ECLI:CZ:US:2009:2.US.3086.08.1
sp. zn. II. ÚS 3086/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. J., zastoupeného JUDr. PhDr. Jaroslavem Padrnosem, advokátem, se sídlem Banskobystrická 68, 621 00 Brno, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2008, č. j. 25 Cdo 2470/2006-227, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, ze dne 19. ledna 2006, č. j. 60 Co 113/2005-197, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Žalobce se v soudním řízení proti státu domáhal náhrady škody, která mu měla být způsobena neoprávněným odnětím osvědčení pro učitele řidičů motorových vozidel na základě rozhodnutí Dopravního inspektorátu Policie ČR Správy Jihomoravského kraje, které bylo následně zrušeno rozhodnutím nadřízeného orgánu (Policejního prezidia ČR, Ředitelství služby dopravní policie). Vzniklá škoda měla sestávat z vyplacených mezd náhradních učitelů autoškoly a odvodů na sociální a zdravotní pojištění za tyto zaměstnance, to vše za období od 6. listopadu 1997 do 30. září 1998, kdy žalobce nemohl sám provozovat výuku v autoškole, a z nákladů vynaložených na zajištění podkladů pro podání žaloby.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 19. ledna 2006, č. j. 60 Co 113/2005-197, rozsudek soudu prvního stupně v žalobcem napadeném zamítavém výroku ohledně částky 77.410 Kč s 10% úrokem z prodlení od 29. května 2000 do zaplacení potvrdil, ohledně částky 48.789 Kč s 10% úrokem z prodlení od 29. května 2000 do zaplacení a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se nejprve zabýval žalobcem zpochybněnou závazností vyhlášky č. 55/1991 Sb. z důvodu absence její opory v zákoně. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu dospěl k závěru, že zrušení normativního ustanovení, na základě kterého byla vyhláška vydána, nemůže mít samo o sobě za následek její protiústavnost proto, že by neměla mít oporu v zákonném zmocnění. Konstatoval, že vyhláška č. 55/1991 Sb. byla v rozhodné době platnou součástí českého právního řádu. Shodně se soudem prvního stupně pak dovodil, že nárok žalobce na náhradu škody ve výši 77.410 Kč za období od 6. listopadu 1997 do 7. července 1998 není důvodný, neboť i když správním orgánem uložený trest zákazu činnosti řídit motorové vozidlo neznamenal v rozhodné době odnětí nebo ztrátu řidičského oprávnění, má vyslovení trestu zákazu řízení motorových vozidel správním orgánem za následek nemožnost provádět jak praktický výcvik řízení vozidel, tak i výuku předpisů o silničním provozu, teorii řízení i techniku jízdy. Jestliže byl tedy žalobci ve správním řízení uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na období od 6. listopadu 1997 do 5. července 1998 a toto rozhodnutí nebylo jako nezákonné zrušeno (řidičský průkaz mu byl po vykonání uloženého trestu zákazu řízení vrácen rozhodnutím příslušného orgánu dne 8. července 1998), nemohl žalobce v této době vykonávat výuku učitele v autoškole.
Následné dovolání bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2008, č. j. 25 Cdo 2470/2006-227, zamítnuto jako nedůvodné. Nejvyšší soud připustil dovolání pro řešení otázky, zda fyzická osoba, které byl příslušným orgánem státní správy uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, byla oprávněna po dobu tohoto zákazu provádět výuku a výcvik žadatelů o získání řidičského oprávnění, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Dovolací soud konstatoval, že odvolací soud správně vyložil právní úpravu obsaženou v citované vyhlášce. Rovněž zcela správně a logicky nepřisvědčil představě žalobce, že v přestupkovém řízení pravomocně uložený trest zákazu řízení motorových vozidel za požití alkoholu při řízení vozidla nezbavuje fyzickou osobu možnosti provozovat osobně výuku a výcvik žadatelů o získání řidičského oprávnění v autoškole. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že mezi neoprávněným odnětím osvědčení pro učitele v autoškole a vznikem škody, spočívající ve vyplacení mezd náhradním učitelům a odvodů na sociální a zdravotní pojištění za ně za rozhodné období, není vztah příčinné souvislosti, neboť v tomto období žalobce s ohledem na pravomocně uložený trest zákazu řízení, který nebyl jako nezákonný zrušen, nemohl řídit žádné motorové vozidlo, je správný. Na těchto závěrech nezměnila nic ani námitka, že vyhláška č. 55/1991 Sb. neměla být na daný případ použita, protože nebyla v rozhodné době pro absenci opory v zákoně závazná. I bez podrobnější právní úpravy stanovící podmínky pro provozování výuky řízení motorových vozidel by se totiž uplatnil výklad smyslem a účelem zákona, jímž je v oblasti silničního provozu především bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích. Z tohoto pohledu je nepochybné, že natolik důležitá a pro bezpečnost silničního provozu významná činnost, jakou je pedagogické působení na budoucí řidiče, nemůže být svěřena do rukou osobě, která v důsledku zákazu činnosti sama řídit motorové vozidlo nesmí (argument a minori ad maius).
Stěžovatel v podání označeném jako „ústavní stížnost pro porušení zákona“ namítal porušení ústavně zaručeného práva podle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry obecných soudů ohledně posouzení oprávněnosti odnětí osvědčení pro učitele autoškoly. Konkrétně zpochybňuje závaznost vyhlášky č. 55/1991 Sb., na jejímž základě mu bylo znemožněno provádění činnosti učitele řidičů motorových vozidel. Dle názoru stěžovatele tato vyhláška nebyla vydána na základě zákonného zmocnění a nemůže být tedy závazná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel ve stručně odůvodněné ústavní stížnosti napadá právní závěry obecných soudů týkající se posouzení oprávněnosti jeho nároku na náhradu škody. Hlavním a v podstatě jediným argumentem je zpochybňování závaznosti vyhlášky č. 55/1991 Sb., na jejímž základě mu bylo znemožněno provádění činnosti učitele autoškoly. Podle stěžovatele nemá tato vyhláška oporu v zákonném zmocnění a porušuje tak čl. 4 odst. 1 Listiny. Z toho pak dovozuje oprávněnost svého nároku na náhradu škody vůči státu.
V čl. 4 odst. 1 Listiny se stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Tyto povinnosti je třeba chápat jako obdobu základních lidských práv a svobod. Jsou výslovně zakotvenými závazky vůči státu v podobě něco činit, něčeho se zdržet apod. Jedná se o tzv. veřejnou subjektivní povinnost, která charakterizuje vztah právního státu a jednotlivce, bez níž nelze podat úplnou charakteristiku tohoto vztahu. Bez toho, že by jednotlivci nacházející se pod jurisdikcí státu plnili stanovené povinnosti, nemohl by takový stát existovat, protože by ztratil jeho právní řád smysl. Jedná se o předpoklad výkonu státní moci. Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 489/98 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 13, usnesení č. 14, r. 1999, str. 431) konstatoval, že toto spíše právněfilozofické východisko pro stanovení konkrétních povinností neznamená, že jakákoliv povinnost, především pak povinnosti, které na sebe subjekt bere tím, že chce vykonávat určitou činnost, ke které ho zákon nenutí, může být stanovena toliko formou zákona.
Ústavní soud se dále zabýval otázkou závaznosti citované vyhlášky, poté co zákonné zmocnění, na jehož základě byla přijata, bylo zrušeno. K uvedené problematice Ústavní soud, byť ve vztahu k jiné vyhlášce, v minulosti judikoval, že vypuštěním zmocňujícího zákonného ustanovení nemůže dojít k automatickému zrušení vyhlášky vydané na základě tohoto zmocnění, není-li tak v zákoně výslovně uvedeno, takže napadená vyhláška zůstává platnou součástí českého právního řádu (srov. Pl. ÚS 3/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 93; vyhlášen pod č. 231/2000 Sb., ve znění sdělení Ústavního soudu č. 130/2001 Sb.). V této souvislosti lze poukázat také na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který navázal na citovaný nález Ústavního soudu s tím, že není možno dospět k věcně podloženému přesvědčení o neplatnosti předpisu toliko z důvodů legislativně-technických, tedy jen proto, že původní zákonné zmocnění bylo derogováno a „přesunuto“ do zákona jiného. Základním materiálním imperativem proto vždy musí být zcela konkrétní a zřetelně vyjádřený projev vůle zákonodárce. Pro právní účinky právního předpisu je proto rozhodující jeho zmíněný materiální vztah k projevené vůli zákonodárce (srov. rozsudek NSS sp. zn. 5 A 75/2002). Lze tedy uzavřít a v tomto kontextu je pak částí teorie a praxe posuzována také otázka nastolená stěžovatelem, že nebyl-li prováděcí předpis novým zákonem zrušen, nadále platí. Z toho vyplývá, že posouzení nároku na náhradu škody obecnými soudy nebylo v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele.
Co se týče vlastní polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů Ústavní soud podotýká, že takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu