ECLI:CZ:US:2009:2.US.2731.09.1
sp. zn. II. ÚS 2731/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatelky GEOSAN GROUP, a. s., IČ: 256 71 464, se sídlem U Nemocnice 430, 280 02 Kolín III, zastoupené Mgr. Hedvikou Hartmanovou, advokátkou se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2009, č. j. 1 Cmo 41/2009-62, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení výše uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci s tím, že tímto rozhodnutím byla nepřípustně dotčena ve svém základním právu na soudní ochranu a spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá zásah do práva vyplývajícího z čl. 3 odst. 3 Listiny, podle něhož nikomu nesmí být působena újma při uplatňování jeho základních práv a svobod.
V záhlaví označeným rozhodnutím vrchní soud zrušil odvoláním napadenou část usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2009, č. j. 7 Cm 53/2009-34, jímž tento soud nařídil k návrhu stěžovatelky (žalobkyně) předběžné opatření ukládající žalovanému povinnost zdržet se blíže specifikovaného jednání (odstavec II. výroku) a bance, aby mu neumožnila nakládat s finančními prostředky na účtu (odstavec III. výroku). Odvolací soud dospěl k závěru, že krajský soud pochybil, pokud o předběžném opatření rozhodl. Návrh na jeho nařízení byl totiž podán v rámci řízení žalobě (stěžovatelky) o náhradu škody a jiné újmy podle ustanovení §147 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení. K tomuto řízení ovšem není krajský soud podle ustanovení §9 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu věcně příslušný, nebyl tudíž příslušným ani k rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření. K projednání věci i návrhu na vydání předběžného opatření je věcně příslušný soud okresní (§9 odst. 1 občanského soudního řádu). Věc byla tedy vrácena krajskému soudu s pokynem zabývat se v dalším řízení otázkou věcné příslušnosti a případně postupovat podle §104a odst. 2 občanského soudního řádu.
Stěžovatelka se závěry prezentovanými vrchním soudem nesouhlasí. Je přesvědčena, že předběžně opatření nařídil soud věcně a místně příslušný, což zdůvodňuje výkladem relevantních ustanovení občanského soudního řádu a insolvenčního zákona. Kromě toho, dokud bude vedeno řízení u krajského soudu, podat návrh okresnímu soudu ani nemůže. Vrchní soud podle názoru stěžovatelky nesprávným určením věcné příslušnosti a zrušením předběžného opatření vážně pochybil, čímž zásadním způsobem zasáhl do jejích základních práv, jak je uvedeno shora.
Soudce zpravodaj, tak jako v jiných případech, byl i nyní povinen primárně zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky přezkumu stanovenézákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen"zákon o Ústavním soudu"), včetně toho, zda se jedná o ústavní stížnost přípustnou. Z níže uvedených důvodů dospěl k negativnímu závěru.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje procesní prostředek k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež fyzickým i právnickým osobám slouží k ochraně jejich práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsousamotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve tehdy, pokud tato nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž případnou protiústavnost spočívající v porušení základních práv jednotlivce již nelze napravit jiným způsobem. Kasační rozhodnutí, tj. ta rozhodnutí, jimiž se rozhodnutí instančně podřízených orgánů ruší a věc se jim vrací k dalšímu řízení, nejsou konečná a příslušné procesní prostředky na ochranu svých práv mohou jejich účastníci uplatňovat v dalším průběhu řízení. Ústavní stížnosti proti kasačním rozhodnutím jsou tedy zásadně nepřípustné (z mnoha rozhodnutí např. unesení sp. zn. IV. ÚS 125/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavníhosoudu, sv. 40, č. 4, str. 781, či usnesení sp. zn. III. ÚS 2623/08, sp. zn. I. ÚS 87/09, sp.zn. II. ÚS 1472/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Napadené rozhodnutí není rozhodnutím konečným, u něhož by případné zásahy do základních práv stěžovatelky byly definitivní a neodčinitelné. V daný okamžik je tedy podání ústavní stížnosti předčasné. Pokud by Ústavní soud přezkoumal po obsahové stránce návrh dříve, než ve věci definitivně rozhodne příslušný obecný soud, zasáhl by do sféry rozhodování obecných soudů a nedodržel by princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak byl shora vymezen.
Protože soudce zpravodaj v dané věci neshledal ani splnění podmínek pro přijetí ústavní stížnosti podle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tedy že by stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky, či existenci průtahů v řízení o opravném prostředku, což ostatně stěžovatelka ve své ústavní stížnosti ani netvrdila, bez dalšího již rozhodl a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§75 odst. 1 ve spojení s§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2009
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj