ECLI:CZ:US:2009:2.US.4.09.1
sp. zn. II. ÚS 4/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. J. F., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Praha 5, Preslova 1269/17, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2008, č. j. 55 Co 42/2008-131, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 1. 2009, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 10. 2008 č. j. 7 C 270/2006-110, o zamítnutí žaloby na obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 138/2001. Stěžovatel tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy, právo na zákonnost dle čl. 2 odst. 2, odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, právo na ochranu základních práv mocí soudní dle čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 2 Listiny, právo rovnosti před zákonem dle čl. 1 Listiny a právo rovného postavení účastníka řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Porušení uvedených práv spatřuje stěžovatel v tom, že ve věci rozhodovala zjevně podjatá soudkyně JUDr. Zora Musilová, která podávala na stěžovatele trestní oznámení a aktivně se zúčastnila trestního řízení vedeného proti němu. Z těchto důvodů považuje stěžovatel za vyloučené, aby neměla na výsledku řízení zájem a neměla vůči němu žádný vztah. Uvedená soudkyně se nevypořádala s nově vznesenou námitkou podjatosti, kterou stěžovatel opřel o usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2008, jímž byl vyloučen Městský soud v Praze z kauzy stěžovatele proto, že se tento dostal do konfliktu s vedením městského soudu, takže je důvod pochybovat o nestrannosti všech soudců tohoto soudu, kteří by měli dodržovat povinnou úctu a loajálnost ke svým nadřízeným. Stěžovatel upozorňuje, že jiný senát téhož soudu po vznesení téže námitky podjatosti předložil věc k rozhodnutí nadřízenému soudu. Samotný právní důvod, který si odvolací senát našel k zamítnutí návrhu na obnovu řízení a jeho postup, kdy nerozhodl o návrzích stěžovatele na doplnění dokazování, pouze dokazují oprávněnost vznesené námitky podjatosti.
Dříve, než Ústavní soud přikročí k věcnému posouzení věci, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda se jedná o ústavní stížnost přípustnou.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že nebylo řádně rozhodnuto o jeho námitce podjatosti soudkyně, podílející se na rozhodování jeho odvolání, což mělo za následek, že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně, která ovlivnila pro stěžovatele nepříznivý výsledek odvolacího řízení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vyznačuje se tedy mj. tím, že je k standardním procesním institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. může účastník napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící. Tento důvod není nikterak závislý na tom, zda v řízení bylo (a jak) rozhodováno o účastníkem vznesené námitce podjatosti (§14 a násl. o. s. ř.).
V posuzované věci stěžovatel podal ústavní stížnost proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na obnovu řízení. Takové rozhodnutí je možné ve smyslu §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. napadnout ve lhůtě tří měsíců od jeho doručení žalobou pro zmatečnost. Tento mimořádný opravný prostředek slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo. Tvrdí-li tedy stěžovatel, že ve věci rozhodovala podjatá soudkyně, čímž bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, ochrany svých práv se může domáhat prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost. Jeho ústavní stížnost je tedy ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu předčasná, a tudíž nepřípustná, neboť nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje.
Vzhledem k výše uvedenému a s ohledem na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2009
Stanislav Balík
soudce zpravodaj