ECLI:CZ:US:2009:2.US.572.09.1
sp. zn. II. ÚS 572/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. V. R., zastoupeného Mgr. Eliškou Hlavsovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Molákova 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2008 č. j. 33 Odo 1734/2006-171, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006 č. j. 35 Co 22/2006-151 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 7. 2005, č. j. 21 C 75/2003-128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 7. 3. 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) ve spojení s čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Stěžovatel soudu prvního stupně vytýká, že nevzal v potaz shodné tvrzení účastníků ohledně výše smluvních úroků z prodlení, vypočtených dle smluv o nájmu nebytových prostor, a na závěr účastníkům sdělil, že jimi odsouhlasené úroky jsou nezákonné. Toho využil žalovaný a svůj názor na jejich existenci změnil, ač předtím potvrzoval jejich oprávněnost a výši. Soud druhého stupně neměl snahu se věcí detailně zabývat, pouze konstatoval, že smluvené úroky jsou nezákonné. I Nejvyšší soud odmítl věc řešit, přestože dle názoru stěžovatele v podaném dovolání byl odkaz na nesprávné právní posouzení věci a v jeho podstatné části je popisována úprava ve smlouvách i vůle stran v době jejich sepisu. Stěžovatel odkazuje na judikáty Nejvyššího soudu, vztahující se k řešení problematiky úroků z prodlení a smluvních úroků a pokut, a upozorňuje na dispozitivní charakter většiny norem občanského zákoníku, z čehož dovozuje, že účastníci nejsou omezeni v tom, aby si na základě svobodného smluvního rozhodování vymezili, jaké povinnosti smlouvou převezmou a jaká práva si smlouvou založí. V posuzovaném případě byl na základě smluv o nájmu nebytových prostor sjednán pro případ prodlení úrok, s nímž žalovaný souhlasil. Stěžovatel dále odkazuje na nálezy Ústavního soudu týkající se řádného odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, kterým je odmítáno dovolání podané dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné, a má za to, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné, a tudíž obsahující prvek libovůle v rozhodování. Domnívá se, že v důsledku toho bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces. Obdobná pochybení spatřuje i v rozsudcích nižších soudů.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 21 C 75/2003, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Stěžovatel žalobou, kterou v průběhu řízení několikrát měnil a vzal částečně zpět, se nakonec domáhal po žalovaném zaplacení úroků z prodlení ve smluvené výši z jednotlivých měsíčních částek dlužného nájemného a zákonného úroku z prodlení z celkové dlužné částky nájemného. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem žalobu zamítl jako nedůvodnou. Vyšel ze zjištění, že stěžovatel coby pronajímatel a žalovaný coby nájemce si ve smlouvách o nájmu nebytových prostor ujednali, že v případě, že se žalovaný dostane do prodlení s placením nájemného, bude povinen zaplatit úrok z prodlení ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení. Ke dni skončení nájmu žalovaný dlužil na nájemném částku 615.000,- Kč. V průběhu řízení žalovaný uplatnil vůči žalobci námitku započtení na pohledávku z titulu zhodnocení pronajaté nemovitosti. Stěžovatel uznal zhodnocení nemovitosti do výše 670.000,- Kč. Soud dospěl k závěru, že stěžovateli vznikl nárok na zaplacení úroků z prodlení ve výši, kterou stanoví prováděcí předpis, nikoliv ve smluvené výši, neboť takové ujednání je neplatné. Provedl vyčíslení zákonných úroků z prodlení dle vládního nařízení č. 142/1994 Sb., připočetl je k celkové částce dlužného nájemného a dospěl k závěru, že součet těchto částek nepřesahuje 670.000,- Kč, které stěžovatel uznal jako důvodnou námitku započtení ze strany žalovaného.
O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze druhým napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry.
Stěžovatel podal proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud je odmítl jako nepřípustné s tím, že napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam, neboť podstatu jeho námitek tvoří výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu. K dodatečně doplněnému dovolání, v němž stěžovatel vytýkal vadu řízení spočívající v nedostatečném poučení účastníků, nepřihlédl s tím, že doplnit dovolání po lhůtě uplatněním důvodů, které dosud v dovolání uvedeny nebyly, není možné.
Po přezkoumání ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Klíčovou otázkou, kterou obecné soudy řešily, je, zda stěžovatel je oprávněn požadovat úroky z prodlení ve smluvené výši či pouze ve výši zákonem přiznané. Zatímco obecné soudy došly výkladem ustanovení §517 odst. 2 občanského zákoníku k závěru, že nelze smluvit výši úroků z prodlení, stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že úrok z prodlení sjednat lze.
Ústavní soud již dříve konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva sám o sobě nemůže porušit právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny. Taková interpretace může být důvodem zrušujícího nálezu pouze tehdy, pokud vykazuje znaky protiústavnosti. V reakci na námitky stěžovatele tedy Ústavní soud zvažoval pouze to, zda napadený výklad není interpretací natolik extrémní, že by vybočoval z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy interpretací příslušných ustanovení smluv o nájmu nebytových prostor dovodily, že pro případ prodlení žalovaného s placením nájmu si účastníci smluv sjednali úroky z prodlení. Při hodnocení platnosti takového ujednání vycházely z dikce ustanovení §517 odst. 2 o. z. a konstatovaly, že výši úroků z prodlení stanoví nařízení vlády č. 142/1994 Sb., a od výše takto určených úroků se nelze odchýlit. Jejich závěr, že ujednání účastníků ve smlouvách o nájmu nebytových prostor o výši úroků z prodlení, které jde nad rámec jejich výše stanovené zvláštním právním předpisem, na nějž odkazuje ustanovení §517 odst. 2 o. z., je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem (viz §39 o. z.), je v souladu s ustálenou soudní judikaturou, stejně jako vyslovený názor, že úroky z prodlení je třeba odlišovat od smluvených úroků, které jsou úplatou za užívání jistiny, nikoli sankcí za porušení povinnosti.
Soudy užitý způsob interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva nevybočuje z mezí stanovených v hlavě páté Listiny. Obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem a respektovaly i hranice vymezené ústavněprávními předpisy. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že se spornými otázkami zabývaly, svoje argumenty dostatečně odůvodnily a opřely je o příslušná zákonná ustanovení, která standardním způsobem vyložily. Jejich právním závěrům, že zákonné úroky z prodlení s připočtením dlužné částky nájemného nedosahují výše stěžovatelem uznaného nároku žalovaného z titulu zhodnocení nemovitosti, uplatněného žalovaným k započtení, nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout. Za daného stavu není Ústavní soud oprávněn závěry soudů přehodnocovat.
Ústavní soud neshledal důvod jakkoli zpochybňovat ani napadené rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud postupoval v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání a ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil (i s poukazem na svou judikaturu), proč nepovažoval řešení stěžovatelem předložených námitek za otázky zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., a proč nepřihlédl k námitkám, dodatečně uplatněným v doplnění dovolání. Stěžovatel mu proto nemůže úspěšně vytýkat, že se jeho dovoláním věcně nezabýval.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nebylo shledáno porušení ústavních práv stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
Stanislav Balík
předseda senátu