ECLI:CZ:US:2009:2.US.3147.08.1
sp. zn. II. ÚS 3147/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele F. J., zastoupeného JUDr. Miloslavem Peterkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Jagellonská 24, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2008 č. j. 4 Ads 125/2008-174, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 12. 2008 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť Nejvyšší správní soud, stejně jako Městský soud v Praze, dle stěžovatele jednoznačně obešel zákon a rozhodoval o jeho kasační stížnosti ze dne 1. 7. 2008 zjevně podjatý. Stěžovatel má za to, že odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je v podstatě formální, nepřesvědčivé a účelové, přičemž jím Nejvyšší správní soud popřel veškerou svoji předchozí judikaturu k problematice určitosti, konkrétnosti a přezkoumatelnosti rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěrem Nejvyššího správního soudu, že uvedená chyba v rozsudku Městského soudu v Praze je zjevnou nesprávností, jíž lze napravit postupem podle §54 odst. 4 s. ř. s., a namítá, že v projednávané věci jde o chybu soudce, a to zcela závažného a podstatného charakteru, které nebyla dostatečně objasněna.
Z ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2007 č. j. 7 Ca 227/2005-133 zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí hygienika hlavního města Prahy, jehož právním nástupcem se stalo Ministerstvo zdravotnictví (dále jen "žalovaný"), ze dne 2. 1. 2002 č. j. ODO-45/1670/203/01. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dne 7. 12. 2007 včasnou kasační stížnost, o které Nejvyšší správní soud dosud nerozhodl. V souvislosti s projednáváním uvedené kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zjistil, že v záhlaví napadeného rozsudku bylo jako přezkoumávané rozhodnutí žalovaného nesprávně označeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně - rozhodnutí městského hygienika hlavního města Prahy ze dne 8. 10. 2001 č. j. 5673/01/P10-HK/Dr.Ch, Dr.St, Mgr. Kr. Nejvyšší správní soud proto přípisem ze dne 11. 6. 2008 č. j. 4 Ads 19/2008-157 vrátil Městskému soudu v Praze příslušný spis s tím, že je nezbytné tuto písařskou chybu v napadeném rozsudku opravit.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 6. 2008 č. j. 7 Ca 227/2005-158 záhlaví svého rozsudku ze dne 2. 11. 2007 č. j. 7 Ca 227/2005-133 opravil tak, že namísto slov: "proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2001 č. j. 5673/01/P10-HK/Dr.Ch, Dr.St, Mgr. Kr.", má být správně uvedeno "proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 1. 2002 č. j. ODO-45/1670/203/01". V odůvodnění rozhodnutí pak uvedl, že při přepisu rozsudku došlo ke zřejmé nesprávnosti, kterou předseda senátu podle §54 odst. 4 s. ř. s. opravil.
Proti výše uvedenému opravnému usnesení Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost, o které Nejvyšší správní soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 24. 10. 2008 č. j. 4 Ads 125/2008-174 tak, že jí zamítl jako nedůvodnou. K námitkám stěžovatele konstatoval, že opravné usnesení Městského soudu v Praze má všechny podstatné náležitosti, vyplývá z něj jakým způsobem a z jakého důvodu Městský soud v Praze rozhodl a rozhodně je tak nelze považovat za nepřezkoumatelné. Na tom nic nemění ani to, že odůvodnění usnesení se skládá pouze z jedné věty a působí tak na stěžovatele jako velmi kusé. Jak soud uvedl, je třeba zohlednit, že se jednalo pouze o opravné usnesení, na jehož odůvodnění není třeba, i s ohledem na zásadu procesní ekonomie, klást stejný důraz jako na rozhodnutí, jímž se rozhoduje o meritu věci. Ustanovení §54 odst. 4 s. ř. s. umožňuje soudu, aby v rozhodnutí opravil početní a písařské chyby a zjevné nesprávnosti, které jsou podobného původu jako písařské chyby.
Nejvyšší správní soud dále odkázal na svoji judikaturu, jež dovozuje, že za zjevnou nesprávnost může být považována pouze chyba, ke které došlo zjevným a okamžitým selháním v duševní či mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti bylo rozhodnutí vyhlášeno či vyhotoveno, a která je každému zřejmá. Zřejmost takové nesprávnosti vyplývá především z porovnání výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí. Jak soud uvedl, v posuzovaném případě bylo předmětem opravy záhlaví rozsudku, v němž skutečně chybělo přesné označení rozhodnutí správního orgánu. Hned v prvním odstavci odůvodnění však městský soud uvedl, že se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného. Soud dále poukázal na znění příslušného odstavce odůvodnění, z něhož vyplývá, že se jednalo o rozhodnutí hygienika hlavního města Prahy. Přihlédl také k tomu, že v opravovaném rozsudku městský soud rozhodoval po vrácení věci Nejvyšším správním soudem, který rozsudkem ze dne 31. 8. 2005 č. j. 4 Ads 35/2004-111 zrušil předchozí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2003 č. j. 38 Ca 149/2002-74. V záhlaví rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005 i v záhlaví rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2003 přitom bylo jako přezkoumávané rozhodnutí přesně označeno rozhodnutí žalovaného. Taktéž žaloba míří proti rozhodnutí žalovaného, které přesně specifikuje. Rovněž z obsahu kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2007 č. j. 7 Ca 227/2005-133 vyplývá, že stěžovatel si byl vědom toho, že městský soud uvedeným rozsudkem zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného, kdy pod bodem I. kasační stížnosti uvádí, že "rozsudkem ze dne 2. 11. 2007 č. j. 7 Ca 227/2005-133 zamítl Městský soud v Praze žalobu, kterou stěžovatel dne 19. 2. 2002 napadl rozhodnutí hygienika hlavního města Prahy (nyní právní nástupce Ministerstvo zdravotnictví) ze dne 2. 1. 2002 č. j. ODO-45/1670/203/01. Nejvyšší správní soud v tomto směru tedy uzavřel, že městský soud se jednoznačně zabýval přezkumem rozhodnutí žalovaného, stěžovatel si této skutečnosti byl vědom a pokud městský soud v záhlaví uvedl rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jedná se o zjevnou chybu v psaní ve smyslu §54 odst. 4 s. ř. s., která stěžovateli nezpůsobila žádnou újmu na jeho právech. K námitce stěžovatele, že opravné usnesení bylo vydáno až po téměř osmi měsících po vydání rozsudku, Nejvyšší správní soud dodal, že ustanovení §54 odst. 4 s. ř. s. nestanoví žádnou lhůtu pro vydání opravného usnesení a lze tak z dikce zákona dovodit, že předseda senátu je povinen chybu odstranit ihned, jakmile se o ní dozví.
Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatele proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z hlediska tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod a dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry soudu prezentovanými v napadeném rozhodnutí, přičemž z odůvodnění předmětné ústavní stížnosti (v porovnání s přiloženou kasační stížností) je zjevné, že opakuje námitky, které již uplatnil v řízení před tímto soudem, což ve vztahu k činnosti Ústavního soudu znamená, že stěžovatel Ústavní soud staví do pozice další soudní instance v systému obecného soudnictví České republiky. Takové postavení Ústavnímu soudu, jak již mnohokrát dal najevo ve svých rozhodnutích, nepřísluší. Ústavní soud by oprávněně mohl zasáhnout do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů pouze v případě, že jejich rozhodnutím, resp. řízením jemu předcházejícím, bylo zasaženo do ústavně garantovaných práv a svobod jeho účastníků.
V projednávané věci bylo třeba posoudit, zda interpretace a aplikace ustanovení §54 odst. 4 s ř. s. vybočila z ústavněprávních mantinelů. Ústavní soud konstatuje, že v dané věci je napadeno procesní rozhodnutí, které zásadně není způsobilé samo o sobě porušit základní práva; to by mohlo nastat teprve tehdy, pokud by tato interpretace byla natolik extrémní, že by ve svém důsledku vedla k porušení práva na spravedlivý proces. K tomu však zjevně v projednávané věci nedošlo. Napadené rozhodnutí je řádně odůvodněno, není projevem svévole a není ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Z kontextu celého případu je očividné, že šlo o "chybu v psaní", event. "jinou zjevnou nesprávnost", neboť žádný z účastníků ani soud nemohl mít po celou dobu mezi vydáním písemného vyhotovení rozsudku se zjevnou nesprávností a vydáním opravného usnesení žádnou pochybnost, o jaké rozhodnutí žalovaného se vlastně jedná. Ústavní stížnost v tomto smyslu nelze, s ohledem ne její zcela zjevnou bezúčelnost, hodnotit jinak než jako zneužití subjektivního práva takovouto ústavní stížnost podat.
Nelze přisvědčit ani námitce týkající se možné podjatosti předsedkyně senátu Nejvyššího správního soudu JUDr. Dagmar Nygrínové. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Stěžovatel však dovozuje nestrannost soudkyně ze způsobu, jakým tato vedla řízení a rozhodovala ve věci stěžovatele. Tuto námitku však vyloučil již zákonodárce, neboť v ustanovení §8 odst. 1 s. ř. s. stanovil, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Stěžovatel by tedy musel tvrdit konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno objektivně dovodit pochybnosti o nestrannosti. To však neučinil. Navíc ani v řízení před obecnými soudy námitku podjatosti soudce neuplatnil, tudíž v řízení o ústavní stížnosti k ní nelze přihlédnout.
Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší správní soud neústavního postupu v posuzované věci nedopustil, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2009
Stanislav Balík
předseda senátu