ECLI:CZ:US:2009:2.US.2977.08.1
sp. zn. II. ÚS 2977/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. ledna 2009 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. B., zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Vyšehradská 21, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, č.j. 28 Cdo 1588/2007 - 173, a o návrhu na přiznání nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 3. 12. 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení výroku II. v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť je toho názoru, že jím byla porušena její základní práva garantovaná čl. 11 odst.1 a odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"), a dále měly být porušeny čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.
V záhlaví citovaným rozsudkem Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobců (J. B., A. B. a Z. B.) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2006, č. j. 6 Co 1743/2006 - 153, kterým jako soud odvolací změnil rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 23. 3. 2006, č. j. 8 C 92/2005 - 95, týkající se žaloby na uložení povinnosti stěžovatelce odstranit v rozsudku specifikovanou stavbu, a to tak, že ji zamítl. V ústavní stížností napadeném výroku II. citovaného rozsudku Nejvyšší soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Svůj závěr, s odkazem na §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. odůvodnil tak, že dovolatelé sice neměli se svým dovoláním úspěch, nicméně vyjádření stěžovatelky k podanému dovolání ze dne 22. 1. 2007 nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ust. §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátský tarif), ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizovala se závěrem Nejvyššího soudu, který dovodil, že podané vyjádření stěžovatelky k dovolání není úkonem právní služby ve smyslu citovaných ust. vyhlášky č. 177/1996 Sb. Stěžovatelka je naopak toho názoru, že vyjádření bylo potřebné k účelnému bránění jejího práva a navíc obsahovalo návrh na přiznání nákladů dovolacího řízení, a proto je nutné toto vyjádření považovat za úkon právní služby a advokátu stěžovatelky za jeho sepis přísluší odměna. Tím, že tyto náklady nebyly přiznány, mělo dojít k zásahu do jejího vlastnického práva a rovněž k porušení principu legitimního očekávání, když si stěžovatelka, jako právní laik, zažádala právní pomoc advokáta a zcela legitimně očekávala, že náklady vynaložené na právní zastoupení jí budou uhrazeny. Proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil výrok II. napadeného rozsudku Nejvyššího soudu. Stěžovatelka rovněž navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal dle ust. §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť stěžovatelka je osobou nemajetnou, a přihlédl tak k její tíživé sociální situaci, kterou konstatoval i Okresní soud v Písku, když stěžovatelce přiznal osvobození od soudních poplatků.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva
a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích, a z hledisek běžné zákonnosti, resp. z hlediska zákonné interpretace a aplikace podústavního práva.
Podstatou ústavní stížnosti a v ní namítaných porušení základních práv byla polemika stěžovatelky se způsobem, jakým Nejvyšší soud interpretoval ust. §142 odst. 1 o.s.ř., kdy nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Přitom mimo jiné vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU str. 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů.
Ústavní soud proto vztáhl shora uvedená kritéria na napadené rozhodnutí a neshledal nic, co by svědčilo o porušení základních práv stěžovatelky. Nejvyšší soud svůj závěr nepřiznat žádnému z účastníků nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení, byť dovolatelé neměli se svým dovoláním úspěch, zdůvodnil tím, že předmětné vyjádření stěžovatelky k dovolání nelze považovat za úkon právní služby ve smyslu výše cit. ust. vyhlášky č. 177/1996 Sb. Dle názoru Ústavního soudu výklad a aplikace těchto ustanovení ze strany Nejvyššího soudu nikterak nevybočila z výše uvedených ústavních limitů, postup Nejvyššího soudu tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní a do základních práv stěžovatelky nezasáhl. Navíc po seznámení se s obsahem předmětného vyjádření (přiložené k ústavní stížnosti) se Ústavní soud s tímto postupem Nejvyššího soudu ztotožňuje, neboť předmětné vyjádření nepovažuje za potřebné k účelnému bránění práva stěžovatelky, jak oproti tomu tvrdí stěžovatelka v ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí porušení základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky na úhradu nákladů řízení před Ústavním soudem (§62 odst. 4 a §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2009
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu