ECLI:CZ:US:2009:2.US.2877.08.1
sp. zn. II. ÚS 2877/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Ptáčkem, advokátem, se sídlem v Praze, o ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2008, č. j. 6 Ads 153/2007-58, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podáním, které si sám sepsal a které bylo doručeno Ústavnímu soudu dne 24. 11. 2008, domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Protože jeho podání mělo vady (navrhovatel nebyl zejména zastoupen advokátem), byl vyzván k jejich odstranění. Vady byly odstraněny podáním sepsaným advokátem, které bylo soudu doručeno dne 12. 1. 2009. Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako řádně a včas podanou.
Předmětem řízení před Nejvyšším správním soudem byla kasační stížnost stěžovatele, která směřovala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2007, č. j. 3 Cad 43/2009-19, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí správních orgánů o snížení měsíční dávky sociální péče poskytované podle zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti (dále jen "zákon o sociální potřebnosti"), z částky 356 Kč na částku 153 Kč s účinností od 1. 12. 2005. Předmětem rozhodování správních orgánů a soudů bylo posouzení dokladů o nákladech na ubytování předložených stěžovatelem, zejména dokladu ze dne 23. 12. 2005, který se týkal nákladů za ubytování stěžovatele ve vojenské ubytovně za období od 22. 12. 2005 do 2. 1. 2006, a posouzení právní otázky, zda je lze považovat za náklady na domácnost ve smyslu §4 zákona o sociální potřebnosti.
Podle názoru stěžovatele Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím porušil ustanovení §4 odst. 3 zákona o sociální potřebnosti tím, že jím předložené doklady nezohlednil jako náklady na domácnost, ačkoliv splňovaly zákonné podmínky nezbytnosti a řádného odůvodnění. Tím podle jeho názoru bylo dotčeno jeho základní právo zakotvené v čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého má každý, kdo je v hmotné nouzi, právo na pomoc, která je nezbytná pro zajištění životních podmínek za podmínek stanovených zákonem a právo na přiměřené hmotné zajištění ze strany státu ve smyslu čl. 26 odst. 3 Listiny. Dále namítl, že odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze trpí vadami odůvodnění, které toto rozhodnutí činí nepřezkoumatelným a tím, že Nejvyšší správní soud v řízení o jeho kasační stížnosti na tento fakt nereagoval, porušil jeho základní právo zakotvené v čl. 36 Listiny.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelova nespokojenost s rozhodnutími správních orgánů a soudů v jeho věci. Polemizuje s jejich právními závěry i hodnocením důkazů a předkládá své vlastní hodnocení svých majetkových a sociálních poměrů. K této polemice je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nevykonává tudíž přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se tedy zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování, prováděného správními orgány nebo obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry správních orgánů nebo soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
V předmětné věci k takovému pochybení nedošlo. V řízení před správními orgány ani soudy nedošlo k porušení žádných základních práv stěžovatele. Skutečnost, že tyto orgány veřejné moci rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti. Zejména Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě analyzoval majetkové i sociální poměry stěžovatele, zhodnotil všechny provedené důkazy a dospěl ke zcela přesvědčivým právním závěrům. Vypořádal se i s námitkou nedostatečného odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze, uplatněnou stěžovatelem v kasační stížnosti, a vyložil, proč nedospěl k závěru, že toto rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, upravuje v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tak dává Ústavnímu soudu možnost posoudit přijatelnost návrhu před tím, než dospěje k závěru o meritorním rozhodnutí ve věci nálezem. V této fázi řízení je možno rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska všech účastníků řízení o ústavní stížnosti, případně jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí. Pokud informace, které Ústavní soud získá, jej vedou k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bez dalšího odmítne.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl II. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu