ECLI:CZ:US:2009:2.US.3157.08.1
sp. zn. II. ÚS 3157/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem ve věci ústavní stížnosti Ing. J. S., advokátem nezastoupené, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 9. 2008, č. j. Nco 87/2008-155, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 23. 12. 2008 se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud s ústavní stížností směřující proti v záhlaví označenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jímž bylo vysloveno, že předsedkyně senátu Krajského soudu v Ostravě, JUDr. Jarmila Kolářová, JUDr. Zdeňka Táborská a soudkyně JUDr. Lenka Severová a JUDr. Pavlína Brzobohatá nejsou vyloučeny z projednání a rozhodnutí věci, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Co 30/2008.
Stěžovatelka se dožaduje zrušení předmětného usnesení, neboť se jím cítí být dotčena v právu na spravedlivý proces garantovaném čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Rozhodnutí dle názoru stěžovatelky odporuje též obsahu čl. 1 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. V podání pak stěžovatelka podrobně rozvedla okolnosti osvědčující důvodnost vznesené námitky podjatosti výše jmenovaných soudkyň.
Soudce zpravodaj tak jako v jiných případech primárně zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda se jedná o ústavní stížnost přípustnou.
K tomu předně konstatuje, že stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud sama, nezastoupena advokátem, jak to v případě stěžovatelů - fyzických osob bezvýjimečně vyžaduje ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Toho si však je stěžovatelka vědoma; spolu s ústavní stížností předložila žádost o poskytnutí lhůty k odstranění tohoto nedostatku s tím, že o určení advokáta již požádala Českou advokátní komoru. Vzhledem k tomu, že z níže uvedených důvodů vyhodnotil soudce zpravodaj návrh jako nepřípustný, stěžovatelku již k odstranění vady spočívající v absenci zastoupení advokátem nevyzýval, resp. její žádosti o poskytnutí dodatečné lhůty k zajištění advokáta nevyhověl, neboť by to bylo zbytečné a nehospodárné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Podle ustanovení §205 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu lze odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, odůvodnit tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce. Okolnost, že již bylo v řízení samostatně rozhodnuto k námitce účastníka tak, že soudce není vyloučen z projednávání věci, nebrání tomu, aby byla opětovně uplatněna v odvolacím řízení jako odvolací důvod. Podle §229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, jímž bylo řízení skončeno, žalobou pro zmatečnost, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící. I zde platí, že tento důvod zmatečnosti není nikterak závislý na tom, zda v řízení bylo (a jak) rozhodováno o účastníkem vznesené námitce podjatosti.
V posuzované věci stěžovatelka podala ústavní stížnost proti usnesení, jímž bylo samostatně rozhodnuto o její námitce podjatosti vznesené v rámci odvolacího řízení. Možnost namítat podjatost soudců rozhodujících její věc jí tak zůstává zachována i nadále, a to přinejmenším (v závislosti na způsobu rozhodnutí o odvolání) v rámci žaloby pro zmatečnost rozhodnutí, jímž bude odvolací řízení skončeno, opírající se o zmateční důvod dle výše citovaného ustanovení §229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu. Dokud stěžovatelka tento opravný prostředek obsahující argument podjatosti soudce nevyčerpá, je nutno její ústavní stížnost hodnotit jako předčasnou, a tedy ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustnou.
Za dané situace musel soudce zpravodaj ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2009
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj