ECLI:CZ:US:2009:2.US.3018.08.1
sp. zn. II. ÚS 3018/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. ledna 2009 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. C., zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem se sídlem Arne Nováka 4, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze 19. 3. 2008, č. j. 12 Co 311/2007 - 237 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, č.j. 22 Cdo 3000/2008 - 260, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 9. 12. 2008, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozsudku (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno právo na ochranu vlastnictví garantované čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci byl změněn rozsudek Okresního soudu v Olomouci ve vztahu k stěžovateli tak, že jím byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na určení jeho spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem. V roce 1974 byla uzavřena kupní a darovací smlouva, kterou předmětné pozemky v katastrálním území Hlušovice a Velká Bystřice měly být převedeny na právní předchůdce (její rodiče) původní žalované P. B. Jí byly převedeny do vlastnictví darovací smlouvou v roce 1998. Krajský soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že kupní a darovací smlouva z roku 1974 nebyla uzavřena platně z důvodu nedostatku souhlasu ve smyslu ust. §490 odst. 2 ObčZ. Tuto smlouvu lze ale podle názoru Krajského soudu považovat za právní titul uchopení se držby, k jejímuž uchopení došlo registrací smlouvy státním notářstvím. Jak uvádí Krajský soud, účastníci kupní a darovací smlouvy měli sice vědět, že v daném případě bylo třeba souhlasu místního národního výboru, avšak nejde o neomluvitelný právní omyl, pokud měli tuto podmínku za splněnou, protože národní výbor v dotazníku a čestném prohlášení k registraci a zpoplatnění smlouvy uvedl, že proti převodu nemovitosti nemá námitek. Bylo třeba vzít do úvahy také to, že uvedenou smlouvu registrovalo Státní notářství v Olomouci, na které se účastníci smlouvy spoléhali. Podle názoru Krajského soudu byli tudíž právní předchůdci původní žalované oprávněnými držiteli ve vztahu k předmětným nemovitostem po dobu delší než 10 let, a proto byla stěžovatelova žaloba zamítnuta.
Proti rozhodnutí Krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud zamítl jako nedůvodné. Ve svém rozhodnutí se Nejvyšší soud podrobně věnoval podmínce dobré víry podle ust. §130 odst. 1 ObčZ a s ohledem na daný případ uvedl, že "právní omyl spočívající v přesvědčení, že podmínky uvedené ve zmíněném ustanovení byly splněny i pouhým kladným vyjádřením národního výboru, které nemělo formu rozhodnutí, je třeba pokládat za omluvitelný. Objektivní dobrou víru držitele je třeba hodnotit i s přihlédnutím k tomu, že zákonné podmínky pro registraci smlouvy považovalo za splněné i státní notářství." Co se týče námitky stěžovatele, že nabyvatelé požádali jen jeden národní výbor a ostatní nepožádali z liknavosti, tak Nejvyšší soud nabízí jiné možné vysvětlení, totiž že "státní notář považoval za rozhodující souhlas toho MNV, ve kterém ležela rozhodující část převáděných nemovitostí, a takto informoval i účastníky." Nejvyšší soud proto uzavírá, že za tohoto stavu je třeba vyjít z presumpce dobré víry držitele.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že napadená rozhodnutí porušují stěžovatelovo právo na vlastnictví (čl. 11 Listiny), neboť autoritativně deklarují existenci vlastnického práva k stěžovatelovým nemovitostem, které svědčí jiné osobě. Přitom podle názoru stěžovatele odvolací i dovolací soud pominuly hodnotit otázku existence dobré víry, případně otázku omluvitelnosti omylu se zřetelem k tomu, jak byla držba právními předchůdci původní žalované uchopena. Stěžovatel se domnívá, že právní předchůdci nejednali při uzavírání smlouvy s obvyklou mírou opatrnosti, kterou po nich bylo možno se zřetelem k okolnostem případu požadovat. Právní předchůdci si měli být vědomi toho, že o souhlas s uzavřením smlouvy bylo třeba požádat všechny tři místní národní výbory, a o tento souhlas nepožádali všechny jen z důvodu své vlastní liknavosti.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně aprobovat, tedy že vlastníkem předmětných pozemků je původní žalovaná. Argumentace stěžovatele se pohybuje v rovině podústavního práva a bylo na ni přesvědčivě odpovězeno již rozhodnutími obecných soudů. Obecné soudy ústavně přijatelně posoudily klíčovou otázku dobré víry držitelů (právních předchůdců původní žalované) a logicky odůvodnily, proč jim svědčí omluvitelný právní omyl.
Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena ochrana vlastnického práva stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2009
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu