ECLI:CZ:US:2009:2.US.3114.08.1
sp. zn. II. ÚS 3114/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti SK Sigma Olomouc, a. s., se sídlem Legionářská 1165/12, Olomouc, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 14 Cmo 2/2008-72 ze dne 25. září 2008, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a J. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 18. prosince 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž bylo k odvolání vedlejšího účastníka řízení (tam žalobce) změněn rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 Cm 127/2005-57 ze dne 19. března 2008 zastavující řízení tak, že byla zamítnuta námitka stěžovatele, že věc má být projednána v řízení před rozhodci. Tvrdí, že došlo k porušení jejích základních práv podle čl. 1, čl. 4, čl. 10 a čl. 96 Ústavy České republiky, podle čl. 20, čl. 36 odst. 1 a 3, a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V ústavní stížnosti je rekapitulováno, že jde o spor mezi vedlejším účastníkem řízení a stěžovatelem o zaplacení částky 500.000 Kč na základě profesionální smlouvy fotbalisty uzavřené mezi účastníky, kterýžto nárok stěžovatel popírá. Oba účastníci se v této věci již účastnili řízení před Arbitrážní komisí Českomoravského fotbalového svazu (dále jen "ČMFS"), a to v souladu se stanovami ČMFS, která návrh vedlejšího účastníka řízení zamítla. Napadené rozhodnutí obecného soudu proto považuje za zásah do činnosti občanského sdružení, práva na sdružování a smluvní volnosti. Přiznává, že ze strany neúspěšných účastníků arbitrážního řízení bývá rozhodování arbitrážní komise zpochybňováno, popřípadě zvažováno nové řešení přes obecné soudy. V naprosté většině dochází k podřízení se rozhodnutí arbitrážní komise a k soudům se proto dostalo naprosté minimum případů, avšak jejich řešení není jednotné. Proto považuje rozhodnutí Ústavního soudu i za určitý precedent pro další řešení takovýchto záležitostí. Má však zato, že vyřešení nároku v arbitrážním řízení neumožňuje znovu stejný nárok řešit před obecným soudem, když arbitrážní řízení proběhlo se souhlasem obou stran před kvalifikovaným senátem arbitrážní komise. Jedná se o specifické rozhodčí řízení, kde pravomoc rozhodčího senátu je založena nejen smlouvou, která odkazuje na předpisy a stanovy ČMFS, kterým se dobrovolně podřizují, ale také tím, že účastníci dobrovolně vstoupili do řízení (vedlejší účastník řízení arbitrážní řízení návrhem zahájil) a pokračovali v řízení. Tím byla založena pravomoc arbitrážní komise. Situace uváděná v čl. l odst. 3 statutu a jednacího řádu arbitrážní komise nastává tehdy, když se některé ze stran nebo obě na arbitrážní řízení vůbec neobrátí nebo v něm řádně nepokračují, popř. věc přesahuje pravomoc arbitrážní komise. V tomto případě samozřejmě případné disciplinární řízení sice řeší porušení stanov, ale samotný spor mezi účastníky vyřešit nemůže.
3. Dále namítá, že obecný soud nedoručil rozhodnutí řádně zmocněnému právnímu zástupci stěžovatele. Nesouhlasí s názorem obecného soudu, že když je právní zástupce současně členem představenstva žalobce, je osobou, která je (bude-li k tomu pověřena) za žalovaného oprávněna jednat dle §21 odst. l písm. a) občanského soudního řádu. K takovémuto pověření totiž nedošlo, zmocněný právní zástupce není oprávněn za společnost jednat samostatně a naopak byl řádně zmocněn jako advokát osobou oprávněnou za společnost jednat. Zákon patrně umožňuje zmocnění, které uvádí odvolací soud, avšak toto není povinností. Tímto postupem obecného soudu bylo zasaženo do možnosti zvolit si právního zástupce, k němuž má důvěru pro odpovídající znalosti v této poměrně speciální oblasti. Je podle něj otázkou, zda by bylo možné považovat právní zastoupení společnosti členem představenstva za výkon profesionálního právního zastoupení se všemi důsledky. Připadá mu formalistické a paradoxní, že by si jako advokáta nemohl vybrat určitou osobu jen proto, protože se jedná o člena jeho představenstva.
4. Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti a není tedy ani obecným soudem dalšího stupně ani součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
5. Spravedlnost civilního řízení podle kritérií zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, se přitom zásadně posuzuje v jeho celku. Jen výjimečně jsou předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu taková dílčí rozhodnutí obecných soudů, jež předcházejí pravomocnému skončení řízení, to ovšem za podmínky, že jimi je přímo a neodčinitelně zasahováno do základních práv jednotlivce. Za takové rozhodnutí ovšem nelze považovat rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno o námitce žalovaného podle §106 občanského soudního řádu.
6. Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal ani extrémní nesoulad s vykonanými skutkovými zjištěními, ani neshledal, že by k závěru o existenci pravomoci soudu věc rozhodnout, s ohledem na neexistenci rozhodčí doložky podle §2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, nebylo možno dojít interpretací v odůvodnění napadeného usnesení citovaného smluvního ustanovení, jež stěžovatel nepopírá, jakož i vnitřních předpisů ČMFS, se kterými se měl možnost Ústavní soud seznámit. Není proto v kompetenci Ústavního soudu rozhodnutí obecného soudu znovu přezkoumávat. Naopak, pokud by snad obecný soud rozhodl opačně, mohl by za jistých okolností porušit právo vedlejšího účastníka řízení na přístup k soudu. V každém případě řízení, v němž bylo napadené usnesení vydáno, dosud nebylo pravomocně skončeno a patrně nebylo rozhodnuto ani v prvním stupni. Již z toho nutno dovodit, že stěžovatel bude moci k nápravě případných zásahů do svých základních práv a svobod využít škálu zákonných opravných prostředků, coby procesní prostředky nápravy tvrzeného porušení základních práv či svobod, které jim poskytuje zákon, a které jsou skutečně dostupné a efektivní, tj. schopné docílit nápravu tvrzeného porušení. Teprve poté, budou-li k tomu ústavněprávní důvody, se bude moci obrátit svojí stížností na Ústavní soud. Do té doby je nutno ústavní stížnost pokládat v této části za nepřípustnou.
7. Ohledně náhledu obecného soudu na roli Mgr. Ing. P. K. na straně stěžovatele se pak typicky jedná o výklad podústavního práva, konkrétně §21 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu bez jakéhokoliv ústavněprávního přesahu. Materiálně totiž obecný soud vůbec nevyloučil, aby za stěžovatele jednal Mgr. Ing. P. K. a prakticky tím využíval jeho odborných znalostí, jimiž argumentuje stěžovatel. Jinými slovy nemohlo tím dojít ani k vyloučení práva stěžovatele na přístup k soudu skrze Mgr. Ing. P. K., ani k vyloučení práva na právní pomoc poskytovanou Mgr. Ing. P. K. Uvedený postup přitom nebyl pro stěžovatele nepředvídatelný s ohledem na ustálený názor nauky, že procesní právo upravuje jednání před soudem za právnickou osobu samostatně (Winterová, A. a kol.: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 3. aktualizované vydání podle stavu k 1. 1. 2007. Linde Praha, 2007. str. 49), resp. že procesní právo oprávnění právnické osoby jednat za právnickou osobu před soudem upravuje způsobem na hmotném právu nezávislým a hmotné právo tak zásadně nelze použít (Bureš, J. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. str. 80). Lze tak považovat za ústavně souladný závěr, že pokud osoba hmotněprávně oprávněná jednat za stěžovatele pověřila Mgr. Ing. P. K., který je členem představenstva stěžovatele, nejedná se o zmocnění advokáta v režimu zákona o advokacii, ale o pověření člena kolektivního statutárního orgánu podle §21 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Jinými slovy je tím řečeno, že stěžovatelem argumentačně protěžované řešení předmětného vztahu je obcházením zákona k tíži vedlejšího účastníka řízení. Tato úvaha je ostatně patrná i z rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Odo 560/2004, na nějž se obecný soud odvolal. V každém případě materiální důsledek má závěr obecného soudu pouze v otázce náhrady nákladů řízení, která však v napadeném usnesení nebyla řešena. Proto je tato námitka ve vztahu k napadeném usnesení zjevně neopodstatněná.
8. Dlužno dodat, že uvedený závěr nelze zcela použít na řízení před Ústavním soudem, kde na rozdíl od posuzovaného řízení před obecným soudem platí advokátní přímus. Pro řízení u Ústavního soudu byl tudíž závěr o nepřípustnosti zmocnění advokáta, který je členem kolektivního statutárního orgánu, bez hmotněprávního oprávnění jednat za právnickou osobu, nepřiměřeně tvrdý. Navíc by šel nad rámec zákonných požadavků na zastoupení v řízení před Ústavním soudem, jak byly vyloženy ve stanovisku Pl. ÚS-st.1/96 (ST 1/9 SbNU 471, viz též sp. zn. I. ÚS 89/94, 58/2 SbNU 151).
9. Ze shora uvedených důvodů neshledal Ústavní soud porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2009
Stanislav Balík
předseda senátu