ECLI:CZ:US:2009:2.US.2750.08.1
sp. zn. II. ÚS 2750/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. E. L., zastoupené JUDr. Janem Luhanem, advokátem, se sídlem Masarykova 1250, 289 22 Lysá nad Labem, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2008, č. j. 21 Cdo 3797/2007-568, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. června 2007, č. j. 23 Co 164/2007-541, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Žalobkyně (stěžovatelka) se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaná (Vodohospodářská společnost Vrchlice - Maleč, a. s.) za utrpěný pracovní úraz zaplatila na náhradě za bolest 51.525 Kč, na náhradě za ztížení společenského uplatnění 199.500 Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 78.424 Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku při uznání invalidity 158.116,70 Kč, na náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením 15.363,60 Kč, a na náhradě "dalších nákladů vzniklých v důsledku pracovního úrazu" 2.000 Kč, vše s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala. K pracovnímu úrazu mělo dojít tím, že při pracovní cestě, kterou absolvovala jako spolujezdkyně ve vozidle řízeném ředitelem žalované narazila hlavou do předního skla automobilu při "nečekaně prudkém" zastavení tohoto automobilu jmenovaným řidičem, které podle jejího názoru bylo "hlavní příčinou nehody". K nehodě došlo v areálu závodu žalované na neveřejně přístupné komunikaci. Při nárazu si žalobkyně rozbila hlavu o přední sklo automobilu, přičemž bezprostředně před nárazem si odepnula bezpečnostní pásy, neboť byli v areálu závodu a očekávala zastavení vozidla.
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 7. září 2006, č. j. 7 C 68/2002-497, poté co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím odvolacího soudu, a po připuštění změny - rozšíření žaloby - uložil žalované společnosti, aby žalobkyni zaplatila částku 169.118.41 Kč s příslušenstvím. Ve zbytku, tj. co do částky 482.149.89 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl a rozhodl dále o povinnosti žalobkyně platit náklady řízení žalované. Odvolací soud ve zrušovacím usnesení vyšel z toho, že pracovní úraz žalobkyně měl dvě příčiny (nepřipoutání žalobkyně bezpečnostními pásy a prudké zastavení vozidla), přičemž určil, že větší příčinu lze spatřovat v předčasném odepnutí bezpečnostních pásů, takže poměr zavinění žalobkyně a žalované na pracovním úrazu stanovil ve výši 45% a 55%. Z tohoto závazného právního názoru vycházel pak soud prvního stupně při rozhodování o nárocích žalobkyně.
K odvolání obou účastníků změnil Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. června 2007, č. j. 23 Co 164/2007-541, rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o nákladech řízení, a to tak, že nepřiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a nepřiznal náklady řízení státu. Jinak, ve věci samé, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel při posuzování zdravotního stavu žalobkyně ze znaleckého podsudku vypracovaného Fakultní nemocnicí u sv. Anny v Brně a s ohledem na objektivní vyšetření neshledal důvody pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění.
Následné dovolání žalobkyně bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2008, č. j. 21 Cdo 3797/2007-568, zamítnuto. Dovolací soud připustil dovolání k otázce vlivu nepřipoutání žalobkyně bezpečnostními pásy a jejího seznámení se s předpisy tuto problematiku upravujícími z hlediska liberace žalované z její odpovědnosti za škodu vzniklou žalobkyni pracovním úrazem. V této souvislosti podrobně vyložil jaké právní předpisy a jaká rozhodnutí se při řešení nastolené otázky uplatní. Dospěl přitom k závěru, že předpoklad znalosti pravidel silničního provozu, ohledně nichž není vyžadována zvláštní odborná způsobilost, vychází z obecného právního principu "ignoratia iuris non excusat" (neznalost práva neomlouvá). Vzhledem k tomu, že vyžadování a kontrola znalostí a dodržování pravidel silničního provozu jsou ve vztahu ke všem účastníkům silničního provozu svěřeny Policii České republiky, není třeba zkoumat ani kontrolu znalostí a dodržování těchto předpisů zaměstnavatelem. Na uvedeném závěru, z něhož vyšel rovněž odvolací soud v posuzované věci, ničeho nemění ani případné nesprávné poučení zaměstnavatele o těchto pravidlech, neboť povinnost dodržovat pravidla silničního provozu mají (pod hrozbou peněžité sankce, k jejímuž uložení jsou oprávněny orgány Policie ČR) všechny osoby, které se účastní silničního provozu, a kromě toho nelze přehlédnout, že péče o svou vlastní bezpečnost, o své zdraví i o bezpečnost a zdraví osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci, je povinností každého zaměstnance.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále porušení čl. 90 Ústavy České republiky, podle kterého mají soudy poskytovat ochranu právům zákonným způsobem. Dále namítala, že byl porušen ústavně zaručený princip, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích (čl. 4 odst. 1 Listiny). V důsledku právního názoru zaujatého ve věci odvolacím soudem a odmítnutím právní ochrany ze strany dovolacího soudu došlo podle názoru stěžovatelky také k porušení nebo alespoň ohrožení práva na ochranu zdraví zaručeného v čl. 31 Listiny, a kromě toho bylo v řízení opakovaně porušováno právo stěžovatelky na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu dobrého jména (čl. 10 odst. 1. Listiny). Stěžovatelka zpochybňuje právní závěry obecných soudů a v této souvislosti pak zejména závěr o její povinnosti být připoutána i v areálu závodu, kde došlo k pracovnímu úrazu. Poukazuje přitom na to, že soudy neprovedly důkazy o tom, že byla na školení poučena, že v areálu závodu není povinnost být připoután bezpečnostními pásy. Pokud soudy dospěly k závěru, že existuje povinnost být připoután i v areálu závodu, vyložily si dle názoru stěžovatelky nesprávně právní předpisy a uložily jí povinnosti nad rámec zákona. Dovolací soud odepřel stěžovatelčino právo na soudní ochranu tím, že se (v důsledku svého právního názoru na otázku povinnosti být v areálu závodu připoután bezpečnostními pásy a právních důsledků nepřipoutání se) vůbec nezabýval dovolacími námitkami, které se týkají rozsahu uplatněného nároku na náhradu škody z pracovního úrazu (konkrétně pak otázku nákladů vynaložených na cestu k lékaři). Dále upozorňuje na to, že v průběhu celého řízení byla nucena vyrovnávat se s velmi zvláštním přístupem soudu, kdy soudkyně dávala zcela nepokrytě najevo, že je přesvědčena o nedůvodnosti nároku stěžovatelky. To se projevilo i v rozhodování o náhradě nákladů řízení.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje v prvé řadě právní závěry, k nimž dospěly odvolací soud a potažmo i Nejvyšší soud. Její hlavní námitka se týká toho, že soudy na čele s Nejvyšším soudem nesprávně posoudily její povinnost být připoutána bezpečnostními pásy v areálu závodu zaměstnavatele. Z toho dovozuje porušení svých ústavně zaručených práv. Takové námitky ovšem představují pouze právní polemiku se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů. Stěžovatelka ovšem svůj protichůdný názor nevybavuje relevantní ústavněprávní argumentací. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
V dané věci ohledně namítaného problému zaujal jednoznačné stanovisko Nejvyšší soud. Ten zcela jasně, podrobně, přesvědčivě a za použití relevantních právních předpisů a odkazů na judikaturu vyložil, proč měla stěžovatelka povinnost být připoutána bezpečnostními pásy i v areálu závodu zaměstnavatele. Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že ohledně dopravních předpisů nejenže není třeba zkoumat kontrolu znalostí a dodržování těchto předpisů zaměstnavatelem, ale dokonce i v případě nesprávného poučení ze strany zaměstnavatele o těchto pravidlech platí povinnost dodržovat pravidla silničního provozu pro všechny jeho účastníky. Tím, že stěžovatelka porušila svoji povinnost být připoutána bezpečnostními pásy (která jí ostatně nebyla uložena nad rámec zákona, jak se snaží dovozovat), musí nést následky tohoto porušení. V závěru obecných soudů nelze spatřovat porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jakož i porušení čl. 4 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud rovněž nesdílí názor stěžovatelky na porušení čl. 31 Listiny, podle něhož má každý právo na ochranu zdraví a v rámci něho pak právo na svobodnou volbu lékaře. To, že stěžovatelce nebyla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s cestami k lékaři, který se nachází v jiném městě, než je bydliště stěžovatelky, nepředstavuje v kontextu celé věci ani ohrožení, ani porušení uvedeného práva. Obecné soudy otázku účelnosti vynaložených nákladů zkoumaly a dospěly přitom k závěru, že stěžovatelka mohla podstoupit léčení u specialisty v místě bydliště, tudíž nejsou důvody pro přiznání náhrady těchto nákladů.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu