ECLI:CZ:US:2009:2.US.3170.08.1
sp. zn. II. ÚS 3170/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti I. D., zastoupené JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem Advokátní kanceláře Jirousek, Skalník, Bernatík & partneři, se sídlem v Ostravě, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 13 Co 300/2008 ze dne 29. srpna 2008, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1) Ing. J. A. a 2) P. A., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. prosince 2008 se stěžovatelka domáhá zrušení výroku rozhodnutí označeného v záhlaví, kterým byl k jejímu odvolání potvrzen výrok VI. rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 0 Nc 355/2007-136 ze dne 28. března 2008. Uvedeným výrokem bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka tvrdí, že obecný soud svým postupem porušil její základní právo podle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti je rekapitulováno, že rozsudkem soudu prvého stupně byl k návrhu stěžovatelky vedlejší účastník řízení ad 2) (dále jen "dítě") svěřen do její výchovy, vedlejšímu účastníkovi řízení ad 1) (dále jen "otec") bylo uloženo přispívat na výživu měsíčně 4.000 Kč, resp. 5.000 Kč, bylo mu uloženo zaplatit dlužné výživné za dobu od 25. ledna 2004 do 31. března 2008 ve výši 160.931 Kč, a byl dán souhlas k podání žádosti o změnu příjmení dítěte na D.
3. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak obecný soud aplikoval §146 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, neboť posuzovaný případ je tak elementárním a transparentním případem, že se obecný soud dopustil nejen zcela zásadního právního, ale i morálního lapsusu. Poukazuje na laxní přístup otce i na to, že výsledné rozhodnutí zjevně "nahrává" rodičům, kteří neplní základní zákonem dané povinnosti, což obecně ovlivňuje veřejné povědomí o nedostupnosti práva vůči jeho evidentním narušitelům. V daném případě otec, ač velmi dobře výdělečně situovaný, po zahájení trestního stíháni za neplnění vyživovací povinnosti, využil institutu účinné lítosti a zaplatil dlužné výživné 27. července 2007, poslední běžné výživné pak 30. listopadu 2007 a nyní je zaváděna exekuce. Rozhodnutí obecných soudů obou stupňů v dané věci ubezpečují otce, že neplnění, resp. teprve pozdní a vynucené plnění, pro něj neznamená žádnou újmu, naopak, svou vyživovací povinnost platí fakticky v rámci "bezúročného úvěrového vztahu". Na druhé straně stěžovatelka se v relativně složité opatrovnické věci (složitost vyvozuje ze souběžné žádosti o souhlas se změnou příjmení) neobešla bez právního zastoupení a je tak fakticky sankcionována za nutný výkon práva. Tyto okolnosti jsou jednoznačně a konkrétně dány a prokázány, avšak soudy nebyly hodnoceny.
4. Stěžovatelka poukazuje na důležitost důvěry občana v akty veřejné moci (sp. zn. I. ÚS 654/03, N 27/32 SbNU 255), bez níž není výkon veřejné a soudní moci v demokratickém státě možný nebo je velmi nákladný. Proto je nutné, aby soudy promýšlely důsledky svých rozhodnutí. Náležitým odůvodněním je a musí být nastolována důvěra v soudní rozhodování, jež patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu (sp. zn. IV. ÚS 525/02, N 131/31 SbNU 173). Právo na řádný a spravedlivý proces vylučující libovůli při rozhodování zakládá povinnost soudu své rozsudky řádně odůvodnit i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (odkazuje se na sp. zn. IV. ÚS 454/03; sp. zn. III. ÚS 176/96, N 89/6 SbNU 151; sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, aj.). Odkazuje i na "čerstvý" nález Ústavního soudu ze 14. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 457/07, který sice v návaznosti na jinou právní agendu, ale ve výsledku obecně a nepochybně s významem obecných dopadů na aplikaci práva právě dotčenou problematiku ve vztahu k přiznání náhrady nákladů řízení za zastoupení advokátem podrobně a obšírně pojednává.
5. Ještě předtím, než se může Ústavní soud zabývat ústavní stížností věcně, je vždy nejprve povinen přezkoumat splnění formálních - procesních náležitostí. V daném případě jde především o to, co ústavní stížnost sleduje, když je jí výslovně navrhováno zrušení toliko výroku napadeného rozhodnutí (nikoliv tedy rozhodnutí celé) aniž by bylo rozlišováno mezi výrokem o odvolání (proti výroku soudu prvého stupně o náhradě nákladů řízení) a výrokem o náhradě nákladů odvolacího řízení.
6. Ústavní soud vychází jednak ze zásady, že se úkony účastníků posuzují podle obsahu a nikoliv podle jejich označení [§63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") ve spojení s §41 odst. 2 občanského soudního řádu], což přiměřeně dopadá i na jednotlivé části procesních úkonů. Z obsahu argumentace je zřejmé, že stěžovatelce jde o náhradu nákladů v celém soudním řízení, tedy v obou stupních. "Výrokem" tedy stěžovatelka evidentně myslela celý výrok rozsudku odvolacího soudu, resp. obě jeho části. To pak znamená, že ačkoliv nepoužila termín rozhodnutí [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona] směřuje ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu coby komplexnímu rozhodnutí. Výrok je totiž nezbytnou a základní součástí každého soudního rozhodnutí, jako autoritativní a závazné řešení určité právní situace (srov. Wintrová, A. a kol.: Civilní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha, 2008. str. 282). Jinak řečeno výrok představuje vlastní rozhodnutí (srov. Harvánek, J. a kol.: Právní teorie. Brno: Iuridica Brunensia, 1995. str. 189), a protože nejsou pochybnosti o úmyslu stěžovatelky, lze směřování ústavní stížnosti proti výroku rozhodnutí považovat za směřování proti rozhodnutí jako takovému ve smyslu zákona.
7. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že problematika náhrady nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. II. ÚS 94/08, sp. zn. III. ÚS 2151/08 , sp. zn. IV. ÚS 10/98, aj.). Nutno totiž vycházet z často opakovaného pravidla, že Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti, stojící mimo soustavu obecných soudů, nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu.
8. Nicméně i na základě rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení může dojít k porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Jedná se obvykle o situace, kdy v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry soud nezdůvodní vůbec, nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně když odůvodnění jeho rozhodnutí evidentně trpí značnými rozpory, eventuálně uplatní-li soud při aplikaci normy s relativně neurčitou hypotézou důvody, jež zcela očividně žádnou relevanci nemají (srov. sp. zn. II. ÚS 598/2000, N 100/23 SbNU 23; sp. zn. II. ÚS 444/01, N 163/24 SbNU 197; aj.). Nutno zdůraznit, že vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, v jejichž případě neexistuje bezprostřední souvislost s ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné ("kvalifikované") vady dosahovat značné intenzity, a to nepochybně větší, než kdyby šlo o věc samu, aby vůbec věc posouvaly do ústavněprávní roviny.
9. Možnost přiznat náhradu nákladů řízení, odůvodňují-li to okolnosti případu, ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu, je relativně novým zákonným ustanovením, zavedeným novelou č. 30/2000 Sb. S ohledem na to je judikatura obecných soudů speciálně k tomuto institutu značně kusá a názory nauky rozporuplné. Zatímco podle L. D. je okolností případu především výsledek řízení (do jaké míry byly rozhodnutím soudu zohledněny návrhy účastníků, které učinili v průběhu řízení) a pak také okolnosti, za nichž řízení začalo a které ovlivnily jeho průběh (Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: C. H. Beck, 2006. str. 661), podle M. Š. naopak důvodem pro výjimečné přiznání náhrady není samotný výsledek řízení, nýbrž jen okolnosti konkrétního případu, které zákon (ani její komentář) nijak blíže nevymezuje (Winterová, A. a kol.: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 3. aktualizované vydání podle stavu k 1. 1. 2007. Linde Praha, 2007. str. 321). S posledně uvedenou autorkou se shoduje P. V. v tom, že k přiznání náhrady nákladů řízení v nesporné věci bude nezbytné osvědčení výjimečných okolností případu z čehož dovozuje, že přiznání nákladů řízení podle tohoto režimu bude v soudní praxi spíše ojedinělou záležitostí. Odkazuje přitom na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 10 Cco 640/2000 ze dne 17. prosince 2001, podle nějž: "Již z jazykového výkladu cit. ust. (arg.: "odůvodňují-li okolnosti případu") je přitom zjevné, že k přiznání náhrady nákladů řízení účastníku musí přistupovat nějaká výjimečná okolnost, pro kterou by nepřiznání nákladového přísudku v podstatě u dotčené osoby vyvolávalo či vyvolávat mohlo negativní situaci, nepříznivý dopad, a proto ve výjimečném případě je nutno náklady řízení přiznat." (SoRo 2002, 8: 273). I na tomto místě je však třeba zdůraznit, že výklad podústavních předpisů je v prvé řadě úkolem obecných soudů a v případě jejich nejednotnosti je podle §14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích na místě aktivita Nejvyššího soudu.
10. Okolnosti, které hrály roli pro obecné soudy v posuzovaném případě, stejně jako pro stěžovatelku, byť v jiném smyslu, mají svůj původ v povaze dané materie. Ve vztahu k rodinněprávní materii, konkrétně vztahů mezi rodiči a dětmi, se Ústavní soud kloní k zásadě, že doposud nepřekonaným ideálním prostředím pro výchovu dětí a uspokojování jejich potřeb je kvalitně fungující manželství rodičů. Pokud toto není, existuje vždy alespoň v latentní formě nutnost rozhodnutí soudu o úpravě práv a povinností k nezletilému a takové rozhodnutí zpravidla bývá pro některé nebo pro všechny účastníky bolestivé a pro obecné soudy obtížné, a to i když je řádně provedeno řízení a zákonně odůvodněno rozhodnutí, aby tak bylo dokázáno, že soudy soudí spravedlivě (a contrario Mdr 12, 13). Právo na spravedlivý proces totiž nezaručuje úspěch v soudním řízení, nýbrž jen povinnost soudu zabývat se věcí v souladu s právem (srov. Pl. ÚS 36/96, N 24/1 SbNU 175, č. 132/1994 Sb.).
11. V nyní posuzovaném případě byly obecné soudy konfrontovány se situací, že rodiče dítěte nejen nikdy nebyli manžely, ale dokonce ani nikdy od narození dítěte (29. července 1995) nežili spolu, tj. nevedli společnou domácnost a nevychovávali dítě společně. Vztahy mezi rodiči však byly dobré zhruba do doby, než stěžovatelka uzavřela manželství s jiným mužem než s otcem (15. října 2005). Návrh na úpravu práv a povinností k nezletilému ale stěžovatelka nepodala ani po narození dítěte, ani bezprostředně po uzavření manželství, nýbrž až dne 22. ledna 2007, a to s tím, že nejméně po dobu předchozích tří let otec dobrovolně neplnil svoji vyživovací povinnost k dítěti. V řízení pak bylo zjištěno jednak to, že bylo na základě trestního oznámení matky ze dne 14. května 2007 proti otci vedeno trestní stíhání pro neplnění vyživovací povinnosti za shodnou dobu, jež byla předmětem návrhu stěžovatelky. Toto trestní stíhání bylo v srpnu téhož roku zastaveno pro zánik trestnosti podle §214 trestního zákona. Dále bylo zjištěno i to, že pokud otec v minulosti stěžovatelce na výživu dítěte přispíval, tak to bylo nepravidelně a různě, a nikdy o tom nebyl činěn žádný záznam. Procesní postoj otce byl přitom takový, že příspěvek na výživné ve výši 10.000 Kč, jak navrhovala stěžovatelka, považoval ze nepřiměřený s ohledem na výši svých příjmů a výši svých vyživovacích povinností (je ženatý a má tři děti). Odvolací soud k odvolání matky konstatoval, ačkoliv otec po sledovanou dobu neplnil řádně svoji vyživovací povinnost k dítěti, nejedná se o okolnost, která by byla důvodem pro přiznání náhrady nákladů řízení matce. Jde podle něj totiž i k tíži stěžovatelky, že návrh na úpravu rodičovské zodpovědnosti k dítěti podala s tak značným časovým odstupem od doby, kdy nebylo plněno. Aproboval tím závěr soudu prvého stupně, podle nějž nebyly zjištěny žádné okolnosti případu, které by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků. Odvolací soud zaujal také názor, že za takové okolnosti nelze považovat ani to, že prvostupňový soud vyhověl žádosti otce a nechal jej vyslechnout dožádaným soudem, protože tento postup soudu nelze přičítat k tíži otce.
12. Ačkoliv si Ústavní soud dokáže ohledně náhrady nákladů řízení představit jako akceptovatelné i řešení, pro něž pléduje stěžovatelka, je třeba konstatovat, že s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu lze považovat za ústavně souladný závěr obecného soudu, že nebyly zjištěny výjimečné důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce. Vzhledem ke všemu shora uvedenému byl postup obecných soudů předvídatelný, řádně odůvodněný a z toho pohledu nelze postup soudu považovat ze libovůli, což by jedině mohlo být důvodem ke zrušení. Zcela nepřípadná je argumentace finanční náročností řízení ve vztahu k přístupu k soudu, protože názory, o které se stěžovatelka opírá, se vztahují k problematice sporného řízení. V něm má však právní pomoc s přihlédnutím k následkům nesplnění procesních povinností navrhovatele zcela jiný obsah a tím i ústavněprávní rozměr, než v případě nesporného řízení ovládaného zásadou oficiality. Nota bene když je tento argument dáván stěžovatelkou do souvislosti jen s jejím návrhem na přivolení soudu ke změně příjmení dítěte, který měl adhezní charakter. V nalézacím řízení pak nelze přihlížet k tomu, zda otec nyní dobrovolně plní soudem vyměřenou vyživovací povinnost či nikoliv.
13. Je přitom vždy ošidné vyvozovat stejné závěry z rozhodnutí Ústavního soudu pro jinou skutkovou a právní situaci než je ta, která byla předmětem rozhodování (srov. BA 2004, 1: 39 in fine). Z rozhodnutí Ústavního soudu, na které se stěžovatelka odvolává se přímo náhrady nákladů řízení týkají pouze nálezy sp. zn. I. ÚS 654/03 a sp. zn. III. 457/07. Prve uvedený však kritizuje aplikaci výjimečného úplného nepřiznání náhrady nákladů řízení podle §150 občanského soudního řádu, a další uvedený kritizuje aplikaci výjimečného částečného nepřiznání náhrady nákladů řízení podle §60 odst. 7 soudního řádu správního (ačkoliv příslušný odstavec nebyl správním soudem výslovně uveden). Názory kritizující výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení ale lze jen stěží aplikovat na situaci, kdy stěžovatelka usiluje o rovněž výjimečné přiznání náhrady nákladů řízení. Nálezy sp. zn. IV. ÚS 525/02, sp. zn. III. ÚS 176/96 a sp. zn. III. ÚS 84/94 se pak zabývaly meritem věci, a usnesení sp. zn. IV. ÚS 454/03 podmíněným propuštěním z výkonu trestu odnětí svobody. Žádné z rozhodnutí, na které stěžovatelka odkazuje, tedy není způsobilé přímo podpořit stěžovatelčinu argumentaci.
14. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu