ECLI:CZ:US:2009:2.US.2762.08.1
sp. zn. II. ÚS 2762/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. M., právně zastoupeného Mgr. Radkem Jilgem, advokátem se sídlem Karolíny Světlé 14, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8. 2008 sp. zn. 11 To 380/2008 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2008 sp. zn. 0 Nt 869/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve věci stěžovatele vydal prvoinstanční soud, tedy Okresní soud v Hradci Králové, dne 11. 8. 2008 usnesení, kterým rozhodl o přípustnosti přijetí peněžité záruky, jejíž výši stanovil částkou 74.000.000,- Kč Usnesení bylo reakcí na podání stěžovatele ze dne 4. 8. 2008, ve kterém stěžovatel žádal o propuštění z vazby na svobodu a pro případ, že by této žádosti nebylo vyhověno, navrhoval přijetí peněžité záruky. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové dne 27. 8. 2008 usnesením zamítl.
Stěžovatel je osobou, proti které je vedeno trestní řízení, přičemž stěžovatel je od počátku tohoto řízení ve vazbě. Předmětem ústavní stížnosti je skutečnost, že nejsou dány důvody vazby a Okresní soud v Hradci Králové nerozhodl o stěžovatelově žádosti o propuštění z vazby ve lhůtě dané mu ustanovením §72 odst. 3) trestního řádu, podle kterého musí soud o žádosti o propuštění z vazby neodkladně, nejpozději do pěti pracovních dnů rozhodnout. To, že zde nejsou důvody vazby, odůvodňoval stěžovatel již ve svých předchozích podáních, která nehodlá opakovat. Ačkoli podal stěžovatel dne 4. 8. 2008 žádost o propuštění z vazby na svobodu, nebylo o této žádosti rozhodnuto v zákonné lhůtě. Krajský soud v Hradci Králové následně stěžovatelovu argumentaci přešel pouhým konstatováním, že lhůta stanovená v ustanovení 72 odst. 3) trestního řádu je pouze lhůtou pořádkovou. Takový výklad je však dle stěžovatele v příkrém rozporu s jeho ústavně zaručenými právy.
Jak již stěžovatel uváděl ve svém podání krajskému soudu, skutečnost, že nesouhlas soudce s jeho propuštěním lze vyčíst z odůvodnění citovaného usnesení, nemůže sama o sobě obstát, neboť trestní řád v ustanovení §72 odst. 3) jasně a výslovně hovoří o povinnosti soudu rozhodnout a o tom, co je rozhodnutím ve smyslu trestního řízení, pojednává ustanovení §119 a následující trestního řádu, kdy u usnesení musí být součástí takového rozhodnutí dle §134 odst. l písm. c) trestního řádu výrok, který zde stran žádosti o propuštění z vazby zcela absentuje.
Stěžovatel je s ohledem na shora uvedené okolnosti přesvědčen, že postupem prvoinstančního, ale i soudu, který rozhodoval o jeho stížnosti, došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to zejména ustanovení čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod, neboť soudy svým postupem odpíraly stěžovateli právo být ve světle existujícího důkazního stavu propuštěn na svobodu a zejména pak ustanovení čl. 8 odst. 5 téže Listiny, neboť soudy nerozhodly ve věci stěžovatelovy žádosti o propuštění z vazby v zákonné lhůtě a dosud tento nezákonný, protiprávní a protiústavní stav na úkor jeho práv a svobod přetrvává.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Krajský soud v Hradci Králové rozhodoval proti stížnosti obviněného o přijetí peněžité záruky podle §73a odst. 2 písm. a) trestního řádu. Novela tohoto ustanovení provedená zákonem č. 265/2001 Sb. změnila způsob určování výše peněžité záruky. Podle nové dikce §73a odst. 1, 2 trestního řádu se předpokládá zásadně dvoufázové rozhodování, a to podle §73a odst. 2 trestního řádu nejprve rozhodnutí o přípustnosti peněžité záruky (včetně případného určení její výše a způsobu jejího složení), a teprve poté podle §73a odst. 1 trestního řádu rozhodnutí o ponechání obviněného na svobodě nebo o jeho propuštění na svobodu za současného přijetí složené peněžité záruky, jejíž výše a způsob uložení byla určena předchozím rozhodnutím. Okresní soud v Hradci Králové ve svém vyjádření vyslovil přesvědčení o neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. Do vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud důvod k zásahu neshledal.
Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti blíže nespecifikuje námitky týkající se důvodů vazby, postačí obecné konstatování skutečnosti, že Ústavní soud v rozhodování obecných soudů ohledně těchto důvodů a jejich trvání neshledal jakékoli prvky libovůle a že obě napadená rozhodnutí jsou náležitým způsobem odůvodněna.
Další námitka stěžovatele směřuje proti tomu, že okresní soud nerozhodl o jeho žádosti v zákonné pětidenní lhůtě. Stěžovatel podal dne 4. 8. 2008 u Okresního soudu v Hradci Králové žádost o propuštění z vazby současně s nabídkou peněžité záruky, kterou by měla složit jeho matka. Dne 5. 8. 2008 bylo soudu doručeno vyjádření státního zástupce k této žádosti a soud dne 11. 8. 2008 rozhodl tak, že podle §73a odst. 2 písm. a) trestního řádu je přijetí peněžité záruky přípustné a její výši stanovil na 74 mil. Kč.
Ustanovení §73a odst. 1, 2 trestního řádu předpokládá zásadně dvoufázové rozhodování, a to podle §73a odst. 2 nejprve rozhodnutí o přípustnosti peněžité záruky včetně určení její výše a způsobu jejího složení a teprve poté rozhodnutí podle §73a odst. 1 trestního řádu rozhodnutí o ponechání na svobodě nebo propuštění z vazby na svobodu za současného přijetí peněžité záruky, jejíž výše a způsob složení byla určena předchozím rozhodnutím. Spojení obou těchto rozhodnutí do jednoho usnesení je možné pouze výjimečně, a to při podání návrhu za současného složení peněžité záruky na účet orgánu rozhodujícího o vazbě, který by návrh v celém rozsahu (i výši peněžité záruky) akceptoval. V případě stěžovatele s přijetím peněžité záruky v nabízené výši a s propuštěním stěžovatele z vazby na svobodu nesouhlasil státní zástupce, který své stanovisko doručil soudu dne 6. 8. 2008. Okresní soud vydal napadené usnesení dne 11. 8. 2008, tedy čtyři dny po doručení stanoviska státního zástupce (srov. §73b odst. 3 trestního řádu). V usnesení stěžovatele rovněž poučil, že o přijetí či nepřijetí peněžité záruky bude rozhodovat poté, co bude finanční částka připsána na účet soudu.
V případě, že nabídka peněžité záruky je součástí žádosti o propuštění z vazby (§72 odst. 3 trestního řádu), je třeba oba návrhy posuzovat samostatně. Soud je povinen o žádosti rozhodnout nejpozději do pěti pracovních dnů od jejího předložení státním zástupcem, což znamená rozhodnout bez průtahů. Je ovšem třeba upozornit, že uvedená lhůta je lhůtou pořádkovou (na rozdíl od lhůt upravených např. v §71 trestního řádu), a proto pokud soud výjimečně v této lhůtě nerozhodne, nemá to za následek propuštění obviněného z vazby. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že stěžovatel podal prostřednictvím svého obhájce novou žádost o propuštění z vazby dne 10. 9. 2008, která byla soudu státním zástupcem postoupena dne 18. 9. 2008 a o níž bylo soudem rozhodnuto dne 24. 9. 2008 tak, že se zamítá a neustanovuje se dohled probačního úředníka. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 10. 2008.
Ústavnímu soudu nezbývá než závěrem konstatovat, že z obsahu napadených rozhodnutí i z obsahu posledně zmíněného rozhodnutí okresního soudu o vazbě stěžovatele vyplývá, že vazební důvod podle §67 písm. a) trestního řádu je dán a nadále trvá. Skutečnost, že ve lhůtě pěti dnů nebylo soudem I. stupně samostatně rozhodnuto o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, je jistým pochybením soudu, které však neznamená zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, navíc v situaci, kdy o další jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu rozhodoval okresní soud dne 24. 9. 2008, tedy ještě před podáním ústavní stížnosti.
V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem obecných soudů v dané věci nedošlo k porušení zákonných ustanovení promítající se do roviny protiústavnosti. Obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní řád ústavně konformním způsobem, a proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv zaručených ústavním pořádkem.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu