ECLI:CZ:US:2009:2.US.2834.08.1
sp. zn. II. ÚS 2834/08
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o návrhu stěžovatelů J. N. a M. N., obou zastoupených Mgr. Lubošem Komůrkou, advokátem, se sídlem Benešova 8, 586 01 Jihlava, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka Jihlava, ze dne 4. 9. 2008, č. j. 54 Co 24/2008-147, a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23. 1. 2008, č. j. 9 C 124/2005-116, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě jako účastníků řízení, a Zemědělského družstva Zhoř, v likvidaci, se sídlem Zhoř 92, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčeni na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítli porušení základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále porušení ústavně zaručeného práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě. Namítli také porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť podle jejich názoru státní moc nebyla v souzené věci uplatněna v mezích a způsobem stanoveným zákonem.
Stěžovatelé proti vedlejšímu účastníkovi uplatnili nárok na zaplacení peněžitého plnění, a to z toho důvodu, že po části jejich pozemků je vedena cesta, která je evidována v majetku vedlejšího účastníka. Cesta byla na jejich pozemcích zřízena bez jejich souhlasu, a proto se domáhali zaplacení bezdůvodného obohacení v rozsahu běžného nájemného za zemědělské pozemky v daném místě a čase. Dále uvedli, že z tohoto titulu jim vedlejší účastník zaplatil na základě soudního smíru dohodnuté plnění za období od 19. 4. 1998 do 20. 4. 2002, a za období do 14. 4. 2003 jim plnění poskytl dobrovolně.
Vedlejší účastník namítl, že nárok stěžovatelů považuje za neoprávněný. Uvedl, že předmětná cesta je veřejně přístupná a je užívána i dalšími subjekty; má tudíž povahu pozemní komunikace, konkrétně účelové komunikace podle ustanovení §7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Z tohoto zákona pak vyplývá, že užívání takové komunikace je bezplatné. Pokud jde o jednorázovou náhradu za využití pozemků ke zřízení komunikace, na kterou by bývali měli stěžovatelé nárok podle právní úpravy platné v době vzniku komunikace, vznesl vedlejší účastník námitku promlčení, neboť uvedená komunikace vznikla ještě před rokem 1989.
S ohledem na uvedené námitky stěžovatelé upravili svá skutková tvrzení tak, že se domáhali náhrady za omezení svého vlastnického práva k částem pozemků, po kterých je vedena uvedená účelová komunikace.
Okresní soud v Jihlavě ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Toto rozhodnutí odůvodnil tak, že předmětná komunikace splňuje kritéria účelové komunikace podle ustanovení §7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a užívání takové komunikace je podle ustanovení §19 odst. 1 uvedeného zákona bezplatné. Na změnu skutkových tvrzení stěžovatelů reagoval soud v odůvodnění svého rozhodnutí tak, že ochrana vlastnického práva je podle zákona možná jen tak, že se vlastník buď domáhá zdržení se zásahu nebo odstranění výsledku stavebních prací na pozemku.
Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. V odůvodnění uvedl, že za zásadní pro rozhodnutí považuje posouzení otázky, zda předmětná komunikace je či není samostatnou věcí. Rozborem judikatury Nejvyššího soudu k této otázce dovodil, že komunikace je třeba za samostatnou věc v občanskoprávním smyslu považovat jen za předpokladu, že v důsledku stavební činnosti dojde k vytvoření samostatného tělesa zřetelně odlišeného od pozemku. S ohledem na to, že sporná komunikace vznikla tak, že nejprve byla v terénu vyježděna, později zpevněna kamenem a posléze zalita asfaltem, jde pouze o zpracování části pozemku, nikoliv o samostatnou věc. Z toho dovodil, že komunikace je součástí pozemků stěžovatelů, a tedy jejich vlastnictvím a nikoliv vlastnictvím vedlejšího účastníka, a proto nebyl ve sporu pasivně legitimován. Nad rámec uvedeného právního názoru odvolací soud uvedl, že za správné považuje úvahy soudu prvního stupně ohledně způsobu ochrany vlastnického práva.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy namítli porušení ústavně garantovaných práv v rozsahu, jak je uvedeno shora. Kromě výčtu shora uvedených ustanovení právních předpisů však neobsahuje žádnou ústavněprávní argumentaci. Jde v zásadě jen o polemiku se závěrem odvolacího soudu, že předmětná komunikace není samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním. Polemizují s výkladem judikátů Nejvyššího soudu k této problematice provedeným odvolacím soudem a naopak dovozují, že sporná cesta je samostatnou věcí, odlišnou od pozemku, na níž se nachází. Poukazují na další judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně citují rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, který dle jejich názoru akcentuje určení hranice, kde končí pozemek a začíná samostatná stavba komunikace, charakterem jejího povrchu. Je-li povrch vytvořen tak, že jeho odstranění nebude možné bez jeho zničení, respektive alespoň zhoršení jeho sjízdnosti, jde o samostatnou věc. Z toho dovozují, že předmětná cesta je samostatnou stavbou, a tedy je způsobilá být předmětem občanskoprávních vztahů.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. 9 C 124/2005, a vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka.
Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě zdůraznil, že se ve svém rozhodnutí při formulaci závěru, že komunikace na pozemcích stěžovatelů není samostatnou věcí v občanskoprávním slova smyslu neodchýlil od dosavadní rozhodovací praxe soudů a odvolal se na odůvodnění svého rozhodnutí. Okresní soud se pouze odvolal na odůvodnění napadených rozhodnutí a rovněž nic nového nedodal.
Vedlejší účastník se k věci vyjádřil podrobnějším vyjádřením, ve kterém však neuvedl žádnou novou argumentaci a pouze zopakoval to, co již uvedl v průběhu řízení. Opětovně zdůraznil, že užívání pozemní komunikace není institutem soukromého práva, ale jde o veřejnoprávní oprávnění, opírající se o zákon o pozemních komunikacích.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (mezi mnohými viz např. nález ze dne 29. května 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Jeho postavení uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a článku 1 Ústavy.
Nic takového v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Stěžovatelé jsou toho názoru, že obecné soudy porušily jejich ústavně zaručená práva na řádný zákonný proces garantované článkem 90 věty první Ústavy České republiky, dále právo na spravedlivé soudní řízení garantované článkem 36 odst. 1 Listiny, a článkem 6 odst. Úmluvy, a to "konkrétně zamítnutím meritorního posouzení nároku". Zásah do ústavně zaručeného práva na ochranu majetku ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny a ve smyslu článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě soudy způsobily tím, že "zamezily možnosti, aby stěžovatelé obdrželi adekvátní náhradu za omezení svého vlastnického práva, aniž by k takovému omezení kdykoli dali v minulosti souhlas". Konečně stěžovatelé namítli porušení článku 2 odst. 2 Listiny, "neboť v jejich případě nebyla státní moc (konkrétně moc soudní) uplatněna v mezích a způsobem zákonem stanoveným".
Právo na spravedlivé řízení neznamená, že se jím garantuje účastníkovi úspěch ve věci. Proto argument stěžovatelů, že k porušení tohoto práva došlo "zamítnutím meritorního posouzení nároku", je z hlediska posuzování ústavnosti v postupu soudů v konkrétním řízení zcela irelevantní. Zásadami spravedlivého procesu se rozumí zákonem předepsaný postup v úsilí o nalezení práva, jehož podstatou je dát účastníkovi možnost vyjádřit se k věci samé, k provedeným důkazům, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. je pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. Teprve pokud obecný soud takto neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny, především pak s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé ovšem nic takového nenamítají a ze spisu, který měl Ústavní soud k dispozici, nic takového přímo nevyplývá. Ústavní soud v souzeném případě nezjistil, že by obecné soudy vybočily z mezí stanovených zákonem, jak pouze v obecné rovině bez konkrétního odkazu na průběh řízení tvrdili stěžovatelé.
Ústavně garantované právo na ochranu vlastnického práva je promítnuto do mnoha ustanovení podústavního práva, především do první hlavy druhé části občanského zákoníku, která obsahuje obecnou úpravu vlastnického práva včetně základních ustanovení upravujících jeho ochranu. Tím je dáno, že tato ochrana je podřízena určitým pravidlům, z nichž musí účastník řízení, obrátí-li se na soud, vycházet. Stěžovatelé nejprve tvrdili, že dochází k zásahu do jejich vlastnického práva užíváním jejich pozemku bez právního důvodu a na základě toho se proti vedlejšímu účastníkovi domáhali zaplacení bezdůvodného obohacení v rozsahu ceny nájmu v daném místě a čase. Následně upravili svoji žalobu tak, že se domáhali náhrady za omezení vlastnického práva k pozemkům v jejich vlastnictví, které byly dotčeny komunikací, k jejímuž zřízení nikdy nedali souhlas a o které tvrdili, že je ve vlastnictví vedlejšího účastníka. To, že soudy takto formulovanému nároku nevyhověly a žalobu zamítly, nelze hodnotit jako neposkytnutí ochrany vlastnickému právu, neboť soudy, především pak odvolací soud, podrobně vyložily důvody hmotného práva, které je k zamítnutí žaloby vedly. Tento výklad je přitom logický, odpovídá ustálené judikatuře soudů a není ani extrémně formalistický. Není zde tudíž dán žádný prostor pro zásah ze strany Ústavního soudu, jemuž vykládat podústavní právo nepřísluší.
Nad rámec výše uvedeného pak musí Ústavní soud konstatovat, že předmětem řízení byl tvrzený nárok na peněžité plnění. Nárok, jak jej stěžovatelé svými tvrzeními vymezili, nelze z pohledu hmotného práva podřadit pod žádný jiný institut, než je bezdůvodné obohacení. Z tohoto pohledu je pak zásadní (zřejmě nesporná) skutečnost, že uvedená komunikace má charakter veřejné cesty, a tudíž její užívání nepodléhá režimu soukromého práva. Pokud se stěžovatelé chtějí domáhat ochrany vlastnického práva k předmětným pozemkům, musí uvážit, jaké prostředky jim k tomu právo poskytuje. Takové možnosti zde jsou a obecné soudy je v odůvodnění svých rozhodnutí také zmínily.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
S ohledem na popsané okolnosti souzeného případu Ústavní soud zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů neshledal, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu