ECLI:CZ:US:2009:2.US.541.09.1
sp. zn. II. ÚS 541/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky J. F., zastoupené Mgr. Radimem Dostalem, advokátem, se sídlem Palackého 168 - "Na Rybárně", 755 01 Vsetín, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 8 Co 585/2008-240, a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 6. srpna 2008, č. j. 9 C 21/2006-195, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 6. srpna 2008, č. j. 9 C 21/2006-195, zamítl žalobu žalobkyně (stěžovatelky) na zaplacení částky 222.865 Kč z titulu náhrady škody způsobené újmou na zdraví, která jí vznikla pádem na účelové komunikaci. Okresní soud ve Vsetíně rozhodoval v dané věci opakovaně (napadené rozhodnutí je třetí v pořadí), neboť jeho předchozí rozhodnutí byla vždy zrušena odvolacím soudem z důvodu doplnění dokazování, resp. vypořádání se se skutkovými zjištěními. V podstatě celé dokazování se zaměřovalo na určení přesného místa pádu žalobkyně, které bylo podstatné pro posouzení odpovědnosti žalovaného (Město Vsetín). Po opakovaně prováděném dokazování (ohledání na místě samém, výslechy svědků i žalobkyně, výpis z katastru nemovitostí, stavebně technická dokumentace) vzal soud prvního stupně za prokázáno, že žalobkyně utrpěla úraz v důsledku pádu na účelové komunikaci a nikoliv na chodníku (tedy místní komunikaci), jak se snažila žalobkyně přesvědčit soud. Ze zjištění, že k pádu žalobkyně došlo na účelové komunikaci soud prvního stupně dovodil, že tato není ve vlastnictví žalovaného, a proto ani žalovaný nebyl povinen provádět její údržbu a není zde tedy dána jeho odpovědnost ve smyslu §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění platném v rozhodné době. Odpovědnost žalovaného nelze dovodit ani podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), neboť vlastníkem komunikace je Česká republika a žalovaný není ve věci pasivně legitimován.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 8 Co 585/2008-240, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Konstatoval, že soud prvního stupně z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutkové závěry a na jejich základě dospěl ke správným právním závěrům.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), jakož i právo na ochranu zdraví (čl. 31 Listiny). Domnívá se, že postupem soudů byla připravena o právo prokázat svůj nárok navrženými důkazy. Její hlavní námitka spočívá v tom, že soud prvního stupně neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy a bez jejich provedení dospěl pro stěžovatelku k nepříznivému závěru. Poukázala přitom na judikaturu Ústavního soudu ohledně opomenutých důkazů (např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03). Zásah do ústavně zaručených práv ze strany odvolacího soudu pak spatřuje ve stručném a kusém (tedy nepřezkoumatelném) rozhodnutí, v němž odvolací soud pouze odkazuje na správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by se vypořádal s jednotlivými odvolacími důvody, které stěžovatelka uplatnila.
Ústavní soud si pro řádné posouzení věci vyžádal od Okresního soudu ve Vsetíně příslušný spis (sp. zn. 9 C 21/2006).
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje čl. 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy.
Podstata námitek stěžovatelky se týkala skutečnosti, že obecné soudy (zejména pak soud prvního stupně) neprovedly všechny stěžovatelkou navržené důkazy, čímž zatížily řízení vadou, která ve svém důsledku znamená porušení práva na spravedlivý proces. Lze dát za pravdu stěžovatelce, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné, přičemž tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit, a zda je určitý důkazní prostředek (např. navržené svědecké výpovědi nebo důkaz zdravotní dokumentací) způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. V dané věci soud prvního stupně provedl poměrně podrobné dokazování (výslechem svědka J., výslechem žalobkyně, stavební dokumentací; soud dokonce opakovaně provedl ohledání místa) ke zjištění skutkového stavu. Takto provedené důkazy soud prvního stupně vyhodnotil podle zásad vyplývajících z §132 o. s. ř. Je sice pravdou, že soud prvního stupně blíže neodůvodnil, proč zamítl návrh na provedení důkazu výpovědí svědkyň M. a T., resp. důkaz znaleckým posudkem, avšak lze dovozovat a vyplývá to i z protokolu z jednání (č. l. 190 a 191 vyžádaného spisu), že s ohledem na to, k prokázání jakých skutečností byly uvedené důkazy žalobkyní navrženy (stav sporného místa), jejich provedení soud zamítl, protože by do věci nevnesly nic nového. To se ve světle učiněných zjištění jeví jako logické. O místě úrazu si soud prvního stupně udělal obrázek na základě ohledání místa a výpovědí svědků. Jestliže tedy navržené a soudem neprovedené důkazy měly prokázat, jaký byl stav místa úrazu, nemělo by jejich provedení zřejmě žádný vliv na zamítavý výrok soudu, protože soud prvního stupně postavil svoje rozhodnutí primárně na závěru, že se úraz nestal na místě, za jehož údržbu a tedy i případnou vzniklou škodu by žalovaný nesl odpovědnost.
Co se týče namítaného hodnocení důkazů obecnými soudy včetně posouzení věrohodnosti či nevěrohodnosti určitých tvrzení (konkrétně rozporů mezi jednotlivými výpověďmi stěžovatelky a svědka J.), je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená právě v §132 zákona o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Soud prvního stupně v odůvodnění jasně vyjádřil, které ze svědeckých výpovědí, resp. které z rozporuplných výpovědí žalobkyně uvěřil a proč tomu tak bylo. Jak již bylo uvedeno výše, je záležitostí každého soudu a soudce, jak provedené důkazy vyhodnotí, jakou jim přisoudí relevanci a jakým tvrzením (i v případě rozporných tvrzení účastníků nebo svědků) přizná věrohodnost. V tomto směru nelze obecným soudů nic vytýkat. V postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení procesních pravidel a tedy ani porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud rovněž neshledává, že by v dané věci mělo být porušeno právo stěžovatelky na ochranu zdraví (čl. 31 Listiny). Z pouhé skutečnosti, že obecné soudy nepřiznaly stěžovatelce nárok na náhradu škody za újmu na zdraví nelze dovozovat, že by zároveň došlo k porušení citovaného práva.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu