ECLI:CZ:US:2009:2.US.2883.09.1
sp. zn. II. ÚS 2883/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. S., 2. J. S., 3. K. S., 4. Mgr. J. S., všech zastoupených JUDr. Janem Schöberem, advokátem se sídlem 17. listopadu 1, Břeclav, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2007 sp. zn. 14 Co 296/2007, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009 sp. zn. 28 Cdo 2183/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelé napadli citovaná rozhodnutí obecných soudů pro tvrzené porušení svých základních práv dle čl. čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Návrhem podaným dne 4. 12. 1996 se původně žalobce J. S. (právní předchůdce stěžovatelky 4.) domáhal vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému uložena povinnost k zaplacení částky v celkové výši 506.200,- Kč. Usnesením ze dne 30. 9. 2005 soud prvního stupně připustil, aby do řízení na straně žalobce jako další přistoupili žalobci - stěžovatelé - J., J. a K. S., a to ohledně zaplacení částky 358.840,- Kč, žalované z titulu neoprávněného zásahu do jejich spoluvlastnického práva. Ze strany žalobců byla doplněna skutková tvrzení v tom směru, že částka 358.840,- Kč představuje bezdůvodné obohacení žalovaného za užívání pozemků náležejících do podílového spoluvlastnictví žalobců a současně je třeba do ní zahrnout omezení vlastnických práv žalobců. Jelikož byla výše uvedená částka uplatněna jako souhrn různých nároků, uložil soud prvního stupně žalobcům povinnost doplnit a přesně uvést, jakou částku požadují jakožto bezdůvodné obohacení získané žalovaným přijetím plnění bez právního důvodu a dále vymezit částku, kterou nárokují z titulu omezení vlastnického práva z důvodu nemožnosti plně disponovat se stavbou i pozemky v jejich podílovém spoluvlastnictví. Vzhledem k tomu, že žalobci ve stanovené lhůtě určené ve výzvě soudu zmíněnou vadu žaloby, spočívající v nedostatečném vylíčení skutkových tvrzení, neodstranili, a jelikož bylo z tohoto důvodu jejich podání neurčité a neprojednatelné, postupoval Okresní soud v Břeclavi podle §43 odst. 2 o. s. ř. a usnesením ze dne 20. 2. 2007, č.j. 4 C 918/99-124, návrh žalobců odmítl.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud vycházel shodně se soudem prvého stupně mimo jiné z ustanovení §79 odst. 1, odst. 2 o. s. ř., ve spojení s §42 odst. 4 o.s.ř., kde jsou uvedeny nezbytné náležitosti, které musí být obsaženy v každém návrhu na zahájení řízení. Bez jejich uvedení je podání neurčité a z tohoto důvodu nemůže být soudem projednáno.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání zamítl (tedy potvrdil napadené usnesení jako věcně správné).
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s názorem obecných soudů, že ve vztahu k částce 358.840,- Kč nebylo jednoznačně stanoveno, jaká výše požadovaného plnění je na žalovaném vymáhána na základě jednotlivých jimi uplatněných nároků. Dle obecných soudů mělo být tudíž specifikováno, jaká část této peněžité sumy představuje nárok z titulu bezdůvodného obohacení a na jakou hodnotu naopak žalobci oceňují omezení jejich vlastnického práva ze strany žalovaného; k tomuto omezení bylo třeba doplnit další podrobnější tvrzení. Soud prvního stupně žalobce tedy vyzval k doplnění skutkových tvrzení, a jelikož tak následně po poučení neučinili, bylo odmítnutí žaloby zákonným důsledkem. Odvolací soud pak po zjištění, že žalobci výše uvedenou vadu žaloby neodstranili ani v průběhu řízení odvolacího, potvrdil odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. jako věcně správné.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Toto vykročení, resp. porušení práv v rovině práva jednoduchého, nalézající odraz v relevantním zásahu do ústavních práv stěžovatelů, Ústavní soud po přezkoumání obsahu napadených rozhodnutí neshledal. Rozhodnutí obecných soudů jsou v dostatečném rozsahu, logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a reagují na námitky stěžovatelů opětovně předkládané v ústavní stížnosti.
Závěry, ke kterým obecné soudy dospěly a na něž postačí pro jejich srozumitelnost (srov. též skutečnost, že Nejvyššímu soudu přísluší primárně a především výklad jednoduchého práva - §14 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) odkázat, lze takto označit jako průmět nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. O aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech jako svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se v daném případě evidentně nejedná (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další).
Ostatně ani stěžovatelé ničeho konkrétního argumentačně nepředkládají, omezují se v podstatě toliko na obecné konstatování, že výklad tzv. jednoduchého práva je projevem libovůle a formalismu apod.
Stěžovatelé rovněž namítají průtahy v řízení, avšak ve fázi, kdy řízení již bylo skončeno. Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se (mimo jiné) mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí uvedeného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a uvedeného zákona). Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí uvedené právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, resp. žaloba podaná u obecného soudu, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Ústavní soud proto není, s ohledem na zásadu subsidiarity a ústavněprávní limity dané čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, oprávněn v dané věci zjišťovat neodůvodněné průtahy (skončeného soudního) řízení, když to přísluší jiným orgánům veřejné moci (viz také nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07, uveřejněný na stránkách http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatelé netvrdí, ani nijak nedokládají, že by před podáním ústavní stížnosti využili prostředku podle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích, jímž s účinností od 1. 7. 2004 zákonodárce reagoval na deficit účinné právní ochrany účastníků řízení proti nečinnosti soudu zavedením institutu návrhu na provedení procesního úkonu (§174a zákona o soudech a soudcích).
Z povahy postavení Ústavního soudu, jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti, stížnostních bodů návrhu ve spojení s dostatečným odůvodněním rozhodnutí obecných soudů, jakož i judikatury příkladmo vyjmenované, vyplývá zjevná neopodstatněnost návrhu stěžovatele; proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2009
Stanislav Balík
předseda senátu