ECLI:CZ:US:2009:2.US.2782.08.1
sp. zn. II. ÚS 2782/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. M. V., zastoupeného JUDr. Janem Röslerem, advokátem se sídlem Malátova 17, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. 12. 2005 č. j. 12 Co 323/2004-119, a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 1. 12. 2003 č. j. 8 C 267/99-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 11. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. Tvrdí, že jimi bylo porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Stěžovatel obsáhle rekapituluje svá podání na soud i podstatné části odůvodnění v řízení vydaných rozhodnutí. Namítá, že soud prvního stupně jednal a rozhodl při jednání, jemuž nebyl on ani jeho právní zástupce přítomni, a to přesto, že jejich neúčast byla předem omluvena a bylo požádáno o odročení jednání. Všemi rozsudky je označován jako nečinný žalobce, i když ze spisu nevyplývá, že by tak jednal. Od počátku využíval pomoci advokátů, kteří byli v písemném styku se soudy. Tím, že soud prvního stupně nepřipustil odročení jednání, mu byla znemožněna osobní účast při jednání soudu a nemohl být z tohoto důvodu řádně zastoupen advokátem. Pokud měl soud pochybnosti o tom, kdo je jeho zástupcem, měl při přípravě jednání vznést dotaz a pokud ve spisu postrádal písemnou plnou moc, měl učinit dotaz nebo výzvu k jejímu předložení. Z celého řízení je zřejmé, že stěžovatel právního zástupce měl, což soudy nerespektovaly. Postupem soudu prvního stupně mu byla odňata možnost předložit podstatné důkazní návrhy, nemohl se vyjádřit k tvrzením a důkazům protistrany a vedlejšího účastníka. Soud ho nevyzval dle §118a odst. 3 o. s. ř. k označení dalších důkazů ani ho řádně nepoučil ve smyslu §119a odst. 1 o. s. ř. To mělo za následek neúplné zjištění skutkového stavu, v důsledku čehož bylo nesprávně rozhodnuto o požadovaných nárocích.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 8 C 267/99-85, bylo zjištěno následující:
Okresní soud v Přerově napadeným rozsudkem uložil žalovaným zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně částku 47.701,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu co do částky 666.919,40 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
K odvolání stěžovatele a vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, druhým napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku tak, že žalobu co do částky 44.394,- Kč s přísl. zamítl, v další napadené části zamítavého výroku ve věci samé jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací námitku o nesplnění procesních podmínek pro rozhodnutí ve věci soudem prvního stupně neshledal důvodnou. Poukázal na obsah spisu, z něhož dovodil, že procesní postup okresního soudu, který přes omluvu a žádost o odročení jednal ve věci bez přítomnosti stěžovatele i JUDr. Röslera, je nenapadnutelný a uplatněné námitky stran procesních pochybení soudu jsou irelevantní a nedůvodné.
Dovolání stěžovatele proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 44.394,- Kč s přísl. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 8. 2008 č. j. 25 Cdo 1704/2006-137 zamítl jako nedůvodné, jinak dovolání odmítl jako nepřípustné. Dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) není naplněn, neboť zákon upravuje poučovací povinnost dle §118a odst. 3 a §119a odst. 1 o. s. ř. jen při jednání a pokud bylo jednáno v nepřítomnosti některého z účastníků, nelze mu takové poučení dát. Stejně tak neshledal, že by byl naplněn i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., když rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku označil za věcně správné.
Po přezkoumání obsahu spisového materiálu a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí v rovině jednoduchého práva, ale posuzuje toliko soulad takových rozhodnutí s ústavním pořádkem (srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
V projednávané věci stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že ač dle jeho názoru byl řádně zastoupen advokátem JUDr. Janem Röslerem, soud nepřihlédl k jeho omluvě a jednal ve věci bez účasti stěžovatele a jeho zástupce v rozporu s §101 odst. 3 o. s. ř., čímž mu odňal možnost zúčastnit se jednání, vyjádřit se k věci a předložit další důkazní návrhy.
Při posouzení opodstatněnosti uvedené námitky je nutno vyjít z obsahu spisu Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 8 C 267/99. Z něho jsou dostatečně zřejmé skutečnosti, které soud prvního stupně vedly k postupu, který je stěžovatelem napadán. Pod č. l. 70 tohoto spisu je evidován přípis JUDr. Röslera z 15. 10. 2003 (doručený soudu dne 20. 10. 2003), jímž soudu sděluje, že převzal zastoupení stěžovatele, a že z důvodu pracovní zaneprázdněnosti stěžovatele žádá o odročení jednání s tím, že důkazní návrhy předloží ve lhůtě do jednoho týdne. K tomuto podání není doložen výkaz plné moci. Na č. l. 71 je naopak založeno potvrzení o plné moci, kterou stěžovatel následně dne 12. 11. 2003 udělil advokátu JUDr. Z. K. pro řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod č. j. 8 C 267/99. Podáním, doručeným soudu dne 25. 11. 2003 stěžovatel soudu sdělil, že plnou moc tomuto advokátovi odvolal s tím, že měla sloužit pouze k nahlédnutí do spisu (viz č. l. 76). K přípisu je připojena kopie dopisu stěžovatele advokátovi ze dne 24. 11. 2003, v němž mu děkuje za nahlédnutí do spisu a současně mu odvolává udělenou plnou moc. JUDr. Rösler podáním z 25. 11. 2003 požádal z důvodu onemocnění o odročení jednání nařízeného na den 26. 11. 2003 (viz č.l. 81). Výkaz plné moci opět nedoložil.
Pokud tedy obecné soudy dospěly po zhodnocení uvedených skutečností k závěru, že výkaz plné moci udělené JUDr. Röslerovi nebyl do spisu doložen, oproti tomu byl doložen řádný písemný výkaz procesní plné moci advokátu JUDr. K., a okresní soud tedy neměl důvod přihlížet k omluvě jiného advokáta, než toho, jemuž procesní plná moc podle svého výkazu svědčila, takový závěr odpovídá dikci ustanovení §28 o. s. ř. a je přijatelný i z ústavního hlediska. Pro soud je rozhodující do spisu doložený písemný výkaz plné moci, který neobsahoval limity uvedené v §28a odst. 2 o. s. ř., a okresní soud tedy neměl zákonné podmínky pro to, aby předložený výkaz posoudil jako plnou moc udělenou jen pro konkrétní procesní úkon, jak stěžovatel dodatečně sděloval. Současně již neměl prostor pro to, aby stran omluvy korespondoval s advokátem JUDr. K., neboť stěžovatel soudu před nařízeným jednáním 26. 11. 2003 sdělil, že mu plnou moc odvolal.
Pro posouzení daného případu z hlediska dodržení principů spravedlivého procesu je rozhodující, že za této situace byl zajištěn přístup k jednání soudu samotnému stěžovateli (k jednání byl řádně předvolán, což je ve spisu doloženo příslušnou doručenkou). Nebylo mu tedy jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem hájil. Jestliže v rozporu se zásadou "každý nechť si střeží svá práva" ovlivnil výsledek soudního řízení právě nepoužitím dostupných prostředků ochrany svých práv, nemůže nyní soudům vytýkat, že rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
S námitkou o neposkytnutí poučení dle ustanovení §118a odst. 3 a §119a odst. 1 o. s. ř. se ve svém rozsudku dostatečně vypořádal dovolací soud, který poukázal na to, že předpokladem toho, aby byli účastníci poučeni ve smyslu uvedených ustanovení a aby jim byla dána možnost shrnout své návrhy a vyjádřit se k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci, je jejich účast na jednání. Pokud bylo v souladu s §101 odst. 3 o. s. ř. jednáno v nepřítomnosti stěžovatele, nelze mu takové poučení dát. V tomto směru je odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, které koresponduje s ustálenou soudní judikaturou, ústavně konformní. Stěžovatel je ostatně ústavní stížností ani nenapadl.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
Stanislav Balík
předseda senátu