ECLI:CZ:US:2009:2.US.37.09.1
sp. zn. II. ÚS 37/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců a Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky M. F., zastoupené JUDr. Mgr. Věroslavem Alanem, advokátem, se sídlem Nad Zámkem 24, Vsetín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2008 č. j. 56 Co 181/2008-257, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí s tím, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného především čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i k porušení čl. 90 Ústavy ČR.
Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením rozhodl k odvolání stěžovatelky proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 12. 2007 č. j. 13 C 95/2002-205 tak, že usnesení okresního soudu v napadené části ve výroku o věci samé, tj. v odstavci I. prvostupňového rozhodnutí, potvrdil. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že předpoklady pro vydání usnesení okresním soudem o nařízení soudního prodeje zástavy byly podle §200z odst. 1 o. s. ř. splněny.
Odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť tyto skutečnosti jsou účastníkům známy (srov. metodologicky obdobně např. v usneseních sp. zn. IV. ÚS 661/05, IV. ÚS 102/06, IV. ÚS 69/07, IV. ÚS 504/08, II. ÚS 1678/07, II. ÚS 1230/08, III. ÚS 2165/08.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že podle §200z odst. 1 o.s.ř. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem. Jestliže však došlo k postoupení zajištěné pohledávky, soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel navíc, že postupitel bez zbytečného odkladu oznámil postoupení pohledávky dlužníkovi nebo že postupník dlužníkovi postoupení pohledávky prokázal (§526 odst. 1 obč. zák.). Touto rozhodnou skutečností se soud vůbec nezabýval, ač tak měl učinit z úřední povinnosti. Nevypořádal se ani s námitkami dlužníka a zástavních dlužníků, že dlužníkovi povinnost plnit novému věřiteli nevznikla, protože mu postupitel postoupení pohledávky dosud neoznámil a postupník neprokázal. Podle ustanovení §165 odst. 1 obč. zák. není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. Jelikož však dlužník není zatím povinen novému věřiteli plnit, nelze toto ustanovení aplikovat. Soud mechanicky a formalisticky aplikoval ustanovení §200z odst. 1 o. s. ř. bez ohledu na smysl a účel ustanovení §526 odst. 1 obč. zák. Tato mechanická aplikace zákona přinesla absurdní důsledky spočívající v tom, že soud nařídil prodej zástavy, přestože dlužníkovi povinnost plnit novému věřiteli ještě nevznikla, a navíc zavázal zástavní dlužníky a dlužníka k náhradě nákladů řízení ve výši 41.219,- Kč.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s implicitním právním názorem odvolacího soudu (též soudu prvního stupně) stran toliko výkladu podústavního práva. Výklad uplatněný obecnými soudy je založený na tom, že v případě soudního prodeje zástavy pro nařízení soudního prodeje zástavy postačuje pouze splnění podmínek dle §200z odst. 1 o. s. ř., tedy doložení listin stanovených v citovaném ustanovení, a je naopak irelevantní §526 obč. zák. (že tedy není třeba doložit zástavním věřitelem navíc, že postupitel bez zbytečného odkladu oznámil postoupení pohledávky dlužníkovi nebo že postupník dlužníkovi postoupení pohledávky prokázal). S ohledem na to, že jde o výklad podústavního práva, ten přísluší toliko obecným soudů, s výjimkou případů, kdy je takovým výkladem zasahováno do ústavně zaručených práv a svobod. O takovou situaci se však v dané věci nejednalo, neboť nešlo o interpretaci svévolnou, což ostatně netvrdí ani stěžovatelka, jen ryze formálně deklaruje údajnou nesmyslnost a formalismus v citovaném právním názoru, aniž by však své tvrzení jakkoli obsahově podložila.
K citovanému právnímu názoru odvolacího (a provostupňového) soudu Ústavní soud navíc poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 1980/08, v němž vyslovil: "Podle ustanovení §524 odst. 1 občanského zákoníku může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Podle ustanovení §526 odst. 1 citovaného zákona je postupitel povinen bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi postoupení pohledávky. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli. Z toho jednoznačně vyplývá, že změna na straně oprávněného subjektu nastává (na rozdíl od převzetí dluhu) pouhou smlouvou mezi věřitelem (postupitelem) na straně jedné a novým subjektem (postupníkem) na straně druhé, aniž by bylo zapotřebí souhlasu dlužníka. Vědomost dlužníka o změně na straně věřitele má význam jen potud, že ovlivňuje možnost přivodit zánik závazku jeho splněním i původnímu věřiteli, nemá však vliv na postavení nového věřitele jako aktivně legitimovaného ve sporu o plnění předmětného závazku vůči dlužníkovi". Pokud by tedy obecné soudy postupovaly v dané věci dle přesvědčení stěžovatelky, dostávaly by se do rozporu s citovaným právním názorem Ústavního soudu.
Lze dodat, že i kdyby bylo možné akceptovat právní názor stěžovatelky stran relevantního podústavního práva, stěžovatelka nijak nevysvětluje, proč by měl mít její právní názor v dané věci pro ni nějaký význam, neboť nejpozději provedením důkazu smlouvou o postoupení pohledávky v řízení by byla naplněna podmínka prokázání postoupení pohledávky dlužníkovi, vyžadovaná §526 odst. 1 obč. zák.
Za uvedených okolností Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručených základních lidských práv stěžovatelky neshledal.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecného soudu, a proto ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Stanislav Balík
předseda senátu