ECLI:CZ:US:2009:2.US.526.06.1
sp. zn. II. ÚS 526/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele W. S., právně zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 633/49, o ústavní stížnosti proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2006 č. j. 57 Ca 102/2003-179, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně v jeho výroku II. o náhradě nákladů řízení stěžovatele, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 57 Ca 102/2003, který si k projednání a rozhodnutí ve věci vyžádal, rozsudkem téhož soudu ze dne 24. 4. 2006 č. j. 57 Ca 102/2003-179 bylo k žalobě stěžovatele pro vady řízení zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru dopravy (dále též "žalovaný"), ze dne 10. 12. 2002 sp. zn. JMK/1586/2002/OD, a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení (výrok I.). Soud současně rozhodl o tom, že žalovaný je povinen uhradit stěžovateli náklady řízení ve výši 2.978,- Kč do 14-ti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce stěžovatele M. Š. (výrok II.), přiznal odměnu tlumočníkovi ve výši 1.050,- Kč (výrok III.) a rozhodl, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Výrok II. o náhradě nákladů řízení odůvodnil tak, že stěžovatel byl ve věci úspěšný, soud mu proto podle §60 odst. 1 s.ř s. přiznal náhradu nákladů za soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč, poštovní náklady ve výši 48,- Kč a 930,- Kč za vyhotovení fotokopií správního spisu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud mu při rozhodování o nákladech řízení nepřiznal náklady na pořízení znaleckého posudku o průběhu nehodového děje, který stěžovatel v řízení před soudem předložil jakožto důkaz, i když stěžovatel soudu předložil daňový doklad vystavený znalcem. Taktéž soud nevzal v úvahu náklady na cesty k soudu a zpět ani stravné, přestože věděl, že stěžovatel má trvalé bydliště v Rakousku (zdržuje se obvykle v Praze) a jeho zástupce v Praze, zatímco sídlo soudu je v Brně. Výše stravného vyplývá ze zákona č. 119/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a pokud snad soud neměl k dispozici údaje z technického průkazu motorového vozidla stěžovatele, mohl vycházet z ceny jízdného veřejné hromadné dopravy pro dvě osoby. Soud tak úspěšnému stěžovateli přiznal pouze zlomek jím účelně vynaložených nákladů řízení, tento svůj postup v odůvodnění rozsudku nijak neodůvodnil a učinil tak s vědomím, že proti jeho rozhodnutí o nákladech řízení není přípustný opravný prostředek.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud předesílá v souladu se svou předchozí judikaturou týkající se rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, že uvedená problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v tom, že mu Krajský soud v Brně nepřiznal náhradu nákladů řízení v plné výši jím vynaložených výdajů, které mu vznikly v souvislosti se soudním řízením. Podle §60 s. ř. s. má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Jak vyplývá z obsahu připojeného spisu, soud ve vztahu ke stěžovateli postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního a stěžovatele řádně, dokonce opakovaně, poučil o možnosti požadovat náhradu nákladů, zejména hotových výdajů (včetně soudního poplatku), ušlého výdělku či místního přepravného a jízdného. Stěžovatel k první výzvě soudu ze dne 29. 6. 2005 výslovně uvedl (podání stěžovatele ze dne 30. 6. 2005), že na nákladech řízení požaduje uhradit soudní poplatek a poštovné za písemnosti, zaslané v této věci soudu poštou. V průběhu řízení byl dále nejméně dvakrát v rámci předvolání k jednání o této možnosti poučen, ovšem soudu specifikaci dalších nákladů nepředložil. Stěžovatel zřejmě přitom vycházel z přesvědčení (mylného), že pokud on a jeho zástupce nemá místo trvalého bydliště v místě sídla soudu, lze automaticky po soudu požadovat, aby jim přiznal cestovné a stravné. Tak tomu ovšem není. Soudní řád správní stanovuje, že účastník má právo na náhradu nákladů řízení. To předpokládá, že účastník nejen navrhne přiznání náhrady konkrétních nákladů, ale že tyto náklady soudu i doloží a vyčíslí. Odpovědnost za pochybení na straně stěžovatele, který v řízení nepostupoval ve svém zájmu a neprovedl základní úkon, na jehož základě by bylo možno tyto náklady řízení přiznat, nelze přenášet na soud požadavkem, aby soud sám vyčíslil, jaké eventuální náklady stěžovateli vznikly. V projednávané věci Krajský soud v Brně náhradu některých nákladů nepřiznal nikoliv proto, že by stěžovateli tyto nevznikly, ale protože stěžovatel, který byl ve věci úspěšný, se výše uvedených nákladů v rozhodné době nedomáhal.
Ústavní soud nemůže dát stěžovateli za pravdu ani v případě nákladů za jím předložený důkaz znaleckým posudkem. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Krajského soud v Brně, předložení znaleckého posudku stěžovatelem sice bylo soudem konstatováno, tento však nebyl v řízení před soudem jako důkaz proveden. I když měl stěžovatel ve věci úspěch, smí mu soud přiznat jen náhradu těch nákladů, které ve smyslu §60 s. ř. s. byly důvodně vynaloženy. V projednávané věci však předložený důkaz zjevně k účelnému uplatnění práva nevedl, když jej soud považoval v této fázi řízení za nadbytečný a rozhodl ve prospěch stěžovatele i bez jeho provedení. Pokud tedy soud stěžovateli náklady za jeho pořízení nepřiznal, nelze jeho postupu cokoli vytknout. Ústavní soud k tomu nad rámec dodává, že podle §52 s. ř. s. je věcí soudu, které z navržených důkazů provede. Na druhé straně je však i jeho povinností zdůvodnit, proč některý z navrhovaných důkazů neprovedl. Avšak i této povinnosti Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozsudku dostál (viz str. 8 a 9 rozsudku).
K námitce stěžovatele, že Krajský soud v Brně ve věci jednal, aniž bylo rozhodnuto o jeho návrhu na přikázání věci jinému soudu dle §9 s. ř. s., musí Ústavní soud konstatovat, že jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, při projednávání ústavní stížnosti je Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti, který vymezuje předmět řízení před Ústavním soudem a omezuje tak v daném případě rozsah jeho přezkumu (iudex ne eat ultra petitum). Vzhledem k tomu, že nečinnost orgánu veřejné moci je v judikatuře Ústavního soudu podřazena pod "jiný zásah orgánu veřejné moci" [ čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], nelze se domáhat výroku Ústavního soudu podle §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, kterým by Ústavní soud zakázal pokračovat orgánu veřejné moci v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatele (srov. sp. zn. I. ÚS 313/97 a další), případně, aby v konkrétní věci jednal (srov. sp. zn. II. ÚS 225/01 a další) či obnovil stav před porušením (srov. I ÚS 5/96 a další), petitem ústavní stížnosti znějícím na zrušení rozsudku soudu v jeho výroku o nákladech řízení, když jeho zrušením by ani nečinnosti soudu fakticky nezabránil.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že Krajský soud v Brně rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí o nákladech řízení, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s jeho závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo mu než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu