ECLI:CZ:US:2009:2.US.2831.08.1
sp. zn. II. ÚS 2831/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. K., J. K. a E. K., všichni zastoupeni JUDr. Vladimírem Rybářem, advokátem Advokátní kanceláře v Kolíně IV, Politických vězňů 27, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. 2. 2005 čj. 5 C 1066/99-379, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dně l6. 11. 2005 čj. 20 Co 352/2005-417 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 7. 2008 čj. 33 Odo 1023/2006-457, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými nebylo vyhověno jejich žalobě na zaplacení částky 1 216 369,60 Kč s příslušenstvím, a zrušení usnesení dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů jako nepřípustné.
Stěžovatelé (právní nástupci původního žalobce, který v průběhu řízení zemřel) uvádí, že v daném případě obecné soudy vybočily z mezí a zásad spravedlivého procesu. Mají za to, že na skutkový stav vyplývající z dokazování nebylo možno dosadit takové skutkové a právní závěry, které učinily soudy obou stupňů, tedy že žalovaná částka byla původnímu žalobci již zaplacena. Rozhodnutí soudů jsou nesprávná, přičemž nesprávnost skutkových závěrů je dána vadným hodnocením provedených důkazů a také tím, že některé důkazy byly opomenuty. K vadným skutkovým závěrům přispěl též nesprávný výklad právních úkonů v rozporu s hmotným právem. Soudy se náležitě nevypořádaly s tím, jak provedené dokazování hodnotili stěžovatelé, a také přesvědčivě - ale hlavně v souladu se zásadami civilního procesu - nezdůvodnily, proč opomenuly některé důkazní návrhy stěžovatelů. Podle názoru stěžovatelů nekorespondují skutková zjištění, o která soudy opřely napadená rozhodnutí, s vykonanými důkazy, resp. jsou s nimi v hrubém nesouladu.
V ústavní stížnosti stěžovatelé dále polemizují se skutkovými zjištěními soudů a jejich právními závěry. Zejména zdůrazňují, že soudy obou stupňů nesprávně skutkový závěr o tom, že žalovaná částka byla původnímu žalobci zaplacena, opírají o obsah smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 25. 2. 1998. Obsah této smlouvy však vyložily v rozporu s hmotným právem, neboť smlouva o postoupení pohledávky obsahuje v čl. II. bodu 2.a) problémovou formulaci; "Kupní cena bude uhrazena ve třech splátkách a) splátka ve výši 1 215.369,60 Kč byla uhrazena při podpisu smlouvy a postupitel prohlašuje, že uvedenou částku přijal." Takový text smlouvy, obsahující spojení slov "bude" ve spojení s údajem "ve splátkách" poskytoval původnímu žalobci zřetelnou informaci o tom, že závazek postupníka bude plněn v budoucnu, tedy rozumí se po podpisu smlouvy a ne současně při podpisu smlouvy. Smyslu této první části textu však odporuje formulace, že splátka byla uhrazena při podpisu smlouvy a postupitel prohlašuje, že uvedenou částku přijal. Taková formulace je kvitancí, čili potvrzením o již provedeném plnění. Při podpisu smlouvy původní žalobce nevzal na vědomí, že již podepisuje převzetí plnění, které měl obdržet v budoucnu a ve splátkách. Dále stěžovatelé nesouhlasí s tím, že odvolací soud považoval za nadbytečné svědectví praktické lékařky o zdravotním stavu původního žalobce. Důkaz získaný svědectvím lékařky mohl být významný pro posouzení tvrzení stěžovatelů, že původní žalobce nebyl schopen pro svůj zdravotní stav vyhodnotit situaci a podepsal smlouvu o postoupení pohledávky, aniž si všiml kvitance obsažené v této smlouvě a aniž obdržel peníze.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Vzhledem k tomu, že podstatou námitek stěžovatelů je nesouhlas s provedeným dokazováním a s hodnocením důkazů, z nichž byly vyvozeny právní závěry soudů, zaměřil se Ústavní soud na zjištění, zda nedošlo k opomenutí důkazů, či k jejich svévolnému hodnocení. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v řízení o ústavních stížnostech lze co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů získaných a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a konečně případy svévolného hodnocení provedených důkazů
Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy vzaly za prokázané, že dne 25. 2. 1998 uzavřel právní předchůdce žalobců s první žalovanou smlouvu o postoupení pohledávky ve výši 2 025 616,- Kč, v níž si smluvní strany dohodly, že cena za postoupení pohledávky se rovná výši pohledávky a je splatná ve třech splátkách. První splátka ve výši 1,215.369,60 Kč přitom byla uhrazena při podpisu smlouvy právnímu předchůdci žalobců druhým žalovaným - statutárním zástupcem první žalované a postupitel prohlásil, že uvedenou částku přijal. Druhá splátka ve výši 405.123,20 Kč měla být zaplacena do 30. 4. 1998 a třetí splátka ve stejné výši do 30. 4. 1999 na sporožirový účet původního žalobce.
Ústavní soud konstatuje, že ve věci bylo provedeno velmi důkladné a podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci opravňující soudy rozhodnout. Právě vzhledem k tomu, že v dané věci se jednalo o spor, v němž proti sobě stálo "tvrzení proti tvrzení" sporných stran, byla provedena řada důkazů, které by mohly věc osvětlit a soudy se při hodnocení důkazů zabývaly i všemi v úvahu připadajícími aspekty věci.
Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy vyložily předmětnou smlouvu o postoupení pohledávky zcela v souladu s hmotným právem a jejich výkladu, tj. že ve smlouvě bylo dohodnuto zaplacení ceny ve třech splátkách, přičemž první splátka byla původním žalobcem převzata již při podpisu smlouvy, a ten také převzetí stvrdil svým podpisem, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavní soud dodává, že uvedený úmysl smluvních stran vyplývá rovněž z dohodnuté časové návazností splátek, neboť je nepravděpodobné, že by termín druhé a třetí splátky byl pevně stanoven, avšak splátka první by měla být uhrazena na základě telefonického příslibu v časovém horizontu několika měsíců.
Obecné soudy provedly rovněž podrobné dokazování za účelem zjištění, zda při podpisu smlouvy došlo k faktickému předání peněz. Podrobně ozřejmily, proč považovaly za věrohodné výpovědi svědků, z nichž vyplývalo, že k předání peněz skutečně došlo a proč neuvěřily výpovědím svědků svědčících na straně žalobců (zejména rozpory ve výpovědích učiněných v trestním řízení a v řízení civilním). Poukázaly i na to, že původní žalobce, ačkoli podepsal přijetí peněz, se na svého právního zástupce obrátil až týden po podpisu smlouvy, zaplacení ceny se začal domáhat ještě později, trestní oznámení bylo podáno více než po pěti měsících a žaloba v občanskoprávním řízení až po roce a půl od podpisu smlouvy.
Ve prospěch závěru, že peníze byly právnímu předchůdci žalobců vyplaceny, dle soudů svědčí i zprošťující rozsudek ve věci trestního řízení vedeného vůči druhému žalovanému pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu před Okresním soudem v Kolíně pod sp. zn. 1 T 13/2002, zahájeném z podnětu (trestního oznámení) původního žalobce, jehož se druhý žalovaný měl dopustit právě tím, že v rozporu s obsahem smlouvy o postoupení pohledávky právnímu předchůdci žalobců peníze nepředal.
Soudy se důkladně zabývaly i zjištěním, zda právní předchůdce stěžovatelů byl s ohledem na svůj zdravotní stav schopen platně učinit prohlášení o převzetí peněz. Ze závěrů znaleckých posudků z oboru zdravotnictví zpracovaných pro potřeby shora uvedeného trestního řízení, jakož i z výpovědi původního žalobce učiněné v rámci tohoto trestního řízení, neshledaly, že byl v takovém stavu, který by vylučoval schopnost samostatného jednání. Odvolací soud rovněž zdůvodnil, proč z těchto důvodů považoval za nadbytečný důkaz výslechem obvodní lékařky.
Z výše uvedeného je zřejmé, že právní závěry soudů jsou především odvislé od hodnocení protichůdných tvrzení účastníků řízení a důkazů provedených za účelem podpory těchto tvrzení. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou však výhradně záležitostí obecných soudů. Právě obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že ze zásady nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem, a to i kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil.
V projednávané věci Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opravňovalo jeho zásah. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že soud postupoval zcela v intencích ustanovení občanského soudního řádu a důkazy hodnotil z hlediska jejich závažnosti, (důležitosti), zákonnosti a pravdivosti.
Ústavní soud ani neshledal, že by v dané věci došlo k opomenutí důkazů, které by mohlo mít za následek intervenci Ústavního soudu, neboť pokud obecné soudy odmítly další návrhy stěžovatelů, logicky zdůvodnily, proč jejich provedení považují s ohledem na dosud provedené důkazy za nadbytečné. Nejednalo se tedy o případ, kdy návrh na provedení důkazu byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. zcela opomenut), tedy o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny. Je třeba rovněž vzít v úvahu, jak vyplývá i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který soudy zavazuje k odůvodňování rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že ze strany soudů je vyžadována podrobná odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994).
Ústavní soud také zdůrazňuje, že stěžovatelé v ústavní stížnosti pouze obecně poukazují na "opomenuté důkazy", aniž by konkrétně uvedli, který z jimi navržených důkazů nebyl vůbec proveden a jeho neprovedení nebylo vůbec odůvodněno. Úkolem Ústavního soudu přitom nemůže být vyhledávání eventuálních nedostatků řízení.
Ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, stěžovatelé žádné námitky nevznesli.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, se všemi námitkami stěžovatelů (totožnými jako v ústavní stížnosti) se vypořádaly, svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Právní závěry, dle nichž při podpisu smlouvy došlo k zaplacení první splátky z ceny postoupené pohledávky, nelze s ohledem na shora uvedené ani hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli a nepochybně využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu