ECLI:CZ:US:2009:2.US.2995.09.1
sp. zn. II. ÚS 2995/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeným Mgr. Jarmilou Grumlovou, advokátkou se sídlem Politických Vězňů 98, Kolín, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 13. 11. 2006 sp. zn. 13 C 278/2005, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2007 sp. zn. 28 Co 117/2007 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3786/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí pro tvrzené porušení svých základních práv, a to práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Okresní soud v Kolíně napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 121.658,- Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění, že stěžovatel je vlastníkem pozemků, na nichž je umístěn vodovodní vrt, sloužící jako součást zdroje pitné vody, a současně vodovodní potrubí, jež je v majetku žalovaného. Na pozemcích stěžovatele se nachází ochranné pásmo vodních zdrojů. S ohledem na ustanovení §30 odst. 9 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), nepřísluší dle odvolacího soudu žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §451 násl. občanského zákoníku, neboť první z uvedených ustanovení je ve vztahu ke zmíněnému ustanovení občanského zákoníku ustanovením speciálním. Uplatněný nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému proto nemá oporu v zákoně. Nejvyšší soud se ztotožnil s právním posouzením krajského soudu a napadeným rozsudkem dovolání stěžovatele zamítl.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika s citovaným právním názorem obecných soudů, že institut náhrady dle §30 odst. 9 vodního zákona je speciálním ve vztahu k institutu bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 násl. občanského zákoníku. Podstatou ústavní stížnosti je tedy polemika stěžovatele s interpretací a aplikací podústavního práva.
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
Stěžovatel zpochybnil ústavní konformitu interpretace a aplikace podústavního práva z hlediska dotčení jeho práva na spravedlivý proces.
K porušení práva na spravedlivý proces by ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu mohlo dojít svévolnou interpretaci a aplikací jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, či jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus). Rovněž by mohlo jít o interpretaci a aplikaci zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy.
V posuzované věci však Ústavní soud takové (protiústavní) pochybení obecných soudů neshledal. Především lze uvést, že obecné soudy svůj právní názor dostatečně a srozumitelně rozvedly a odůvodnily. Ústavní soud v jejich rozhodnutích neshledal nahodilost, vnitřní rozpornost či iracionální úvahy a závěry; není přitom povolán k přezkumu pouhé správnosti. Napadená rozhodnutí jsou tudíž prosta svévole, tj. absentuje jimi způsobené porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel rovněž zpochybnil ústavní konformitu interpretace a aplikace podústavního práva z hlediska porušení principu rovnosti, avšak je třeba uvést, že argumentace stěžovatele ve vztahu k principu rovnosti není zcela (obsahově) jasná.
Stěžovatel konkrétně namítá, že nárok podle vodního zákona směřuje vůči provozovateli vodoprávních zařízení a je dán pouze na základě existence ochranného pásma (bez ohledu na to, zda se na pozemcích v ochranném pásmu nachází nějaké vodoprávní zařízení). Tento nárok má tedy každý vlastník pozemku, na kterém je vymezeno ochranné pásmo. Vlastník pozemku, na kterém je zřízeno pouze ochranné pásmo, by dle názoru soudů byl zvýhodněn oproti tomu vlastníku pozemku, který je navíc omezen jak ochranným pásem, tak i stavbou či stavbami na pozemku se nacházejícími.
Stěžovatel především vychází z premisy možné existence dvou skupin osob: vlastníků pozemků, na kterých je zřízeno pouze ochranné pásmo, v kontrapozici s těmi vlastníky pozemků, které jsou omezeny nejen ochranným pásem, ale současně i stavbou či stavbami na pozemku se nacházejícími. Již samotná tato premisa ale nedává rozumný smysl, tudíž nemůže objektivně obstát.
Dle §30 odst. 9 vodního zákona platí, že "Za prokázané omezení užívání pozemků a staveb v ochranných pásmech vodních zdrojů náleží vlastníkům těchto pozemků a staveb náhrada, kterou jsou povinni na jejich žádost poskytnout v případě vodárenských nádrží vlastníci vodních děl umožňujících v nich vzdouvání vody, v ostatních případech oprávnění (ve smyslu §8 cit. zákona) k odběru vody z vodního zdroje; je-li jich více, poměrně podle povoleného množství odebírané vody. Nedojde-li o poskytnutí náhrady k dohodě, rozhodne o jednorázové náhradě soud."
Již z textace tohoto ustanovení plyne, že §30 odst. 9 vodního zákona se vztahuje toliko na jednu skupinu osob: na vlastníky pozemků (staveb), na kterých je vymezeno ochranné pásmo, jejichž užívání (pozemků, staveb) je omezeno (kumulativní prvky definice). Naopak se nevztahuje na stěžovatelem konstruovanou hypotetickou skupinu vlastníků, na jejichž pozemcích (stavbách) je sice vymezeno ochranné pásmo, ale jejichž užívací právo není omezeno. Nahrazuje se omezení užívání pozemků a staveb, nikoli jen pouhá existence ochranného pásma, která by ostatně sama o sobě ztrácela rozumný smysl.
Je to naopak stěžovatelův výklad, který by zakládal nerozumné konsekvence a protiústavní nerovnost. Stěžovatel se totiž domáhá toho, aby měl dvojí majetkový nárok (náhradu) za omezení užívání svého pozemku: nárok dle §30 odst. 9 vodního zákona (směřující dle stěžovatele vůči provozovateli vodovodních zařízení) a nárok dle §451 a násl. občanského zákoníku (směřující dle stěžovatele vůči vlastníku vodovodních zařízení). Stěžovatel se tedy domáhá dvojí "náhrady" za jedno omezení (svých užívacích práv), tj. aby mu bylo hrazeno dvakrát. Tím současně zakládá neodůvodněné rozlišování mezi skupinou osob, u nichž dochází k omezení užívání pozemků a staveb na základě §30 odst. 9 vodního zákona, a mezi skupinou osob, u níž dochází k omezení užívání pozemků a staveb na základě jiného právního titulu (kde by byla poskytována "jen" jedna "náhrada", např. z titulu bezdůvodného obohacení, věcného břemene aj.). Takto stěžovatel uvažuje v ústavní stížnosti i přesto, že Nejvyšší soud uvedl "Náhrada podle zmíněného ustanovení, která náleží vlastníkům těchto pozemků a staveb za prokázané omezení užívání pozemků a staveb v ochranných pásmech vodních zdrojů, v tomto případě zřetelně supluje případný nárok podle §451násl. o.z.
Ústavní soud zdůrazňuje, že v materiálním právním státě jde o respektování takových pravidel chování, která jsou v souladu s hodnotami, na nichž je právní řád vybudován. Právo nikdy nemůže být interpretováno mechanicky, neboť takový přístup s sebou nutně nese zcela nepřijatelné důsledky. Právo ve společnosti neplatí proto, aby takovéto absurdní důsledky legitimizovalo, ale proto, aby přinášelo racionální uspořádání vztahů mezi jednotlivci. Jinak řečeno, právo je společenský normativní systém, jehož účelem je rozumné uspořádání vztahů mezi členy společnosti. Již z této základní funkce práva vyplývá, že řešení, která se požadavku rozumného uspořádání vztahů příčí, jsou nepřijatelná. Soudu tedy jednoznačně přísluší, aby se zabýval otázkou, zda mechanická aplikace zákona nemůže přinést absurdní důsledky, a v případě, že tomu tak je, aby takovou interpretaci pomocí redukce ad absurdum odmítl a zvolil takový výklad, jenž bude v souladu se smyslem i účelem zákona a jenž bude racionální a spravedlivý. Obecné soudy těmto požadavkům v projednávané věci plně dostály.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal tvrzený zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv, postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2009
Stanislav Balík
předseda senátu