokého přesvědčení" nevypořádal s jeho obhajobou, nesprávně aplikoval zásadu volného hodnocení důkazů i zásadu in dubio pro reo, porušil jeho právo na nepřerušování závěrečné řeči obhájce, což mělo zásadní vliv na jeho rozhodnutí. Odvolací ani dovolací soud si toho vůbec nepovšimly, což jej utvrzuje v tom, že v tomto řízení nerozhodovaly nestranné soudy. Prvoinstanční soud byl subjektivně zaujatý proti stěžovateli ve prospěch poškozeného K., protože všechny provedené důkazy hodnotil výhradně v jeho neprospěch, aniž by v odůvodnění řádně uvedl proč, nebo proč uvěřil pouze svědkům obžaloby a nikoliv obhajoby, a vůbec se nevyjádřil k prokázaným a namítaným rozporům ve výpovědích svědků obžaloby a naproti tomu značně zdůrazňoval a přeceňoval některé marginální nepřesnosti v jeho výpovědi, či výpovědi jeho manželky.
3. Pokud podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, a to ve zcela shodném smyslu i rozsahu jako v opravných prostředcích stěžovatele proti rozhodnutí obecných soudů, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy České republiky zjevně nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
4. S ohledem na to, že shora uvedený ustálený přístup Ústavního soudu k posuzování ústavních stížností ve vztahu k dosavadnímu procesnímu vývoji plně dopadá i na nyní posuzovaný případ, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Jak sám stěžovatel tvrdí, a jak je patrné i z jím předložených kopií napadených rozhodnutí, je jeho argumentace opakováním argumentace použité v rámci obhajoby před soudem prvého stupně a v obou jím podaných opravných prostředcích, aniž by byla posunuta do ústavněprávní roviny. Za takový posun totiž rozhodně nelze považovat část věty na poslední straně ústavní stížnosti, v níž jsou pouze vypočtena základní práva a svobody, která měla být porušena.
5. Ústavní soud přitom neshledává, že by došlo k porušení vypočtených základních práv a svobod stěžovatele. Již z rozsudku soudu prvého stupně je zcela jasně patrné, že závěr o vině stěžovatele je založen na neměnné výpovědi poškozeného J. K. z přípravného řízení i z řízení před soudem a na výpovědi spoluobžalovaného B. z přípravného řízení (když v hlavním líčení odmítl vypovídat), přičemž tyto výpovědi byly ve vztahu ke stěžovateli podporovány protokolem o ohledání místa činu, odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví balistika (použití zbraně stěžovatele), a protokoly o záznamech uskutečněného telekomunikačního provozu (stěžovatelova manipulace s mobilním telefonem poškozeného), a co do významu nakonec i výpovědí svědka A. Ch. Závěr o vině tedy vyplývá z uzavřeného řetězce důkazů přímých i nepřímých, které se navzájem potvrzují a doplňují. Stěžovatel se sám znevěrohodnil díky svým vlastním teoriím o skutkovém ději, které v průběhu řízení podstatně měnil, aniž by kterékoliv z nich mělo oporu v jiných zjištěních (Mt 12, 37). To přiměřeně platí i o výpovědi jeho manželky P. M., jejíž význam musel být tak jako tak omezený, protože se nijak nezúčastnila skutkového děje, tedy ani v rozsahu, který byl mezi poškozeným a obžalovanými nesporný (návštěva poškozeného stěžovatelem, cesta autem za město, střelba, požadavky na placení, násilí a na něj navazující poranění poškozeného), a sama uvedla, že ji stěžovatel o těchto svých aktivitách neinformoval. Posledně uvedené pak přiměřeně platí i pro svědky F. a V., kteří rovněž o skutkovém ději nevěděli vůbec nic a to ani sami, ani zprostředkovaně. Jinými slovy, již soud prvého stupně podrobně a řádně odůvodnil, proč uvěřil poškozenému a proč neuvěřil stěžovateli a jeho manželce, s čímž se ztotožnily i ostatní obecné soudy. Za této situace soud prvého stupně odmítl provést další důkazy, které stěžovatel navrhoval, přičemž lze považovat za ústavně souladný závěr, že takto navržené důkazy nebyly způsobilé ničím přispět k dalšímu objasnění skutkového děje potřebného pro rozhodnutí.
6. Není proto možné souhlasit s tvrzením stěžovatele, že obecné soudy byly proti němu zaujaty tím, že záměrně hodnotily důkazy v jeho neprospěch a pomíjely jím navržené důkazy. Za zaujatost totiž rozhodně nelze považovat stav, kdy obecné soudy postupují důsledně v souladu se svými procesními povinnostmi (čl. 2 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky). Pokud jde o námitku přerušování závěrečné řeči obhájce stěžovatele u soudu prvého stupně lze vyjít z toho, že nic takového nevyplývá z protokolu o hlavním líčení, jak k totožné námitce konstatoval dovolací soud (str. 5 usnesení). Měl-li tedy stěžovatel zato, že soud prvého stupně nepostupoval při protokolaci, resp. přepisu zvukového záznamu o hlavním líčení správně, měl tento jeho postup řádně a včas namítnout. Pokud tak neučinil, evidentně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl na ochranu svého práva, a nyní je tak tato jeho námitka nepřípustná.
7. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu