ECLI:CZ:US:2009:2.US.2937.08.1
sp. zn. II. ÚS 2937/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. F. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem Písek, Velké náměstí 119, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2008, č. j. 1 Afs 126/2008-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 12. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Namítá nesprávné právní posouzení věci. Tvrdí, že vzhledem k námitce, kterou uplatňoval v napadeném řízení "že daň z příjmu za rok 2002 nebyla ke dni 30. 6. 2003 splatná, neboť včas podal žádost o prodloužení lhůty k podání daňového přiznání", mělo být přezkoumáno dřívější rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 26. 11. 2003 o zamítnutí odvolání proti zastavení řízení. Krajský soud i Nejvyšší správní soud se však dřívějšími rozhodnutími odmítly zabývat a nepoložily si otázku, s jakými právními následky byla spojena jeho žádost o prodloužení lhůty k podání daňového přiznání. Krajský soud dle jeho názoru nedodržel zákonný postup při přezkoumání "podkladových rozhodnutí", jímž je právě rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 26. 11. 2003, které nemohl stěžovatel napadnout dříve v jiném řízení, než v řízení o daňovém penále. Pro tuto vadu mu měla být věc Nejvyšším správním soudem vrácena. Uvedeným postupem bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu a zásada spravedlivého procesu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy.
Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku (které, pokud se týká narativní části, označuje stěžovatel za příkladně přesné), bylo zjištěno, že stěžovatel podal dne 30. 5. 2003 daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002 a ke dni 30. 6. 2003 mu byla vyměřena daň. Toho dne stěžovatel požádal o prodloužení lhůty k podání daňového přiznání, Finanční úřad v Písku ale o této žádosti zastavil řízení a Finanční ředitelství v Českých Budějovicích následně rozhodnutím ze dne 26. 11. 2003 zamítlo stěžovatelovo odvolání. Platebním výměrem ze dne 17. 9. 2004 pak Finanční úřad v Písku předepsal stěžovateli penále na dani za zdaňovací období roku 2002 ve výši 425,- Kč. Stěžovatel se proti tomuto výměru odvolal a Finanční ředitelství v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 27. 9. 2007 odvolání zamítlo. Stěžovatel napadl posledně uvedené rozhodnutí správní žalobou, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 4. 2008 č. j. 10 Ca 232/2007-26 zamítl. Zdůraznil, že předmětem přezkumu bylo rozhodnutí o zamítnutém odvolání proti platebnímu výměru na penále, nikoli předcházející rozhodnutí, které žalobou napadeno nebylo. Nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, podle něhož došlo k prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání ve smyslu §14 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. (dále jen "daňový řád"). Uzavřel, že v řízení ve věci penále mohl stěžovatel napadat jen dobu prodlení a konkrétní vypočtenou výši penále, takové námitky však nevznesl.
Proti posledně uvedenému rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 3. 9. 2008 zamítl jako nedůvodnou. Neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo nezákonné. Vyšel ze zjištění, že stěžovatel podal daňové přiznání včas, daň však ve lhůtě splatnosti nezaplatil a v poslední den této lhůty požádal ve smyslu §40 odst. 6 daňového řádu o prodloužení lhůty k podání daňového přiznání. Platbu daně pak provedl až 25. 7. 2003 a 25. 8. 2003. Interpretací příslušných norem daňového řádu pak dospěl k závěru, že v případě stěžovatele nebyl správce daně povinen o jeho žádosti o prodloužení lhůty k podání daňového přiznání věcně rozhodnout, neboť o takové žádosti je nutno rozhodnout jen v případě, kdy daňový subjekt daňové přiznání z důvodu nějaké překážky ještě nepodal.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se způsobem interpretace příslušných ustanovení daňového řádu. Porušení svých ústavních práv stěžovatel spatřuje v nesprávném právním posouzení věci a nepřezkoumání podkladových rozhodnutí.
Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu. Nezbytnost výjimečného suplování této jeho výlučné kompetence však započetím činnosti Nejvyššího správního soudu zásadně skončila a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. V tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů.
Ústavní soud posuzuje výklad jednoduchého práva provedený Nejvyšším správním soudem s ohledem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení pouze tehdy, pokud by aplikace jednoduchého práva byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod účastníka (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 33, str. 591). Nic takového v posuzovaném případě zjištěno nebylo.
Nejvyšší správní soud, který neshledal v rozhodnutí krajského soudu ani v postupu, který předcházel jeho vydání, žádnou nezákonnost, své závěry ve svém rozhodnutí logicky, srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil. Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že by se Nejvyšší správní soud nezabýval dřívějšími rozhodnutími, kterými bylo rozhodováno o žádosti o prodloužení lhůty k podání daňového přiznání. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž Nejvyšší soud uvedenou problematiku podrobně rozebírá i ve vztahu k předchozím vydaným rozhodnutím správce daně (viz strana 3 napadeného rozsudku). Jeho právnímu názoru, že správce daně nebyl povinen za situace, kdy stěžovatel již podal daňové přiznání, věcně rozhodnout o jeho pozdější žádosti o prodloužení lhůty pro podaní daňového přiznání, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Pokud stěžovatel chtěl své již podané daňové přiznání změnit, měl možnost dle ustanovení §41 odst. 3 daňového řádu podat opravné daňové přiznání. To však nemůže posunout splatnost daně, která dle §40 odst. 1 daňového řádu nastává v poslední den lhůty pro podání daňového přiznání, tedy v případě stěžovatele dne 30. 6. 2003. V den splatnosti však daň zaplacena nebyla (což nepopřel ani stěžovatel), proto správce daně nepochybil, když stěžovateli za dobu prodlení (kterou rovněž stěžovatel nezpochybnil) vyměřil penále.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, garantuje právo na to, aby příslušný soud rozhodl o právu či povinnosti stanoveným způsobem, tj. ve spravedlivém řízení, v souladu s procesními předpisy, za současného respektování práv na soudní a jinou právní ochranu dle dalších ustanovení hlavy páté Listiny. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší správní soud rozhodl s těmito kautelami v rozporu.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu