ECLI:CZ:US:2009:2.US.568.09.1
sp. zn. II. ÚS 568/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. K., zastoupeného Mgr. Petrem Hasalou, advokátem, se sídlem v Šumperku, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1211/2008 ze dne 22. října 2008, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. 2 To 54/2008-428 ze dne 7.dubna 2008, a rozsudku Okresního soudu v Šumperku č. j. 3 T 7/2008-387 ze dne 20.února 2008, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, a 3) Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci a 3) Okresního státního zastupitelství v Šumperku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. března 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným ze spáchání trestných činů ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) trestního zákona, a znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista, kterých se měl dopustit jednak tím, že dvěma dívkám (nar. 1993 resp. 1991) umožnil požít jím zakoupené alkoholické nápoje, a poté sledovat pornografické dílo zaznamenané na DVD nosiči, ačkoliv posledně uvedené obě dívky nechtěly a on věděl, že navštěvují základní školu, a dále tím, že využil podnapilosti jedné ženy a přes její aktivní odpor na ní vykonal soulož. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Ve spojení s usnesením odvolacího soudu bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání a usnesením dovolacího soudu bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto jeho dovolání. Postup obecných soudů označuje za extrémní exces porušující jeho ústavně zaručená práva podle čl. 6 odst. 1 a 2, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně tvrdí, že spáchání obou vytýkaných skutků v zásadě popírá. U prvního z vytýkaných skutků namítá, že rozpor právních závěrů obecných soudů v jeho případě je v rozporu s jejich ustálenou rozhodovací činností reprezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 11 Tz 29/85 ze dne 26. července 1985 (in Bulletin NS 1981, 3). To je dáno zejména tím, že nebyl proveden žádný důkaz o obsahu filmu, který měl promítat a část výpovědi dívek byla zpochybněna fotografiemi, které předložil. U druhého skutku namítá, že usvědčující výpověď svědkyně S. byla vyvrácena provedeným znaleckým posudkem z oboru sexuologie, který vyloučil schopnost stěžovatele pro otylost souložit "tváří v tvář". Nebylo zjištěno násilí ze strany stěžovatele a naopak byla zjištěna telefonická komunikace mezi svědkyní a její matkou v době, kdy byla svědkyně u stěžovatele, aniž by si v této komunikaci svědkyně stěžovala. Nevěrohodnost výpovědi svědkyně plyne i z toho, že se měla svěřit cizím osobám mužského pohlaví o detailech znásilnění bezprostředně po něm. Obecným soudům s odkazem na judikaturu Ústavního soudu vytýká, že překročily zásadu volného hodnocení důkazů, když ignorovaly provedené důkazy a nijak neodůvodnily to, že odmítly jeho důkazní návrh na rekonstrukci.
3. Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, a proto se v řízení o individuálních ústavních stížnostech soustřeďuje pouze na ty aspekty napadených rozhodnutí, jež jsou relevantní z hlediska respektování základních práv stěžovatele. Protože není obecným soudům nadřízen a není vůbec orgánem činným v trestním řízení, nemůže tyto orgány nahrazovat a nepřísluší mu tudíž přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257; aj.). Je proto zásadně mylné očekávat přehodnocování výsledků dokazování, jež provedl soud nalézací.
4. S ohledem na právě shora vyložené východisko Ústavního soudu při přezkumu ústavní stížnosti nelze na argumentaci stěžovatele pohlížet jinak, než jako na polemiku se závěry obecných soudů (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Uplatněné námitky byly podle přiložených kopií napadených rozhodnutí obecných soudů a opravných prostředků proti nim součástí obhajoby stěžovatele od samého počátku trestního řízení a obecné soudy se s nimi vypořádaly, jejich závěry přitom nelze považovat ani za nelogické, ani za pomíjející něco z provedených důkazů a uplatněné obhajoby, a tudíž je nelze považovat za rozporné s ústavním pořádkem.
5. Ohledně prvého skutku vyšel soud prvého stupně především z toho, že stěžovatel odpoledne odvedl poškozené mladistvé z města, v němž bydlely, do svého bydliště, kupoval jim alkoholické nápoje a vybízel je k jejich konzumaci až se poškozeným udělalo zle a usnuly, přičemž po zásahu policistů (téhož dne o půlnoci) bylo v krvi a moči mladistvých zjištěno podstatné množství alkoholu. Nejvyšší soud pak právní kvalifikaci skutku aproboval s tím, že byť se jednalo ze strany stěžovatele o jednání jednorázové, bylo z jeho strany zcela vědomé a intenzivní natolik, že mohlo mít účinek stejný jako působení déletrvající. Na rozdíl od stěžovatele se proto Ústavní soud domnívá, že se obecné soudy přidržely ustáleného názoru obsaženého v rozsudku Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 11 Tz 29/85 ze dne 26. července 1985. Dále s ohledem na to, že podle stanoviska Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Tpjf 169/82 ze dne 18. listopadu 1983 (in Sb.NS 1984, 4-5: 211) k naplnění skutkové podstaty daného trestného činu postačuje hrozba propadnutí alkoholismu, je irelevantní, že nebylo konkrétně zjišťováno, zda audiovizuální záznam, který stěžovatel mladistvým při konzumaci alkoholu pustil byl dílem pornografickým anebo "jen" dílem, které obsahovalo pornografické scény či dílem jiným. Konečně fotografiemi, které měly svědkyně podle stěžovatele znevěrohodňovat, se důkladně zabýval rovněž již soud prvého stupně. Přesvědčivě vyložil, že se situace zachycená na předmětných fotografiích jeví tak, že stěžovatel využil podnapilosti mladistvých a scénu naaranžoval.
6. U druhého skutku stěžovatel poněkud přeceňuje význam vyjádření znalců, především sexuologa, pro jeho procesní pozici. Jmenovaný znalec totiž uvedl pouze to, že nezkoumal schopnost stěžovatele uskutečnit pohlavní styk v určitých polohách, ale že by stěžovatel nejspíše nemohl uskutečnit pohlavní styk v tzv. "misionářské" poloze a nejlepší je to s vysokou pravděpodobností tehdy, když stěžovatel leží na zádech. Ani jedna z uvedených poloh však neodpovídá poloze, kterou poškozená popsala v hlavním líčení a Ústavní soud v této otázce pro stručnost odkazuje na rekapitulaci výpovědi poškozené uvedenou v odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně (str. 7). Závěr soudu prvého stupně o věrohodnosti toho, jak svědkyně popsala události (a na ně navazující potvrzující závěry vyšší soudních stupňů), lze tedy i s ohledem na kritéria akcentovaná stěžovatelem v ústavní stížnosti považovat za ústavně souladný. Není přitom pochyb o tom, že tímto závěrem byl akceptován i popis toho, jak se poškozená bránila stěžovateli poté, co ji odvezl pod smyšlenou záminkou do svého bydliště a přiměl ji, aby nalačno konzumovala alkohol. Nic na tom nemění ani stěžovatelem akcentované telefonické kontakty mezi poškozenou a její matkou, které postrádaly informace o znásilnění, a to, že se poškozená o svém znásilnění svěřila takřka prvním cizím mužům, které po odchodu od stěžovatele potkala, protože z výpovědi poškozené také vyplynulo, že ji rodiče den před událostí vyhodili z domu.
7. Konečně ani námitka, že nebylo odůvodněno odmítnutí důkazního návrhu stěžovatele na provedení rekonstrukce, nedosahuje v daném případě ústavněprávní intenzity. Již v odvolání totiž stěžovatel uvedl, že ačkoliv soud prvého stupně neprovedl jím navrhované důkazy (mimo jiné právě rekonstrukci) je zjevné, že ani doplnění dokazování nemůže zásadním způsobem změnit nevěrohodnost výpovědi poškozené, i když by bylo namístě její zkoumání na polygrafu (správně fyziodetekční vyšetření). Z toho je evidentní, že již v odvolacím řízení stěžovatel netrval na žádném ze svých důkazních návrhů, které byly soudem prvého stupně provedeny. Nevyčerpal tedy všechny procení prostředky k ochraně svého práva, které mu zákon poskytoval.
8. Ze shora vyložených důvodů tedy Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu