ECLI:CZ:US:2009:2.US.57.09.1
sp. zn. II. ÚS 57/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. ledna 2009 v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem, se sídlem Kodymova 2526/4, 158 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1308/2008 ze dne 5. listopadu 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k Ústavnímu soudu prostřednictvím veřejné datové sítě s platným kvalifikovaným certifikátem dne 10. ledna 2009 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že byly porušeny jeho ústavou zaručená práva zejména "zásada stíhání jen ze zákonných důvodů, právo na spravedlivý proces, zásada nullum crimen sine lege ve smyslu čl. 96 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod - jakož jeho práva na spravedlivý proces garantovaná mezinárodními dokumenty - např. Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod."
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2006 sp. zn. 3 T 8/2004 byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy padělání a pozměňování veřejné listiny podle ust. §176 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TZ"), a trestným činem podvodu podle ust. §250 odst. 1, 4 TZ, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody podle ust. §250 odst. 4 za použití ust. §35 odst. 1 TZ v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle ust. §39a odst. 2 písm. c) TZ zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle ust. §53 odst. 1 TZ peněžitý trest ve výši 1 mil. Kč při stanovení náhradního trestu odnětí svobody podle ust. §54 odst. 3 TZ v trvání jednoho roku. Podle ust. §49 odst. 1 TZ a ust. §50 odst. 1 TZ byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti, resp. zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. Ten pak rozsudkem ze dne 13. 10. 2006 sp. zn. 5 To 49/2006 napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestnými činy padělání a pozměňování veřejné listiny podle ust. §176 odst. 1 TZ a trestným činem podvodu podle ust. §250 odst. 1, 3 písm. b) TZ, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody podle ust. §250 odst. 3 za použití ust. §35 odst. 1 TZ v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle ust. §39a odst. 2 písm. c) TZ zařazen do věznice s ostrahou. Podle ust. §49 odst. 1 TZ byl stěžovateli dále uložen trest zákazu činnosti, resp. zákazu podnikání a zaměstnání v oboru koupě motorových vozidel a jejich příslušenství za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl na základě stěžovatelem podaného dovolání usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22.8.2007 sp. zn. 5 Tdo 625/2007 vůči stěžovateli zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k novému projednání.
Vrchní soud Praze následně opětovně projednal odvolání stěžovatele a rozsudkem ze dne 27. 2. 2008 sp. zn. 5 To 89/2007 napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2006 sp. zn. 3 T 8/2004 vůči stěžovateli v celém rozsahu zrušil. Nově pak uznal stěžovatele vinným trestnými činy padělání a pozměňování veřejné listiny podle ust. §176 odst. 1 TZ a trestným činem podvodu podle ust. §250 odst. 1, 2 TZ, a to pouze v rozsahu skutků ad 9, 16, 19, 33, 38 (viz. předmětné rozhodnutí). Odvolací soud nově rozhodl o trestech tak, že stěžovateli byl uložen úhrnný trest odnětí svobody podle ust. §250 odst. 2 za použití ust. §35 odst. 1 TZ v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle ust. §39a odst. 3 TZ zařazen do věznice s dozorem. Podle ust. §49 odst. 1 TZ byl stěžovateli dále uložen trest zákazu činnosti, resp. zákazu podnikání a zaměstnání v oboru koupě motorových vozidel a jejich příslušenství za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu tří let. Zároveň byli poškození odkázáni podle ust. §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TŘ"), na občanskoprávní řízení.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu. Dovolání bylo Nejvyšším soudem podle ust. §265i odst. 1 písm. e) TŘ usnesením ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. 5 Tdo 1308/2008 odmítnuto. V odůvodnění uvedl Nejvyšší soud, že odvolací soud správně vycházel z výsledků provedeného dokazování (zejm. výslechy svědků J. P., J. S. a Ing. J. Z.), z nichž vyplynulo, že v uvedených případech (body 9, 16, 19, 33, 38) neměli poškození v době uzavírání kupních smluv potřebné informace, podle nichž by mohli objektivně rozpoznat, že jsou vozidla opatřena doklady získanými v rozporu s příslušnými právními předpisy, pokud by tyto informace měli, kupní smlouvu by neuzavřeli. Stěžovatel tak zamlčel podstatné skutečnosti při prodeji vozidel, odvolací soud tedy správně jeho jednání kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle ust. §250 odst. 1, 2 TZ.
K argumentu stěžovatele o nesprávném stanovení výše jím způsobené škody uvedl Nejvyšší soud, že pro určení reálné výše vzniklé škody způsobené prodejem vozidel nevyhovujících podmínkám provozu na pozemních komunikacích v České republice je třeba od zaplacené kupní ceny odečíst hodnotu vozidel, kterou fakticky kupující do svého majetku získali, např. jako soubor náhradních dílů apod. Odvolací soud tak při jejím stanovení správně vycházel z vypracovaného znaleckého posudku a stanovení ceny jako zůstatkové ceny, vyjadřující ekonomickou hodnotu vozidel. Stěžovatelem požadovaný postup stanovení ceny označil dovolací soud jako nadbytečný, stěží proveditelný a vedoucí k tíži stěžovatele. "Vozidla, která nesplňují podmínky pro získání platných dokladů nutných k provozu na pozemních komunikacích, se v inkriminované době a místě nepochybně prodávala, ale ne zas natolik běžně, aby bylo možné naprosto jednoznačně určit tzv. cenu obvyklou (podle znalce Ing. P. K. lze vozidla bez dokladů ocenit dokonce pouze jako soubor náhradních dílů)." Dovolací soud pak zdůraznil skutečnost, že vrchní soud stanovil výši škody ku prospěchu stěžovatele. Z provedeného znaleckého posudku plyne, že obvyklé ceny předmětných vozidel se pohybovaly v rozmezí od 60.000,-Kč do 300.000,-Kč, přičemž zůstatkové ceny vozidel u skutků 9, 16, 19, 33, 38 byly stanoveny tímto znaleckým posudkem ve výši 260.000,-Kč, 191.000,-Kč, 162.000,-Kč, 647.000,-Kč a 191.000,-Kč. Tedy tzv. ceny obvyklé se pohybovaly na nižší úrovni a po jejich odečtení od zaplacených kupních cen by tak konečná výše škody vyzněla v neprospěch stěžovatele a vedla by k porušení zákazu reformationis in peius.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1308/2008 ze dne 5. 11. 2008 podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. V ústavní stížnosti předložil stěžovatel zcela totožné argumenty jako v podaném, v pořadí druhém, dovolání. V ústavní stížnosti namítané porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v porušení zásady stíhání jen ze zákonných důvodů a zásady nullum crimen sine lege, kterého se dopustil odvolací soud tím, že jednání stěžovatele "mylně interpretoval jako jednání bezprostředně směřující k uvedení poškozených v omyl ve smyslu ust. §250 odst. 1,2 TZ, ačkoliv poškození věděli, že vozidla nesplňují podmínky pro provozování na veřejných komunikacích v České republice, a dále tím, že nedošlo ke správnému určení výše škody, když cena předmětných vozidel nebyla určena jako tzv. cena obvyklá ve smyslu ust. §89 odst. 12 TZ." K tomu dále stěžovatel uvedl, že odvolací soud odmítl zadat vypracování znaleckých posudků, které by stanovily u předmětných vozidel cenu obvyklou, byť to navrhoval i státní zástupce. Odvolací soud tak vycházel ze znaleckého posudku zpracovaného v dřívějším stádiu řízení, které však "vinou chybného zadání policie" byly zpracovány k stanovení ceny zůstatkové, přičemž z takto stanovené ceny nelze v trestním řízení vycházet. Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti uvedl, že si nechal zpracovat znalecké posudky "na několik vozidel," které doložily, že cena obvyklá se od ceny zůstatkové významně lišila, a to v jeho prospěch. Odvolací soud tak stanovil vzniklou škodu ve výši 2.265.486,-Kč, přičemž však nerespektoval pokyny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007 sp. zn. 5 Tdo 625/2007. Tuto vadu následně neodstranil ani Nejvyšší soud, který ústavní stížností napadeným rozhodnutím stěžovatelovo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje v rovině jednoduchého práva jednak se způsobem, jakým obecné soudy kvalifikovaly jednání stěžovatele, tedy zda se jednalo o podvod ve smyslu ust. §250 TZ, jednak se způsobem stanovení výše vzniklé škody. Předložené argumenty, o nichž měl stěžovatel za to, že podporují jeho tvrzení o porušení jeho práva na spravedlivý proces, jsou však v podstatě opakováním námitek, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy, zejm. v řízení dovolacím.
Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, tedy kvalifikovaly jednání stěžovatele ve smyslu ust. §250 TZ jako podvod. Zejména dovolací soud se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a své rozhodnutí náležitě zdůvodnil. Ústavní soud dodává, že sám neúspěch ve věci neznamená porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, jehož porušení v ústavní stížnosti namítá. Spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se domáhá ochrany svých práv. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Spravedlivý proces, je také proces, jehož délka je přiměřená složitosti konkrétního případu. Jde tedy o celý řetězec záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřené v ústavním pořádku České republiky. Všechny tyto aspekty zajišťují "fair trial".
Stěžovatel dále namítá neprovedení jím navrhovaného důkazu znaleckým posudkem, kterým by byla stanovena obvyklá cena vozidel, a tedy v souladu s ust. §89 odst. 12 TZ řádně určena výše jím způsobené škody. Ústavní soud k této výtce opětovně uvádí, že jeho úkolem není skutkové a právní objasnění věcí a nepřísluší mu hodnotit nutnost provedení či neprovedení důkazů, nýbrž je oprávněn pouze posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda při takovém vybočení nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatele. Hodnocením důkazů obecným soudem se Ústavní soud může zabývat jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že skutková zjištění soudu neodpovídají provedeným důkazům, nebo že jeho právní závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, nebo že soud při svém postupu významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavní soud dále připomíná, že soudy dle Ústavy ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem, dále hodnotí důkazy podle svého uvážení, resp. mu přísluší rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede a které nikoliv. K tomu však Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou (např. IV. ÚS 335/05, IV. ÚS 395/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz/) dodává, že soudy mají povinnost vysvětlit v odůvodnění rozhodnutí, proč důkaz nepřipustily (tj. proč jej považovaly za nadbytečný, nebo z jakého důvodu jej neshledaly způsobilým prokázat relevantní skutečnosti), což ve stěžovatelově věci bylo splněno (viz. str. 5. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1308/2008 ze dne 5. listopadu 2008). Dovolací soud náležitě a ústavně konformním způsobem odůvodnil své rozhodnutí, se kterým se Ústavní soud zcela ztotožňuje a vypořádal se se všemi námitkami stěžovatele.
Ústavní soud tak uzavírá, že jak v otázce stěžovatelem namítané nesprávné kvalifikace jeho jednání jako podvodu ve smyslu ust. §250 TZ, tak i v otázce stanovení výše způsobené škody, postupoval dovolací soud zcela v souladu s ust. §265a až 265s TŘ, zejm. pak s ust. §265i odst. 2 TŘ, nedošlo tak k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2009
Jiří Nykodým
předseda senátu