ECLI:CZ:US:2009:2.US.2993.08.1
sp. zn. II. ÚS 2993/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele Ing. M. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Blanickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzánova 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. 9 To 102/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 12. 2008, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2008 sp. zn. 10 T 6/2008 a témuž soudu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Stěžovatel tvrdí, že tímto rozhodnutím a postupem jemu předcházejícím bylo porušeno ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i ustanovení §2 odst. 1, §11 odst. 1 písm. b) a j) a §160 odst. 1 trestního řádu.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z pojmových znaků ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
V daném případě stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy řízení ve věci ještě není skončeno, neboť napadeným usnesením Vrchní soud v Praze zrušil podle §149 odst. 1 písm. b) trestního řádu citované usnesení Městského soudu v Praze. Ve věci tedy bude před Městským soudem v Praze probíhat další řízení a tento soud musí vydat rozhodnutí nové, proti němuž bude opět přípustný opravný prostředek. V této fázi řízení tedy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon o ochraně jeho práva poskytuje, a ústavní stížnost je v tomto okamžiku nepřípustná. Stěžovateli je však zachována možnost podat proti budoucímu konečnému rozhodnutí ve věci ústavní stížnost.
Ústavní soud, veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, proto konstatuje, že teprve v okamžiku, až bude řízení definitivně ukončeno, se bude moci s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížností zabývat meritorně.
Nad rámec výše řečeného Ústavní soud považoval za nezbytné vyjádřit k namítaným extrémním průtahům v řízení.
Ústavní soud musí na prvém místě konstatovat, že jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, při projednávání ústavní stížnosti je Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti, který vymezuje předmět řízení před Ústavním soudem a omezuje tak v daném případě rozsah jeho přezkumu (iudex ne eat ultra petitum). Vzhledem k tomu, že tzv. průtahy v řízení jsou v judikatuře Ústavního soudu podřazeny pod "jiný zásah orgánu veřejné moci" [ čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], nelze se domáhat výroku Ústavního soudu podle §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, kterým by Ústavní soud zakázal pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatele (srov. sp. zn. I. ÚS 313/97 a další), případně, aby v konkrétní věci jednal (srov. sp. zn. II. ÚS 225/01 a další) či obnovil stav před porušením (srov. I ÚS 5/96 a další), petitem ústavní stížnosti znějícím na zrušení kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, když jeho zrušením by ani průtahům v řízení fakticky nezabránil.
Ostatně možnosti zásahu Ústavního soudu do procesů vedených obecnými soudy jsou i v případě tvrzených průtahů v řízení omezeny. Stěžovatel má totiž k dispozici procesní prostředek, který zákon označuje jako návrh na určení lhůty k provedení úkonu, o němž je vedeno řízení před obecnými soudy. Zákonem č. 192/2003 Sb., kterým se mimo jiné mění i zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, byl s účinností od 1. 7. 2004 zaveden do českého právního řádu shora uvedený procesní prostředek (§174a zákona o soudech o soudcích), který má vést k odstranění průtahů v řízení před obecnými soudy, a to rozhodnutím v rámci soustavy obecných soudů samých. Právě využití výše zmíněného postupu považuje Ústavní soud po 1. 7. 2004 za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy (srov. sp. zn. I. ÚS 506/04, III. ÚS 570/04 a další).
Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost z výše uvedených důvodů odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 22. ledna 2009
Stanislav Balík
soudce zpravodaj