ECLI:CZ:US:2009:2.US.2865.08.1
sp. zn. II. ÚS 2865/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. února 2009 v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti CDV-2, LTD, se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, Londýn EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, reg. č. 4434554, právně zastoupen JUDr. Petrem Balcarem, advokátem advokátní kanceláře Balcar Polanský Eversheds, se sídlem Elišky Peškové 735/15, 151 31 Praha 5, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 26. 9. 2006 sp. zn. 8 C 232/2006, dále proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 2006 sp. zn. 12 Co 630/2006 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2008 sp. zn 21 Cdo 1577/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že výše uvedená, ústavní stížností napadená, rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - sever, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu jsou v rozporu s ústavními principy vyjádřenými v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy odepření práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, dále se stěžovatelka domnívá, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do principu právní jistoty jako jednoho z atributů demokratického právního státu dle čl. 1 Ústavy České republiky.
Stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň - sever domáhala na Jarmile Boudové, žalovaná 1), a Vladimíru Polcarovi, žalovaný 2), aby společně a nerozdílně zaplatili 2.011.040,80 Kč s příslušenstvím s tím, že je stěžovatelka oprávněna se domáhat uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí jejichž vlastníky jsou J. B. a V. P. Svou žalobu zdůvodnila stěžovatelka zejména tím, že Investiční a poštovní banka, a. s., poskytla na základě smlouvy o úvěru ze dne 14. 12. 1994 č. 220594020 úvěr J. B. ve výši 600.000 Kč a že tato pohledávka byla zajištěna zástavním právem na nemovitostech specifikovaných v odůvodnění usnesení Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 26. 9. 2006 č. j. 8 C 232/2006-12, toto zástavní právo bylo zřízeno na základě zástavních smluv ze dne 8. 12. 1994 a ze dne 17. 1. 1995.
Na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 19. 6. 2000 přešla zajištěná pohledávka na Československou obchodní banku, a. s., která ji smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27. 2. 2004 převedla na stěžovatelku. Jelikož J. B. své závazky ze smlouvy o úvěru ze dne 14. 12. 1994 "řádně neuhradila", právní předchůdkyně stěžovatelky přistoupila žalobou k soudnímu vymáhání pohledávky. Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 2003 č. j. 43 Cm 85/2001-47 bylo J. B. uloženo, aby právní předchůdkyni stěžovatelky zaplatila 973.954,02 Kč s příslušenstvím.
Okresní soud Plzeň - sever usnesením ze dne 26. 9. 2006 č. j. 8 C 232/2006-12 řízení proti žalované 1) zastavil a rozhodl, že stěžovatelka a žalovaná 1) nemají právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že zástavní právo je právem "odvozeným, zajišťující hlavní závazek", a že pravomocný rozsudek, kterým byl "závazek vyplývající ze smlouvy o úvěru přiznán vůči žalované 1), představuje exekuční titul", který "lze nepochybně uspokojit i z dotčené zástavy". Protože žalobce požaduje přiznání "plnění shodného obsahu", jaké bylo přisouzeno pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 2003 č. j. 43 Cm 85/2001-47, pouze "omezené výší výtěžku prodané nemovitosti", týká se "projednávané řízení stejného předmětu a shodných účastníků" a novému projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (ust. §159a občanského soudního řádu); nelze totiž dovodit, že "pokud zástavní věřitel získal exekuční titul pro vymožení závazku zajištěného zástavním právem, lze se nadále domáhat exekučního titulu pro realizaci vyplývající výlučně ze zástavního práva", neboť "oba nároky lze uplatnit odděleně tak, že rozhodnutí o prodeji zástavy netvoří překážku věci rozhodnuté pro řízení o nároku zajištěném zástavním právem".
Stěžovatelka se odvolala ke Krajskému soudu v Plzni, který usnesením ze dne 14. 12. 2006 č. j. 12 Co 630/2006-36 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem nalézacím dovodil, že nároky na zaplacení úvěru ze zástavy lze "uplatnit odděleně tak, že rozhodnutí o prodeji zástavy netvoří překážku věci rozhodnuté pro řízení o nároku zajištěném zástavním právem", neboť jde o "samostatné nároky, které jsou však spojené s existencí hlavního závazkového vztahu, bez jehož trvání by soudní prodej zástavy nebylo možné realizovat". Vzhledem k tomu, že "projednávané řízení se týkalo stejného předmětu a shodných účastníků, resp. žalované 1), jako řízení ukončené rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 2006 č. j. 43 Cm 85/2001-47" brání novému projednání překážka věci pravomocně rozsouzené.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Dovolací soud přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu a shledal dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu správné a protože nebylo v rámci dovolacího řízení zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tak Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky podle ust. §243b odst. 2 věta před středníkem občanského soudního řádu zamítl.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a ústavní stížností konstatuje, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu. Obecné soudy svá rozhodnutí náležitě zdůvodnily.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce.
Ústavní soud konstatuje, že otázku, co je věc rozsouzená, řeší podústavní právo, které obecné soudy s Nejvyšším soudem v čele interpretovaly přiléhavě. Interpretace provedená Nejvyšším soudem je ústavně přijatelná a Ústavní soud nevidí možnost, jak by mohla vést k porušení procesního základního práva stěžovatelky garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud dodává, že sám neúspěch ve věci neznamená porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jehož porušení v ústavní stížnosti namítá. Spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se domáhá ochrany svých práv. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Spravedlivý proces, je také proces, jehož délka je přiměřená složitosti konkrétního případu. Jde tedy o celý řetězec záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřené v ústavním pořádku České republiky. Všechny tyto aspekty zajišťují "fair trial".
Namítaným porušením čl. 1 Ústavy se Ústavní soud nezabýval, neboť toto ustanovení Ústavy ČR neobsahuje základní právo, k jehož ochraně je institut ústavní stížnosti určen. Principy plynoucí z ústavního příkazu demokratického právního státu čl. 1 odst. 1 Ústavy nejsou základními právy a i kdyby byly porušeny, nemohl by Ústavní soud jen proto zrušit ústavní stížností napadená rozhodnutí, neboť z ust. §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu plyne, že Ústavní soud je povinen nalézt porušení základního práva. Tedy nestačí porušení jakéhokoli principu obsaženého v ústavním pořádku, ale musí jít o ústavním pořádkem garantované základní právo. Avšak, a to je třeba na tomto místě zdůraznit, v daném případě stěžovatelka neuvádí jak konkrétně měly být porušeny subprincipy plynoucí z principu demokratického právního státu a Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí jejich porušení nenalezl.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatelky a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2009
Stanislav Balík
předseda senátu