ECLI:CZ:US:2009:2.US.2723.08.1
sp. zn. II. ÚS 2723/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky BOHEMIA T.T.W. a. s., IČ: 61974617, se sídlem letiště Ostrava-Mošnov, zastoupené JUDr. Annou Vlčkovou, advokátkou se sídlem AK v Novém Jičíně, Žižkova 2, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 13 K 30/99 ze dne 27. února 2001, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 Ko 95/2004 ze dne 31. května 2005 a proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1536/2005 ze dne 31. července 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecných soudů spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 3, dále čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Pro skutkovou základnu je určující, že na majetek stěžovatelky byl na návrh Komerční banky a. s. a Konpo, s. r. o., usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února 2001 č. j. 13 K 30/99-49, prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustanoven Mgr. P. M. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. května 2005 č. j. 1 Ko 95/2004-720 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně v tom, že stěžovatelka byla ke dni prohlášení konkursu v úpadku, neboť má více věřitelů a není schopna uhradit své splatné závazky. Nejvyšší soud pak usnesením ze dne 31. července 2008 zamítl dovolání stěžovatelky, když se ztotožnil s názory nižších soudů. Ve svém rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval dovolacími důvody stěžovatelky. Ke stavu rozhodnému pro prohlášení konkursu na majetek dlužnice uvádí, že pro prohlášení konkursu je rozhodující stav v době prohlášení konkursu, nikoli v době podání návrhu (srov. §154 odst. 1 o. s. ř., §167 odst. 2 o. s. ř. a §66a ZKV v rozhodném znění). K tvrzení stěžovatelky, že navrhující věřitelky nedoložily své splatné pohledávky, Nejvyšší soud uvádí, že existenci šesti smluv o úvěru a smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu stěžovatelka v řízení nezpochybnila, její obrana je založena na tvrzení, že sama má pohledávku několikanásobně vyšší, tato argumentace však nemá vliv na existenci pohledávek věřitelek, může mít svůj význam pouze v případě předpokladů prohlášení konkursu. K mnohosti věřitelů stěžovatelky Nejvyšší soud uvedl, že sama okolnost, že druhý věřitel, který podal návrh na konkurs, se stal věřitelem postoupením pohledávek první věřitelky vzniknuvších na základě šesti smluv o úvěru, nemůže být sama o sobě důvodem pro neprohlášení konkursu; relevantní by tato okolnost byla v případě šikanozního výkonu práva dlužníka, což se v řízení neprokázalo. Nejvyšší soud se dále ztotožnil s názory obecných soudů o neschopnosti stěžovatelky plnit své splatné závazky. Odvolací soud se ve své argumetnaci mimo jiné opřel o ustálenou judikaturu (R 83/2004), ve které Nejvyšší soud vysvětlil, že není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se (při úvaze o tom, zda je v úpadku) ani k výši těchto pohledávek, což platí i pro tvrzenou pohledávku stěžovatelky vůči státnímu podniku. Nejvyšší soud dále uvedl, že tvrzením stěžovatelky, že v okamžiku prohlášení konkursu měla na svém účtu 90 miliónů Kč vlastně sama dokládá svou platební neschopnost, neboť schopnost plnit nelze poměřovat souhrnem pohledávek uplatňovaných jen navrhujícími věřitelkami, nýbrž souhrnem všech splatných pohledávek stěžovatelčiných věřitelů. K tvrzení stěžovatelky, že nebyl spisový materiál úplný či že jí nebylo umožněno nahlížet do spisu dodává, že z obsahu spisu tato skutečnost nevyplývá (srov. především č. 1. 753 a 754).
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv (čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 3 Listiny). V ústavní stížnosti stěžovatelka v zásadě opakuje námitky a argumentaci, které uvedla v rámci dovolání. Prvně má za to, že navrhovatelky neunesly důkazní břemeno osvědčení úpadku ke dni podání návrhu na konkurs, dále pak argumentuje, že obecné soudy nerozlišily neochotu plnit a neschopnost plnit, kdy teprve neschopnost plnit splatné pohledávky je důvodem úpadku, nikoli neochota. Obdobně jako v dovolání stěžovatelka argumentuje, že věřitelky v době podání návrhu nedoložily nic a pohledávky mohly uplatnit toliko jako procesní obranu ve věci 10 Cm 188/99 vedené u Krajského soudu v Ostravě, druhá navrhovatelka pak v době podání návrhu ani neexistovala. Stěžovatelka dále uvádí, že byla porušena procesní zásada rovnosti stran, neboť stát své závazky k soukromým subjektům nebyl povinen plnit (Letecké opravny Kbely s. p.), zatímco ona, jakožto soukromý subjekt, ano. Dále pak uvádí, že byla rovněž porušena její práva nahlížet do spisu a možnost reagovat tak na soudní rozhodnutí, např. předložením neúplného spisu u Vrchního soudu v Olomouci v květnu 2001 či o předložení torza spisu u Krajského soudu v Ostravě v srpnu 2005.
V souladu s ustanovením §32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Krajský soud v Ostravě, Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Ve vyjádřeních k ústavní stížnosti daly obecné soudy najevo, že svá rozhodnutí pokládají za věcně správná, že řízení probíhalo i nadále probíhá ústavně konformním postupem, a že s argumenty stěžovatelky se obecné soudy zcela vypořádaly, a proto na svých právních závěrech setrvávají a odkazují na znění těchto rozhodnutí; shodně mají za to, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud zaslal stěžovatelce k odpovědi vyjádření účastníků řízení, ke kterým se však stěžovatelka nevyjádřila.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.
Předně je namístě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelka v podstatě otevřela spor - primárně - o výklad podústavního práva a skutkového hodnocení, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší; Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá racionální základnu, resp. je na první pohled extrémní (viz výše). Takový závěr evidentně namístě není; právní názory, které obecné soudy aplikovaly, také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.
Rozhodnutí obecnými soudy ve věci přijatá nemohou být pochopena ani jako překvapivá; je evidentní, že se svými právními názory pohybovala bezezbytku v rámci judikatorní (R 53/2005, usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2352/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 60, I. ÚS 531/98; usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 44/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 365/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 141; dále pak usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) i doktrinálně zpracované základny.
Obecné soudy se s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly, a Ústavní soud proto neshledává důvod jejich argumentaci znovu opakovat a odkazuje na ni.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2009
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu