ECLI:CZ:US:2009:2.US.3137.07.1
sp. zn. II. ÚS 3137/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele JUDr. L.P., zastoupeného Mgr. Václavem Mráčkem, advokátem se sídlem v Praze, Kodymova 2526/4, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2007 sp. zn. 5 To 416/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 12. 2007 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 11, čl. 26, čl. 36 odst.1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol").
Z ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 4. 2006 sp. zn. 37 Nt 46/2006 ustanoven obhájcem M. W., proti kterému bylo vedeno trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako spolupachatelství na trestném činu loupeže podle §234 odst. 1, ve spojení s §9 odst. 2 tr. zákona. Po skončení obhajoby v trestní věci předložil dne 29. 4. 2007 stěžovatel soudu vyúčtování nákladů obhajoby s návrhem na přiznání odměny, kterou včetně daně z přidané hodnoty vyčíslil na 72.463,- Kč. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. 8. 2007 sp. zn. 24 T 124/2006 byl stěžovateli přiznán nárok v celkové výši 58.540,70 Kč (výrok I.). Co do částky 13.432,12 Kč soud nárok stěžovatele nepřiznal (výrok II.). Všechny přiznané i nepřiznané položky soud ve svém rozhodnutí blíže specifikoval. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, ve které napadl pouze tři dílčí výroky o nepřiznání odměn s příslušenstvím za tři porady klientem ve věznici ve dnech 25. 4. 2006, 29. 9. 2006 a 18. 10. 2006, které mu soudem nebyly přiznány, a stížnostní soud žádal, aby mu odměna za výše uvedené úkony v celkové výši 7.336,- Kč byla přiznána. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 5 To 416/2007 byla jeho stížnost zamítnuta.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů obhájci. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele se závěrem stížnostního soudu, který považuje stěžovatelem požadované částky jako odměny za další porady s klientem přesahující jednu hodinu v poměru jednak k povaze věci a její důkazní situaci, jednak k obvyklé hladině výše palmáre požadované po státu v trestních věcech daného typu, za nárok flagrantně nepřiměřený. Stížnostní soud se dle názoru stěžovatele dopustil v projednávané věci jemu nepříslušných úvah, se kterými dále stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje a vznáší argumenty, pro které je třeba trvat na důvodnosti uskutečněných porad s klientem. Dovozuje, že s ohledem na neexistenci explicitních kritérií v pozitivním právu, které by reglementovaly přiměřený a obvyklý standard tzv. dalších porad podle §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, bylo porušeno jeho právo na legitimní očekávání nabytí majetku (odměny za obhajobu).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů, jímž také není instančně nadřízen, a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiné nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je možný pouze za situace, kdy jejich postupem dochází současně i k porušení základních práv a svobod. V daném případě tak bylo třeba posoudit, zda napadené rozhodnutí se dotklo základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že v posuzované věci šlo o přiznání odměny advokátovi coby soudem ustanovenému obhájci, nelze pominout závěry pléna Ústavního soudu přijaté ve stanovisku Pl. ÚS-st. 1/96, ačkoliv od jeho přijetí doznala právní úprava podústavního práva i rozhodovací činnost obecných soudů dalšího vývoje. Ústavní soud v něm mj. uvedl, že při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními tehdy platného advokátního tarifu je z hlediska ústavněprávního pohledu rozhodné, zdali se tento rozpor dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů. Na tomto právním náhledu nemíní Ústavní soud nic měnit ani v nyní posuzovaném případě. Je z něj přitom možné vyjít i ohledně stěžovatelem namítaného porušení legitimního očekávání rozmnožení majetku v důsledku činnosti, jejíž vykonání bylo stěžovateli uloženo soudem, tj. orgánem veřejné moci.
Ústavní soud prostudoval připojené rozhodnutí stížnostního soudu z hlediska argumentů, uvedených v ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že základní práva stěžovatele nebyla porušena. Stížnostní soud rozhodl v souladu s ustanovením §151 odst. 2 a 3 tr. řádu, které obecným soudům dává pravomoc rozhodovat o výši odměny a náhradě hotových výdajů advokáta. V této oblasti rozhodování obecných soudů jim nelze upřít oprávnění odborně posoudit oprávněnost, složitost a časovou náročnost jednotlivých úkonů obhajoby, jak se o to snaží stěžovatel. Z odůvodnění napadených rozhodnutí jasně vyplývá, z jakých důvodů byla odměna stěžovatele krácena. Posouzení věci obecnými soudy je ústavně konformní, neobsahuje žádné prvky libovůle. Je třeba připomenout, že skutečnost, že stěžovatel zastává výklad, lišící se od výkladu přijatého v dotčených rozhodnutích, sama o sobě nemůže být důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Sjednocování judikatury obecných soudů je především úkolem soudů vyšších stupňů, nikoli Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že se obecné soudy neústavního postupu v posuzované věci nedopustily, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu