ECLI:CZ:US:2009:2.US.3125.08.1
sp. zn. II. ÚS 3125/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. H., zastoupeného Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem Advokátní kanceláře Praze, Oldřichova 23, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 2008 č.j. 32 Cdo 2388/2008-162 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2008 č.j. 29Co 221/2007-138, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu a rovněž zde uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele z důvodu nedostatku aktivní legitimace.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že žalobou se tehdejší žalobce P. K. domáhal po obou žalovaných, aby mu společně a nerozdílně zaplatili částku 100 000 Kč s příslušenstvím. Ve věci bylo několikrát rozhodováno a krajský soud v pořadí druhým rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodu II. výroku tak, že žalobu o zaplacení částky 71 915,30 Kč s přísl. zamítl.
Původní žalobce P. K. (jako postupitel) uzavřel dne 21. 4. 2008 smlouvu o postoupení pohledávky se stěžovatelem (jako postupníkem) a dovolání proti rozsudku krajského soudu podal již svým jménem stěžovatel.
Stěžovatel namítá, že krajský soud ve svém rozsudku nerespektoval názor Nejvyššího soudu, konkrétně jeho interpretaci §§456 a 458 obč. zák., neboť soud vydal téměř totožné rozhodnutí s tím, které bylo dovolacím soudem zrušeno z důvodu nesprávného právního posouzení, a to aniž by dospěl k novým skutkovým zjištěním.
Stěžovatel dále nesouhlasí s právním závěrem dovolacího soudu, který s odkazem na §107a o.s.ř. rozhodl o nedostatku aktivní legitimace stěžovatele k podání dovolání. Uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, podává se tedy proti pravomocnému rozhodnutí, tzn. jedná se o samostatné řízení. Ve chvíli, kdy došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky z původního žalobce na stěžovatele, byl již první rozsudek krajského soudu pravomocný. Navrhovatel tedy v momentě, kdy podával dovolání, zahajoval nové řízení. Ustanovení §107a se ale vztahuje na situace, kdy " ...po zahájení řízení nastane právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod nebo převod práva... ", a contrario tedy ne na situace, kdy převod nebo přechod práva nastane před zahájením řízení. Nelze tedy spravedlivě po stěžovateli požadovat, aby postupoval dle §107a a už vůbec mu nelze aplikací tohoto ustanovení odepírat ústavně zakotvené právo na spravedlnost. Jakožto čerstvý majitel práv nabytých pohledávkou musí mít ústavou zaručenou možnost domoci se svého práva. To, že postupitel pohledávky neučinil, co mu přikazuje §107a o.s.ř., se nemůže negativně odrazit na procesním postavení navrhovatele, který tím, že postupitel nesplnil svou povinnost navrhnout soudu, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka, postrádá dle úvahy soudu aktivní legitimaci. Tímto výkladem by došlo k vyloučení možnosti postupníka domoci se práv z postoupené pohledávky. Navrhovatel se domnívá, že Nejvyšší soud pochybil, když v dané situaci aplikoval §107a, v důsledku čehož došlo k protiústavnímu odepření spravedlnosti.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že vstup stěžovatele do řízení namísto žalobce by byl možný jen postupem podle §107a o.s.ř., přičemž takovému návrhu lze vyhovět jen za předpokladu, že řízení dosud pravomocně neskončilo. Podle §243c odst. 1 o.s.ř. pro řízení u dovolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného, ustanovení §92 a §95 až §99 a §107a však pro řízení u dovolacího soudu neplatí. Jestliže tedy ke vstupu stěžovatele do řízení postupem podle §107a o.s.ř. nedošlo (a dojít ani nemohlo, neboť k postoupení předmětné pohledávky došlo až po pravomocně skončeném řízení), k podání dovolání nebyl na straně žalující oprávněn stěžovatel, nýbrž původní žalobce.
Ústavní soud shledává právní závěry o nedostatku aktivní legitimace stěžovatele k podání dovolání jako závěry, které zcela jednoznačně vyplývají z příslušné právní úpravy a vzhledem k případnému odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu nepovažuje za účelné se k věci podrobně duplicitně vyjadřovat. Ve stručnosti pouze uvádí:
Nastane-li po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod práva nebo povinnosti, jež je předmětem řízení, nedochází automaticky ke změně okruhu účastníků vymezenému v §90 o.s.ř. K procesnímu nástupnictví by mohlo dojít pouze v případě, pokud by žalobce s poukazem na konkrétní právní skutečnost (v dané věci postoupení pohledávky) navrhl, aby nabyvatel, tedy stěžovatel, vstoupil do řízení namísto něho a soud by změnu v okruhu účastníků řízení připustil. (Návrh na změnu je oprávněn učinit pouze žalobce, okruh účastníků nemůže měnit bez návrhu, tzv. z úřední moci, soud.) Tento postup je ovšem možný jen do doby vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí. Občanský soudní řád ve svém ustanovení §243c odst.1 totiž výslovně stanoví, že ustanovení §107a v dovolacím řízení neplatí. (Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav, jaký tu byl v době vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu a ke změnám ve věcné legitimaci nastalým později nelze přihlížet.)
Z ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že dovolání může podat účastník předchozího řízení. Nelze proto přistoupit na argumentaci stěžovatele, dle níž se v případě dovolání jedná o samostatné řízení, k jehož zahájení by byla oprávněná osoba odlišná od účastníka řízení u odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že k postoupení pohledávky došlo až po právní moci rozsudku odvolacího soudu, přičemž postup dle §107a o.s.ř. není v dovolacím řízení možný, nelze právním závěrům Nejvyššího soudu o nedostatku aktivní legitimace stěžovatele k podání dovolání z hlediska zákonnosti, natož ústavnosti, nic vytknout.
Stěžovatel se tedy domáhá ze strany soudů postupu, který by byl v rozporu s platnou právní úpravou. Jakkoliv stěžovatel může subjektivně negativně vnímat skutečnost, že osobně již nemá možnost prokazovat v soudním řízení o mimořádném opravném prostředku opodstatněnost tvrzených práv, tato skutečnost, s ohledem na uvedené, nemůže být důvodem k ústavní stížnosti. Ústavní soud dodává, že k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky došlo až po právní moci rozsudku odvolacího soudu, kterým již bylo rozhodnuto v neprospěch postupitele, tudíž oběma účastníkům smlouvy byly (event. měly být) známy možnosti dalšího procesního postupu v tomto konkrétním případě, pokud měli v úmyslu využít k prokázání tvrzených práv mimořádného opravného prostředku. Ze skutečnosti, že ve věci nebylo ze strany účastníků smlouvy o postoupení pohledávky (pokud jde o využití možnosti k podání mimořádného opravného prostředku) postupováno adekvátně s platnou právní úpravou, nelze dovozovat porušení základních práv stěžovatele, chráněných čl. 36 Listiny.
Ústavní stížnost stěžovatele směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo třeba posoudit jako ústavní stížnost podanou osobou neoprávněnou, neboť podmínkou podání ústavní stížnosti, ve které je namítán zásah do ústavně zaručených základních práv, je skutečnost, že takovou stížnost podává sám jednotlivec, do jehož práv mělo být zasaženo. Stěžovatel však účastníkem tohoto řízení nebyl. (Dle dle ust. §72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.)
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh odmítnut dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný a jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu