ECLI:CZ:US:2009:2.US.52.09.1
sp. zn. II. ÚS 52/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. R., zastoupeného JUDr. Petrem Vrchlabským, advokátem Advokátní kanceláře v Ostravě, Moravská Ostrava, Smetanovo nám. 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 4 Cmo 314/2008-265 ze dne 30. 9. 2008, usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 11 Cm 158/1997-211 ze dne 8. 10. 2007 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 11 Cm 158/97-142 ze dne 2. 6. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 1, čl. 4, čl. 90, čl. 96 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými mu mělo být upřeno právo v řádném procesu a za použití řádných opravných prostředků právní spor projednat a nalézt spravedlnost.
Z obsahu tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a obsahu spisu Ústavní soud zjistil následující okolnosti.
Na základě žaloby, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky proti dlužníkovi z titulu nesplaceného úvěru, z titulu zástavních práv proti dvěma žalovaným a z titulu ručitelského závazku proti stěžovateli, byli všichni žalovaní zavázáni rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č.j. 11 Cm 158/97-142 ze dne 2. 6. 2003 k úhradě předmětné částky. Stěžovatel se v tomto řízení bránil tvrzením, že podpis na ručitelské smlouvě není jeho, avšak jeho tvrzení bylo vyvráceno znaleckým posudkem.
Rozsudek byl doručován stěžovateli na adresu M., H. Z doručenky vyplývá, že zásilka byla dne 30. 7. 2003 uložena na poště H., v levé části doručenky je uvedeno razítko pošty a podpis vydávající pracovnice s datem 31. 7. 2003, v části potvrzující převzetí zásilky adresátem je rukou dopsáno datum dne 31. 7. 2003 a podpis "R.".
Stěžovatel dne 7. 3. 2007 požádal o doručení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2003 s tím, že se na uvedené adrese od roku 2001 nezdržuje a nemohl proto rozsudek převzít. Dne 24. 9. 2007 bylo soudu doručeno odvolání stěžovatele proti rozsudku ze dne 2. 6. 2003, v němž uvádí, že rozsudek převzal až dne 10. 9. 2007.
Soud prvého stupně odvolání stěžovatele odmítl jako opožděné, neboť z doručenky vyplynulo, že rozsudek byl doručen do vlastních rukou stěžovatele dne 31. 7. 2003, kdy si jej vyzvedl na poště, a rozsudek tak nabyl právní moci dne 27. 8. 2003. V odvolání stěžovatel popřel pravost podpisu na doručence ze dne 31. 7. 2003, navrhl provedení důkazů o tom, že se v místě doručování nezdržoval a grafologický rozbor. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že ze spisu vyplývá, že stěžovatel přebíral na uvedené adrese písemnosti soudu doručované v letech 2002, 2003 i 2005, přičemž soudu jinou adresu pro doručování ani nesdělil. Rozsudek ze dne 2. 6. 2003 byl doručován do vlastních rukou, pošta jej předala příjemci oproti podpisu a doručenka vykazovala všechny zákonné náležitosti. Soud vyšel i z toho, že zásilky doručované do vlastních rukou pošta vydává adresátu jen oproti předložení občanského průkazu, přičemž stěžovatel netvrdil, že občanský průkaz ztratil nebo mu byl odcizen. Podpis na doručence vizuálně odpovídá podpisu na doručenkách ve spise, zejména na doručence podepsané dne 13. 4. 2005, ohledně které stěžovatel při informativním výslechu pravost podpisu nepopřel. Soud proto považoval za nadbytečné, s ohledem na zjištěné okolnosti, vypracovávat znalecký posudek (soud připomněl, že stěžovatel popíral pravost podpisu i na ručitelském závazku, ale znalecký posudek pravost podpisu potvrdil).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v době řízení nebydlel na adrese, na kterou mu byly doručovány zásilky, neboť byt pronajímal. Soudního řízení se zúčastnil jen jednou, pošta mu většinou nebyla doručena, někdy ji převzala i podnájemnice. O sporu neměl vědomost, spoléhal na ujištění přímého dlužníka, že se o věc nemusí starat. Někdy v září 2006 obdržel usnesení o nařízení exekuce na základě rozsudku ze dne 2. 6. 2003.
Ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2003 sp. zn. 11 Cm 158/97-142 stěžovatel namítá, že soud bez důvodu opomenul provést závažné důkazy, tj. potvrzení o jeho hospitalizaci v době, kdy měl v bance údajně podepisovat zástavní a úvěrovou smlouvu. I když měl soud před vydáním rozsudku ve věci samé nepochybné poznatky o nemožnosti řádně doručit stěžovateli poštu, nepokusil se při účasti stěžovatele při ústním jednání tuto skutečnost napravit.
Ve vztahu k řízení o podaném odvolání stěžovatel krajskému soudu vytýká, že neprovedl veškeré navržené listinné důkazy o tom, že se nezdržoval na adrese evidované v soudním spise a bydlely na ní třetí osoby. Soud se nevypořádal s tvrzením, že podpis na doručence rozsudku není jeho podpisem a nezabýval se závažným listinným důkazem, jímž je ověřené prohlášení prvého žalovaného o tom, že podpis stěžovatele na záruční listině napodobil on sám. Z důkazů soud nevyvodil žádné závěry a nezjistil řádně skutkový stav, čímž způsobil vadnost usnesení o odmítnutí podaného odvolání a jeho nepřezkoumatelnost.
Stěžovatel vytýká Vrchnímu soudu v Olomouci, že rozhodnutí o odmítnutí odvolání nezrušil a nevrátil zpět k novému řízení, přesto rozhodl sám na základě teprve zjišťovaného skutkového stavu a fakticky tak stěžovateli upřel druhou instanci řízení o opravném prostředku, navíc o odborné skutkové otázce sporného podpisu si učinil závěr sám, ač k tomu nebyl povolán.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, jimiž se již obecné soudy zabývaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že se soudy dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatele, týkajícími se tvrzení o nedoručení rozsudku ze dne 2. 6. 2003. Vzhledem k tomu, že uvedený rozsudek byl stěžovateli doručen do vlastních rukou a nikoliv uložením na poště, nelze soudům vytýkat, že se nezabývaly dokazováním, zda se stěžovatel v době doručení zdržoval na adrese doručování. Soudy se rovněž důkladně zabývaly zjištěním, zda doručenka stvrzující doručení zásilky vykazuje zákonné náležitosti. Z obsahu spisu vyplývá, že veškeré zásilky byly soudem doručovány na tutéž adresu stěžovatele, doručenky byly opatřeny podpisem "R." a soud neměl důvod pochybovat o správnosti doručení (pouze dvě zásilky byly doručeny uložením, jednu zásilku převzala dle doručenky jiná osoba - č. l. 88, nicméně i na tuto zásilku stěžovatel reagoval). Stěžovatel soudu jinou adresu pro doručování nesdělil a námitky proti nedostatkům v doručování neuvedl. Na rozdíl od jeho tvrzení v ústavní stížnosti, ze spisu vyplývá, že jednání soudu se zúčastnil dvakrát a reagoval na výzvy soudů k součinnosti se znalcem. Soudu rovněž zaslal přípis, ve kterém vyjádřil nesouhlas se závěry znalce o pravosti jeho podpisu a s vyčíslením nákladů (č.l. 89 a 99). Je tedy zřejmé, že stěžovatel byl informován o pokračujícím řízení. K jeho přípisu ze dne 1. 3. 2005, v němž uvedl, že podává opakované odvolání proti rozsudku č.j. 11 Cm 158/97-142 (formulované převážně jako nesouhlas s placením nákladů znalečného), mu bylo soudem dopisem ze dne 23. 3. 2005 sděleno, že rozsudek ze dne 2. 6. 2003 nabyl právní moci již dne 27. 8. 2003 (pravost podpisu stěžovatele na doručence potvrzující převzetí této odpovědi soudu, doručené mu oproti podpisu na stejnou adresu dne 13. 4. 2005, stěžovatel nepopřel.) Stěžovatel byl tedy o tom, že rozsudek ze dne 2. 6. 2003 je již pravomocný informován i tímto přípisem.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právní závěr, dle něhož rozsudek ze dne 2. 6. 2003 byl stěžovateli doručen, jak je zřejmé z doručenky podepsané stěžovatelem dne 31. 7. 2003, ani nelze s ohledem na shora uvedené hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní. Odvolací soud rovněž uvedl, z jakých důvodů považuje, s ohledem na okolnosti věci, za nadbytečný důkaz znaleckým posudkem; nejedna se tedy o tzv. opomenutý důkaz. Ústavnímu soudu pak, jak již bylo zdůrazněno, přezkoumávat závěry obecných soudů nepřísluší. Obecným soudům ani nelze vytýkat, že se nezabývaly prohlášením dlužníka, že podpis stěžovatele na ručitelské smlouvě napodobil sám a námitkami ohledně nedostatků v dokazování v řízení před soudem prvního stupně ve věci samé, neboť meritorní přezkum věci by bylo možné otevřít teprve v odvolacím řízení, tedy jen pokud by odvolání bylo shledáno jako včasné. Vzhledem k tomu, že pro soudy obou stupňů při posuzování věci byla stěžejní otázka průkaznosti doručenky, nelze dovozovat ze stručného, ale jednoznačného odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a z podrobného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (reagujícího na námitky stěžovatele v odvolání) porušení dvojinstančnosti řízení.
S ohledem na uvedené Ústavní soud neshledal porušení v ústavní stížnosti namítaných základních práv. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Ústavní soud podotýká, že zásada "nechť si každý střeží svá práva", ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Z okolnosti, že stěžovatel svá procesní práva nevyužil a v řízení si nepočínal obezřetně, nelze dovozovat porušení jeho základních práv ze strany soudů. Jakkoliv se ze subjektivního hlediska může jevit rozhodnutí jako nespravedlivé, či dokonce rozhodnutí může být z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Ústavní stížností proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2003 se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť ve vztahu k tomuto rozhodnutí je ústavní stížnost nepřípustná, protože stěžovatel řádným způsobem ve smyslu ust. §72 zákona o Ústavním soudu nevyužil všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný; ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Ostravě byl návrh odmítnut dle §43 odst. 1 písm. e) cit. zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Stanislav Balík
předseda senátu