ECLI:CZ:US:2009:2.US.3128.08.1
sp. zn. II. ÚS 3128/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem, se sídlem Joštova 4, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2008, č. j. 20 Cdo 1264/2008-130, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2007, č. j. 12 Co 265/2007-111, a usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 28. prosince 2006, č. j. 16 E 1035/99-100, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, a Okresního soudu Brno - venkov jako účastníků řízení a Finančního úřadu Brno - venkov, se sídlem Příkop 8, 604 24 Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
2. Okresní soud Brno - venkov usnesením ze dne 28. prosince 2006, č. j. 16 E 1035/99-100, zamítl návrh povinného (stěžovatele) na zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), který povinný odůvodnil tvrzením, že mu nebyl doručen dodatečný platební výměr ze dne 25. listopadu 1998, na jehož základě byl sestaven (nyní vykonávaný) výměr nedoplatků ze dne 5. února 1999. S argumentem povinného, že ten před svým dlouhodobým pobytem v cizině svému otci stejného jména i příjmení (narozenému 24. dubna 1948) nikdy nevystavil ani nepodepsal plnou moc k přebírání písemností od finančního úřadu, u kterého byla plná moc uložena, a že tudíž jeho otec písemnosti adresované povinnému přebíral neoprávněně (za což byl odsouzen v trestním řízení), se soud vypořádal závěrem, že ve vykonávacím řízení nelze přezkoumávat (např. znalecky) pravost podpisů na plné moci udělené v nalézacím (v daném případě daňovém) řízení. Námitku, že dodatečný platební výměr byl doručen osobě odlišné od povinného, mohl povinný, podle názoru soudu prvního stupně, uplatnit jen v příslušném nalézacím řízení, např. podáním odvolání.
3. K odvolání povinného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. října 2007, č. j. 12 Co 265/2007-111, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. S poukazem na své předchozí rozhodnutí ze dne 30. června 2006, č. j. 12 Co 229/2006-82, odvolací soud konstatoval, že podkladovým exekučním titulem je výkaz nedoplatků ze dne 5. února 1999 sestavený na základě dodatečného platebního výměru doručeného otci povinného, jakožto zástupci povinného. Samotný výkaz nedoplatků se daňovému dlužníku nedoručuje a protože tento výkaz obsahuje všechny náležitosti předepsané §73 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění (dále jen "zákon o správě daní"), je vykonatelným titulem ve smyslu §73 odst. 4 písm. a) zákona o správě daní a §274 písm. f) o. s. ř., a to dnem vydání, tedy 5. února 1999.
4. Následné dovolání povinného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2008, č. j. 20 Cdo 1264/2008-130, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolatelem zpochybněné závěry (zejména zjištění, zda plnou moc z 11. listopadu 1995 povinný svému otci skutečně udělil, které je potřebné pro skutkové zjištění následné, zda totiž byl exekuční titul řádně doručen) nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože ve svém důsledku směřují proti skutkovým závěrům. I když dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti podkladového titulu k tomu určeným důvodem [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], učinil tak způsobem neregulérním. Jinými slovy, závěr o nevykonatelnosti vybudoval na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od zjištění, k nimž (v souladu s procesními pravidly) dospěl odvolací soud. Skutkové námitky však nemohou být relevantním hlediskem pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu, takže i právní závěry, které z nich dovolatel dovozuje, jsou pro účely daného dovolacího přezkumu bezcenné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vyjádřil přesvědčení, že proti němu byl nezákonně nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí v jeho vlastnictví. Nezákonnost spatřuje v tom, že výkon rozhodnutí byl soudem prvního stupně nařízen na základě nevykonatelného rozhodnutí, když platební výměr, na jehož základě byl vydán výkaz nedoplatků a posléze nařízen výkon rozhodnutí, byl doručen otci stěžovatele a nikoliv stěžovateli, a že otec stěžovatele nebyl oprávněn tento platební výměr za stěžovatele převzít. Soudy svůj postup, kdy nechtěly provádět dokazování k prokázání tvrzení stěžovatele, odůvodnily tím, že nejsou oprávněny vstupovat do daňového řízení a že stěžovatel své námitky ohledně nedoručení a tudíž nevykonatelnosti platebního výměru měl uplatnit ve správním řízení. Soud prvního stupně svůj právní názor založil na základě skutkového zjištění, že výkaz nedoplatků, u kterého nařídil výkon, obsahuje zákonné náležitosti podle §73 odst. 5 zákona o správě daní a jedná se tedy bez dalšího o vykonatelný titul. Podle názoru stěžovatele postupoval soud prvního stupně při rozhodování o návrhu stěžovatele na zastavení výkonu rozhodnutí v rozporu se zákonem upravujícím řízení před obecnými soudy, konkrétně v rozporu s §275 odst. 2 o. s. ř., které soudu prvního stupně umožňuje přezkoumávat správnost potvrzení o vykonatelnosti všech titulů pro výkon rozhodnutí, tj. i podkladového rozhodnutí k výkazu nedoplatků. Nejvyšší soud svým rozhodnutím rovněž odepřel stěžovateli právo na soudní ochranu, kdy i po vydání nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 18. prosince 2007, sp. zn. II. ÚS 182/2005, stále zastává právní názor, že vada řízení nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to z důvodu, že i kdyby řízení trpělo vadou, nelze dospět k závěru, že rozhodnutí je z tohoto důvodu zásadního právního významu. Stěžovatel přitom svůj názor o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je zásadního právního významu založil na skutečnosti, že
soudy obou stupňů svým postupem zatížily řízení vadou představovanou porušením §275 odst. 2 o. s. ř., která v konečném důsledku znamenala odepření provedení důkazů směřujících ke zjištění skutkového stavu nezbytného pro zaujetí právního názoru na skutečnost, zdali exekuční titul je vykonatelný, či nikoliv. Podle názoru stěžovatele právní názor Nejvyššího soudu, na němž založil závěr o nepřípustnosti dovolání stěžovatele (že skutkové námitky nemohou být relevantním hlediskem pro hodnocení, zdali je rozhodnutí zásadního právního významu), rovněž nerespektuje citovaný nález Ústavního soudu, podle kterého i skutkové námitky mají význam pro posouzení, zda je rozhodnutí odvolacího soudu zásadního právního významu, pokud z nich vyplývá, že odvolací soud provedl svévolné hodnocení důkazů bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Tyto skutkové námitky podle názoru Ústavního soudu pak lze hodnotit jako vadu řízení, která odůvodňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu, které trpí takovými vadami, je rozhodnutím zásadního právního významu. Obecné soudy tak svými závěry ve věci výkonu rozhodnutí odepřely stěžovateli právo na soudní ochranu.
6. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost stěžovatele k vyjádření účastníkům řízení.
7. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Zdůraznil přitom, že zjištění, zda stěžovatel skutečně udělil svému otci plnou moc, je zjištěním skutkovým, napadnutelným pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. Nesprávnost skutkových zjištění nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
8. Krajský soud v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřil a Okresní soud Brno - venkov plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
9. Finanční úřad Brno venkov ve vyjádření vedlejšího účastníka poukázal na to, že není oprávněn zkoumat pravost podpisů na jemu doručovaných písemnostech. Vychází z toho, že dodatečný platební výměr, který byl podkladem pro výkaz nedoplatků, byl řádně doručen na základě plných mocí a je tedy vykonatelný a pravomocný.
10. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých ústavně zaručených základních práv, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
11. V dané věci stěžovatel ve vztahu k rozhodnutí obecných soudů namítá porušení práva na spravedlivý proces, kterého se dopustily tím, že se odmítly zabývat námitkami stěžovatele ohledně otázky pravosti plné moci, na jejímž základě byly správcem daně doručovány platební výměry otci stěžovatele a nikoliv stěžovateli. V prvé řadě je třeba si uvědomit, že rozhodnutí, proti kterým stěžovatel brojí jsou rozhodnutími vydanými v řízení vykonávacím, v němž jsou možnosti přezkumu exekučních titulů, a tedy i platebních výměrů vydaných v rámci daňového řízení, velmi omezené. V této souvislosti lze přisvědčit obecným soudům, že nemají možnost v rámci řízení o výkon rozhodnutí přezkoumávat, zda bylo v předchozím správním (daňovém) řízení řádně doručováno.
12. Rovněž nelze uznat námitky stěžovatele ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne pro nepřípustnost, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Ústavní soud proto nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah vymyká se z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06).
13. Je sice pravdou, že Nejvyšší soud v odůvodnění vyslovil názor, že je-li přípustnost dovolání spjata s uvážením o zásadním právním významu rozhodnutí, je způsobilým dovolacím důvodem pouze dovolací důvod vyjádřený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), což je názor, který je v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu (srov. např. stěžovatelem citovaný nález Ústavního soudu II. ÚS 182/2005). Pro tuto věc je však podstatné, že stěžovatelem uplatněný a jmenovaný dovolací důvod obsažený v dovolání, nebyl obsahově podřaditelný pod §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Pro posouzení, jaký dovolací důvod byl uplatněn, není přitom rozhodující citace zákonných ustanovení (dovolacích důvodů), nýbrž skutečný obsah dovolání. Ve skutečnosti se tedy nejednalo o dovolací důvod spočívající v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, na jehož základě by bylo možno založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ale o důvod, kterým stěžovatel brojil proti skutkovým zjištěním. Takto odůvodněné dovolání ovšem opravdu není v případě zvažování přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobilé založit jeho přípustnost. Tedy jinými slovy, rozhodnutí soudu, proti němuž má být založena přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze napadnout z důvodu nesprávnosti skutkových zjištění [srov. např. argumentaci a contrario v rámci dikce §241a odst. 3 o. s. ř.: "Je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a), b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování."]. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud rovněž na svoji judikaturu (III. ÚS 566/05), dle které absence způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 o. s. ř. v podaném dovolání vylučuje možnost dovolacího soudu rozhodnout o přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., z důvodů závisejících na jeho uvážení. Za této situace proto Ústavní soud nenašel důvod pro zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, i když shora uvedená argumentace Nejvyššího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Jiná situace by nastala, pokud by obsahově byl skutečně uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a dovolání by bylo s výše uvedeným odůvodněním odmítnuto.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu