ECLI:CZ:US:2009:2.US.2815.09.1
sp. zn. II. ÚS 2815/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti obchodní společnosti INSTALAČNÍ MATERIÁL - HERMAN, s. r. o., IČ: 60743468, se sídlem Masarykovo nám. 35, 682 01 Vyškov, zastoupené Mgr. Markem Freundem, advokátem, se sídlem Zarámí 4422, 760 01 Zlín, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2009, č. j. 16 Nc 378/2009-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jímž bylo v řízení o vydání věci rozhodnuto o námitce podjatosti soudce Okresního soudu ve Vyškově JUDr. Petra Ševčíka, kterou vznesla stěžovatelka, tak, že uvedený soudce není vyloučen z projednávání a rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 288/2008. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že námitka podjatosti není důvodná, neboť stěžovatelka jako důvod vyloučení uvádí okolnosti, které spočívají v procesním postupu soudce v řízení, což nemůže být ze zákona důvodem k jeho vyloučení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces u nestranného a nezávislého soudu, garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti podrobně popisuje průběh předmětného řízení s akcentem na okolnosti, které ji vedly ke vznesení námitky podjatosti. Podle názoru stěžovatelky stačí k vyloučení soudce pouhá pochybnost o jeho nestrannosti a proto je napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně vadné. Navíc se Krajský soud v Brně důsledně nezabýval jejími námitkami a dokazování v podstatě neprováděl.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud předně podotýká, že s obdobně formulovanými ústavními stížnostmi stěžovatelky, které se týkaly i téže problematiky (otázky podjatosti soudce Okresního soudu ve Vyškově JUDr. Petra Ševčíka), se již vypořádával v rozhodnutích vedených pod sp. zn. I. ÚS 1130/09 a II. ÚS 1359/09. Ani v této věci nemá důvod se od závěrů obsažených v citovaných rozhodnutích odchylovat.
Ústavní soud vychází z toho, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku na vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
V daném případě stěžovatelka podala ústavní stížnost za situace, kdy v civilním sporu, jenž je veden u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 288/2008, soud prvního stupně dosud ve věci samé nerozhodl. Lze zajisté souhlasit s tím, že stěžovatelka má právo na projednání své věci nestranným soudem. Pokud tedy má, nebo bude mít v dalším průběhu řízení za to, že takto rozhodováno není, resp. nebylo, nic jí nebude bránit, aby proti pravomocnému rozhodnutí ve své věci brojila v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá [podle §205 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") je odvolacím důvodem, že rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce; podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je skutečnost, že rozhodoval vyloučený soudce důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost; podle §242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, musí k tomu, zda ve věci nerozhodoval vyloučený soudce, přihlížet i Nejvyšší soud]. Teprve po jejich vyčerpání, domnívala-li by se stěžovatelka, že stav protiústavnosti jí tvrzený napraven nebyl, mohla by se domáhat zásahu ze strany Ústavního soudu. Pokud by se Ústavní soud již nyní vyjadřoval k této otázce a případně v záhlaví citované rozhodnutí zrušil, nepřípustně by tak zasahoval do pravomoci obecných soudů.
V posuzované věci stěžovatelka podala ústavní stížnost proti usnesení, jímž bylo samostatně rozhodnuto o její námitce podjatosti. Možnost namítat podjatost soudců rozhodujících její věc jí tak zůstává zachována i nadále, a to přinejmenším v rámci odvolání či žaloby pro zmatečnost rozhodnutí, jímž bude řízení skončeno. Dokud stěžovatelka tento opravný prostředek obsahující argument podjatosti soudce nevyčerpá, je nutno její ústavní stížnost hodnotit jako předčasnou, a tedy ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustnou.
Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. prosince 2009
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj