ECLI:CZ:US:2009:2.US.2803.09.1
sp. zn. II. ÚS 2803/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. listopadu 2009 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. I. S., zastoupeného JUDr. Václavou Kubalíkovou, advokátkou se sídlem Politických vězňů 9, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2009 sp. zn. 30 Co 70/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu rodiny a rodičovství podle čl. 32 odst. 1 Listiny.
Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 8. 12. 2008 č. j. 30 Nc 43/200883 byly nezletilé děti stěžovatele svěřeny do střídavé péče rodičů. Proti tomuto rozsudku podala odvolání matka, neboť nesouhlasila se střídavou péčí. Krajský soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že nezletilé děti byly svěřeny do výchovy matky, neboť podle názoru obecného soudu s ohledem na průběh odvolacího řízení a důkazy v něm provedené střídavá výchova nepřichází v úvahu. Podstatou fungování střídavé výchovy je totiž dohoda. V daném případě se ale oba rodiče neshodnou na výchovných postupech (nástup dětí do mateřské školky) a problémem je též změna bydliště matky. Především proto, že matka měla nezletilé děti dosud ve faktické péči ve větším rozsahu než otec a její péče byla hodnocena velice kladně ze strany příslušného orgánu, byly nezletilé děti svěřeny do výchovy matky. Odvolací soud též přihlížel ke stanovisku kolizního opatrovníka a k chování a jednání matky před obecnými soudy. Odvolací soud také konstatoval, že z hlediska materiálního i emocionálního zázemí je výchovné prostředí matky velice kvalitní.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť krajský soud svěřil nezletilé děti do péče matky s odůvodněním, že "matka je velice vstřícná a tolerantní žena, naproti tomu otec občas postupoval zbytečně konfrontačně (viz písemné podání koliznímu opatrovníku)." Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřoval v tom, že tento závažný závěr ohledně osoby otce učinil odvolací soud pouze na základě mailové korespondence mezi otcem a sociální pracovnicí. Tato korespondence však nebyla mezi důkazy zařazena, nebyla v průběhu jednání čtena a stěžovatel neměl možnost se k ní vyjádřit. Stěžovatel dovodil, že tento názor sociální pracovnice má původ v jeho stížnosti na její postoj, která byla projednávána Krajským úřadem pro Středočeský kraj. Podle názoru stěžovatele měl soud rozhodovat na základě důkazů o schopnosti každého z rodičů starat se o děti. Kvůli závažnému omezení druhého rodiče v důsledku svěření dětí do péče jednoho z rodičů došlo též podle stěžovatele k porušení práva na ochranu rodiny a rodičovství.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a)zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušenízákladních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně(srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU str. 371).
S námitkami stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, které mělo spočívat v nesprávném hodnocení důkazů a nepřiléhavosti právního posouzení věci odvolacím soudem, se Ústavní soud neztotožňuje, neboť takový zásah neshledal. Jak již bylo výšeuvedeno, Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zpravidla mu ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy. Po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím Ústavní soud konstatuje, že v tomto rozhodnutí není přítomen prvek libovůle. Jeho závěry z hlediska ústavněprávního nevybočily z rámce možného posouzení věci, a proto není dán prostor pro zásah Ústavního soudu. Krajský soud přihlédl ke všem podstatným okolnostem, které vyšly vprůběhu řízení najevo, když konstatoval, že střídavá výchova nepřichází v úvahu (str. 4n. napadeného rozhodnutí). Odvolací soud nezaložil své závěry na negativním hodnocení osoby otce, jak to ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítal, ale naopak vycházel z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových pro posouzení svěření nezletilých dětí do výchovy matky (srov. především argument, že matka měla dosud nezletilé děti ve faktické péči ve větším rozsahu než otec a další argumenty uvedené na str. 5 napadaného rozhodnutí). Postup krajského soudu proto nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej naopak považuje za ústavně konformní a napadené rozhodnutí proto neporušilo základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2009
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu