ECLI:CZ:US:2009:2.US.2887.08.1
sp. zn. II. ÚS 2887/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti B. H., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Washingtonova 17, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2006 sp. zn. 39 Co 540/2005, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 4. 2005 sp. zn. 17 C 221/2004 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 9. 2008 sp. zn. 28 Cdo 421/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými nebylo vyhověno její žalobě, jíž se domáhala uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání v žalobě specifikované nemovitosti, a usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání jako nepřípustné.
Stěžovatelka byla původní vlastnicí předmětné nemovitosti. Nemovitost, na níž vázlo zástavní právo, přešla na stát postupní smlouvou, uzavřenou mezi stěžovatelkou a bývalým Obvodním národním výborem - finančním odborem v Praze 2 dne 28. 6. 1966, přičemž stát se současně zavázal, že po nabytí nemovitosti vypořádá za stěžovatelku její dluhy váznoucí na nemovitosti. Kupní smlouvou ze dne 23. 8. 1994 došlo k prodeji předmětného domu Bytovému družstvu NY 1. p 1909 (dále jen bytové družstvo), jehož členy byli dosavadní nájemci bytů a ke dni 19. 10. 1994 ke vkladu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Stěžovatelka tvrdí, že dne 2. 2. 1994 (tedy v době, kdy nesplňovala podmínky zák. č. 87/1991 Sb., neboť podmínka trvalého pobytu dosud platila) jednala s právníkem Městského úřadu Praha 2, který odmítl převzít její písemnou žádost o navrácení nemovitosti spolu s požadavkem, aby nemovitost nebyla převáděna. Stěžovatelka uvedenou žádost poté podala na Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci, ve vztahu k Městské části Praha 2 žádný formální úkon neučinila. Ministerstvo jí odpovědělo, že vlastníkem požadované nemovitosti je obec, na kterou je třeba se s případným požadavkem na vydání nemovitosti a blokace nakládání s majetkem obrátit, pokud dojde k novelizaci zák. č. 87/1991 Sb. Stěžovatelka vyzvala k vydání nemovitosti žalovanou Městskou část Praha 2 a bytové družstvo až dopisy ze dne 12. 12. 1994 a dopisy ze dne 24. 4. 1995 vyzvala Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci, Ministerstvo financí a Magistrát hlavního města Prahy. Návrhu na vydání nemovitosti nebylo vyhověno právě s odkazem na její převod na bytové družstvo.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu připojeného spisu je zřejmé, že o žalobním návrhu stěžovatelky již bylo obecnými soudy rozhodováno, a to zamítavým rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 28 Cdo 181/2002, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. 22 Co 373/2001 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 17 C 57/99. Dle obecných soudů byla překážkou stěžovatelčina restitučního nároku skutečnost, že nemovitosti byly v době po publikaci nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., jímž došlo ke zrušení částí ustanovení §3 odst. 1 a odst. 4 a §5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/ 1991 Sb., ale před jeho vykonatelností, převedeny kupní smlouvou z povinné osoby na třetí subjekt.
Citovaná rozhodnutí byla nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 77/03 zrušena. V odůvodnění nálezu Ústavní soud uvedl, že akceptuje argumentaci obecných soudů v tom směru, že na jednání povinných osob v době od přijetí nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., respektive od jeho publikace ve Sbírce zákonů do jeho vykonatelnosti, nedopadalo blokační ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť restituční nárok tohoto druhu jako je nárok stěžovatelky mohl být na základě nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. uplatněn teprve po jeho vykonatelnosti, tj. k 1. 11. 1994, takže teprve k tomuto datu ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. zavazovalo povinnou osobu. Jiný výklad by znamenal, že stěžovatelka vlastně byla oprávněnou osobou i před zrušením omezující podmínky v ust. §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Takový účinek však nález Ústavního soudu neměl. Nelze však pominout, že stěžovatelce vzniklo v mezidobí legitimní očekávání na přiznání jejího nároku, jemuž jsou obecné soudy povinny poskytovat při výkladu restitučního zákona, eventuelně dalších předpisů ochranu tak, jak jim ukládají ustanovení čl. 90 a čl. 4 Ústavy ČR. Odložení vykonatelnosti nálezu č. 164/1994 Sb. vytvořilo mimo jiné časový prostor k tomu, aby se potencionální adresáti s jeho obsahem seznámili, nikoliv aby činili právní úkony, jež ve svém důsledku znemožní uplatnění restitučního nároku.
Ústavní soud v uvedeném nálezu konstatoval, že v posuzovaném případě je proto v prvé řadě významnou otázka, zda se povinná osoba - Městská část Praha 2 - v období před vydáním nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, resp. v době před uzavřením kupní smlouvy ze dne 23. 8. 1994 (ať již kvalifikovaným či jiným věrohodným způsobem) skutečně dozvěděla, že je k předmětným nemovitostem uplatňován restituční nárok, byť by to byla učinila osoba, která v té době nesplňovala veškeré zákonné podmínky "oprávněné osoby" (tedy trvalý pobyt na území České republiky). Pokud by totiž povinná osoba - v případě, že by byla věděla, že k nemovitostem byl uplatňován restituční nárok - uzavřela s třetím subjektem úplatný právní úkon, byť před tím, než nabyl vykonatelnosti citovaný nález Ústavního soudu, znemožnila by tak stěžovatelce řádné uplatnění tohoto nároku v době, kdy již musela vědět, že protiústavní podmínka trvalého pobytu byla z právního řádu odstraněna. Takové jednání by nebylo možné považovat za souladné s dobrými mravy; to je třeba v daném kontextu interpretovat v souvislosti s obsahem základního práva stěžovatelky spočívajícím v legitimním očekávání uspokojení jejího nároku. Z dosavadního zjištění nebylo zcela zřejmé, zda byla povinná osoba o existenci předmětné výzvy informována, či zda se jiným dostatečně věrohodným způsobem v době před vydáním nálezu č. 164/1994 Sb. o restitučním nároku stěžovatelky nedozvěděla. Proto doplnění dokazování v naznačených směrech považoval Ústavní soud z hlediska principů spravedlivého procesu za nezbytné.
Obecné soudy, které se věcí znovu zabývaly ve smyslu závěrů Ústavního soudu, na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že v řízení nebyla prokázána vědomost žalované nebo vedlejšího účastníka řízení o úmyslu stěžovatelky požádat o vydání domu a rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, žalobu stěžovatelky zamítly.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že podání uplatněné dopisem ze dne 2. 4. 1994 u Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci je řádnou platně učiněnou výzvou, která pod sankcí neplatnosti ve smyslu ust. §9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. zablokovala možnost uzavřít kupní smlouvu. Kupní smlouva uzavřená s bytovým družstvem je proto neplatná.
Stěžovatelka ani nesouhlasí se závěry soudů, dle nichž při posuzování věci v intencích nálezu Ústavního soudu nebyla prokázána vědomost povinné osoby a bytového družstva o jejím restitučním nároku. Má za to, že z dokazování je zřejmé, že již v únoru 1994 jednala s právníkem úřadu žalované městské části o vydání nemovitosti a že statutární zástupkyně bytového družstva, s níž se stěžovatelka zná od dětství, o restitučním nároku stěžovatelky věděla. Stěžovatelka namítá, že důkazní břemeno stran tzv. "legitimního očekávání" ji výrazně diskriminuje ve srovnání se situací oprávněných osob, které měly již dříve trvalý pobyt na území ČSFR. K vyvolání blokačních účinků je nyní po oprávněných osobách s trvalým pobytem v zahraničí požadováno, aby obtížně dokazovaly vědomost povinných či nových nabyvatelů o jejich úmyslech během 111 denní lhůty, tj. v legislativním časovém rozdílu mezi dnem zveřejnění nálezu č. 164/1994 Sb., do dne jeho účinnosti, kdy tyto blokační účinky ještě nemohly vyvolat pouhým podáním žádosti o vydání věci, jak to mohly učinit osoby s trvalým pobytem v tuzemsku.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud zdůrazňuje, že obecné soudy se věcí opakovaně zabývaly v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 77/03, který považoval pro posouzení platnosti kupní smlouvy za nezbytné doplnit dokazování tak, aby bylo zjištěno, zda povinná osoba měla před uzavřením kupní smlouvy vědomost o uplatňování restitučního nároku stěžovatelky. Otázka, zda se na stěžovatelku vztahovalo blokační ustanovení s ohledem na podání učiněné dne 2. 4. 1994 u Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, již byla vyřešena v předchozím řízení a zabýval se jí i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 77/03 se závěry shora uvedenými. Ústavní soud proto nepovažuje za účelné se k otázce platnosti kupní smlouvy z tohoto hlediska duplicitně vyjadřovat.
Ústavní soud se proto zaměřil na zjištění, zda obecné soudy provedly v souladu se stanoviskem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu dostatečné dokazování, umožňující jim přijmout závěry ohledně vědomosti povinné osoby o uplatňování restitučního nároku. V tomto směru Ústavní soud nemá z ústavního hlediska obecným soudům co vytknout.
Soud prvého stupně provedl dokazování všemi dostupnými důkazy. Stěžovatelka provedení dalších důkazů nenavrhla a s ohledem na závažný zdravotní stav předsedkyně družstva souhlasila s upuštěním od provedení jejího výslechu. Ze strany soudu nedošlo k odmítnutí žádného důkazu, ani žádný důkaz nebyl při hodnocení důkazů pominut. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že právník Městské části Praha 2 se stěžovatelkou pouze osobně jednal, ale její podání nepřevzal a povinná osoba neměla k dispozici žádný podklad, ze kterého by vyplývalo, že k nemovitosti bude uplatněn restituční nárok. Sporné ani nebylo to, že stěžovatelka byla na základě svého podání ze dne 2. 4. 1994 Ministerstvem pro správu majetku a privatizaci písemně dopisem ze dne vyrozuměna o tom, kdo je vlastníkem nemovitosti a u koho je třeba při event. změně předpisů uplatnit příslušný restituční nárok a že k uplatnění restitučního nároku u povinné osoby došlo až poté, co nemovitost byla prodána. Z dokazování dále vyplynulo, že předsedkyně družstva mohla mít na základě přátelských vztahů se stěžovatelkou vědomost o tom, že bude chtít nemovitost vrátit, avšak její výslech nebyl ze zdravotních důvodů uskutečněn. Z výslechu dcery svědkyně a jejího manžela tato možnost pouze hypoteticky vyplývala, nicméně nebylo nijak prokázáno, že by svědkyně věděla přímo o uplatnění restitučního nároku a především nebylo prokázáno, že by o možném restitučním nároku informovala povinnou osobu.
Ve smyslu závěru nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 77/03 se tedy v provedeném řízení neprokázalo, že by povinná osoba v době, kdy uzavřela s třetím subjektem úplatný právní úkon, věděla, že k nemovitostem převáděným kupní smlouvou byl uplatňován restituční nárok a že by tedy jednání povinné osoby nebylo možno považovat za souladné s dobrými mravy.
Ústavní soud konstatuje, že jak ověřil, soud prvého stupně provedené důkazy hodnotil z hlediska jejich závažnosti, (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti a v jeho hodnocení nebyl shledán logický rozpor. Odvolací soud se řádně vypořádal s námitkami stěžovatelky a stejně jako soud prvého stupně v souladu s příslušnými ustanoveními své rozhodnutí odůvodnil, tzn. že uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Nejvyšší soud, který věc meritorně neposuzoval, pak dostatečně objasnil důvody nepřípustnosti dovolání. V tomto směru Ústavní soud není oprávněn jeho závěry přehodnocovat a ostatně ani stěžovatelka žádné námitky nevznáší.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jakkoliv by měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil, platí, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval ,že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Ústavní soud si uvědomuje, že stěžovatelka může subjektivně vnímat rozhodnutí obecných soudů jako nespravedlivé, nicméně daný případ je třeba posuzovat v kontextu všech okolností i možností daných postupně se vyvíjející legislativou, pokud jde o nároky oprávněných osob a rovněž efektivností úkonů učiněných stěžovatelkou. Ze zákona č. 87/1991 Sb. vyplývá, že po dni 1. 10. 1991 byly nemovitosti, k nimž tehdy nebyl uplatněn restituční nárok, právně volné a jejich tehdejší vlastník s nimi mohl disponovat. Nebylo možno jednoznačně či závazně předpokládat, že dojde k pozdější právní úpravě a změnou původního zákona k rozšíření okruhu oprávněných osob v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu. Městská část Praha 2 postupem odpovídajícím zásadám postupu při prodeji bytových domů ve vlastnictví hlavního města Prahy realizovala prodej předmětného domu, nově založené právnické osobě, jejímiž členy jsou nájemníci jednotlivých bytů. K rozhodnutí o prodeji domů do vlastnictví právnické osoby došlo již rozhodnutím řádného zasedání Zastupitelstva městské části v Praze 2 ze dne 14. 12. 1993 a 25. 1. 1994 a uzavření kupní smlouvy na předmětný dům bylo završením celého procesu privatizace bytových domů Městskou částí Praha 2. Postup městské části jako povinné osoby tak nelze ani označit (a to i s přihlédnutím k provedenému dokazování) za účelový a urychlený právní úkon vyvolaný až publikací nálezu Ústavního soudu. Stěžovatelka, přestože byla písemně informována o tom, kdo je povinou osobou a na koho je třeba se s žádostí o vydání nemovitosti obrátit, ačkoliv, jak sama uvádí, ve společnosti bylo známo, že se uvažuje o rozšíření okruhu oprávněných osob, tak bezprostředně neučinila, a to ani po vydání nálezu Ústavního soudu, ale na povinou osobu se obrátila sice ve lhůtě, ale až po prodeji nemovitosti.
Je třeba vzít v úvahu, že účelem nálezu Ústavního soudu 164/1994 Sb. bylo sice odstranění nerovnosti vyplývající z podmínky trvalého pobytu stanovené v zák. č. 83/1991 Sb. pro osoby, které ji nesplňovaly, a otevření lhůty pro uplatnění jejich nároku, ovšem k vydání nemovitostí mohlo dojít jen v rámci možností daných zákonem. Pokud ke změnám ve vlastnictví nemovitostí došlo v mezidobí, tj. ode dne 1. 10. 1991 do dne 1. 11. 1994, v souladu se zákonem, je nutno uskutečněné změny respektovat, neboť i takto nově konstituované vlastnické vztahy požívají ochrany. V případech, kdy nemovitost nebylo možné oprávněné osobě vydat, jí proto přísluší za předpokladu splnění zákonných podmínek finanční náhrada.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2009
Stanislav Balík
předseda senátu