ECLI:CZ:US:2009:2.US.59.09.1
sp. zn. II. ÚS 59/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky I. Č., zastoupené Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 5, o ústavní stížnosti proti usnesení Policie ČR - Městského ředitelství Ostrava, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 3. 10. 2008 č. j. MROV-1394-55/TČ-2008-91-710 a usnesení Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 10. 11. 2008 sp. zn. 1 ZN 6269/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 1. 2009, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení svých práv garantovaných článkem 7 odst. 2, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále článku 3, 8 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Jak stěžovatelka uvádí ve své ústavní stížnosti, porodila dne 7. 7. 1997 v Městské nemocnici Ostrava ve věku 21 let své druhé dítě. Porod, stejně jako předchozí, byl veden císařským řezem. V rámci tohoto porodu byl u ní proveden sterilizační zákrok. Stěžovatelka tvrdí, že sterilizace byla provedena bez jejího svobodného a informovaného souhlasu a jako taková představuje nelidské a ponižující zacházení, jehož protiprávnost byla již prokázána i v civilním řízení na ochranu osobnosti. Pokud jde o samotné trestní vyšetřování, dle stěžovatelky nesplňuje požadavky kladené na vyšetřování článkem 3 Úmluvy, zejména požadavek účinnosti a veřejnosti vyšetřování. Tvrdí, že orgány činné v trestním řízení nepřistupovaly ke všem důkazům stejně a některé z nich, svědčící o protiprávnosti sterilizace, bagatelizovaly, aby bylo možné věc odložit.
Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a připojených listin, orgán Policie ČR - Městského ředitelství Ostrava, Služby kriminální policie a vyšetřování, napadeným usnesením ze dne 3. 10. 2008 č. j. MROV-1394-55/TČ-2008-91-710 rozhodl o odložení trestního oznámení Veřejného ochránce práv, JUDr. Otakara Motejla, na pracovníky Městské nemocnice Ostrava MUDr. M. Z. a MUDr. J. S., pro podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona, a to z důvodů a postupem podle §159a odst. 1 trestního řádu. Stěžovatelka podala prostřednictvím svého zmocněnce proti tomuto usnesení stížnost, o níž rozhodl státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě usnesením ze dne 10. 11. 2008 sp. zn. 1 ZN 6269/2005 tak, že stížnost jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že nebylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví a věc byla podle §159a odst. 1 trestního řádu odložena.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu může podat fyzická nebo právnická osoba pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování trestních oznámení ani navazujícími rozhodnutími nelze jakkoli zasáhnout do ústavním pořádkem chráněných základních práv oznamovatelů či poškozených. Usnesení o odložení věci není rozhodnutím v rámci trestního stíhání. Nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté a nezakládá princip ne bis in idem. Pokud později odpadnou důvody pro doložení a zjistí se nové skutečnosti, lze bez dalšího zahájit trestní stíhání. Usnesení o odložení se tím automaticky stává neúčinné bez formálního zrušení (srov. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kolektiv, Trestní právo procesní, Praha 2003, 2. vydání, s. 582).
Lze dovodit z článku 80 odst. 1 Ústavy, jakož i z ustanovení §2 odst. 8 trestního řádu, že veřejná žaloba v trestních věcech je svěřena výhradně do pravomoci státního zastupitelství, zatímco rozhodnutí o vině a trestu spadá do kompetence nezávislých soudů (srov. čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny). Trestní oznámení nemá v rámci českého právního řádu charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality (srov. §1 odst. 2 trestního řádu). Z této pomoci fyzických a právnických osob orgánům veřejné moci k náležitému zjištění trestných činů a ke spravedlivému potrestání jejich pachatelů (§1 odst. 1 trestního řádu) nelze žádným způsobem dovozovat aktivní legitimaci fyzických a právnických osob k zahajování trestního řízení proti jinému. Dále Ústavní soud odkazuje na svou předchozí judikaturu, např. na publikované usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 14., usnesení č. 29, a usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 361/96, I. ÚS 445/05 či III. ÚS 585/07.
Z článku 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné základní právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá. Tímto způsobem Ústavní soud dovodil, že poškozený nemá základní právo na to, aby byl trestně stíhán ten, kdo mu škodu způsobil. Tento názor lze mít za východisko i pro závěr, že pokud má poškozený v trestním řízení určitá práva, vyplývající z norem v oblasti jednoduchého práva, nejedná se o základní práva zaručená ústavním pořádkem.
Trestní řád poškozenému stanovuje v rámci probíhajícího trestního řízení celou řadu oprávnění. Ve smyslu ustanovení §159a odst. 5 trestního řádu má právo na to, aby mu bylo doručeno usnesení o odložení věci (oznamovatel trestného činu má být o odložení věci vyrozuměn, pokud o to požádal) a podle ustanovení §159a odst. 6 trestního řádu má poškozený právo proti usnesení o odložení věci podat stížnost. Tato jeho práva a ostatně ani práva garantovaná ustanovením §43 odst. 1 trestního řádu, tedy právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit, jakož i jakákoliv další práva, která nesouvisejí přímo s právem poškozeného na náhradu škody způsobené mu trestným činem, nejsou jeho ústavně zaručenými základními právy. V trestním řízení totiž nejde o právo a věc poškozeného, či jakékoliv jiné fyzické a právnické osoby (tak jak to vyplývá z článku 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy České republiky), aby bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Ústavní soud zakotvení těchto práv poškozeného do trestního řádu chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem, vycházející ze základního účelu trestního řízení, tedy aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni s tím, aby působilo k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 642/04). Proto je ústavní stížnost, pokud jí bylo namítáno porušení těchto práv stěžovatelky, zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ještě dodává, že k porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, dochází tehdy, pokud je komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, resp. ve stanovených případech u jiného orgánu veřejné moci. V dané věci se orgány činné v trestním řízení věcí stěžovatelky opakovaně zabývaly a svůj postup ve svých rozhodnutích řádně zdůvodnily. Tyto orgány nezůstaly tedy nečinné, ani s předmětným podnětem nenaložily libovolně. V projednávané věci stěžovatelka napadla především způsob hodnocení důkazů, rozvedla svůj náhled na provedené důkazy a upozornila na nesoulad se závěry civilního soudu, avšak ani tyto argumenty nedosahují ústavněprávní roviny. Jakkoli je pochopitelné, že provedeným zákrokem došlo k vážnému zásahu do rodinného života stěžovatelky, a že se stěžovatelka všemi prostředky snaží o to, aby věc byla důsledně a objektivně vyšetřena, event. aby za provedený sterilizační zákrok nesl odpovědnost některý z lékařů Městské nemocnice Ostrava, je vzhledem ke shora uvedenému zřejmé, že usnesením, kterým byla odložena věc pro podezření z trestného činu výše uvedených lékařů, nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, které jako jediné je důvodem k zásahu Ústavního soudu. Ačkoli stěžovatelka byla účastníkem předmětného trestního řízení, nebylo tímto usnesením autoritativně zasaženo do její právní sféry (i když bylo zasaženo do sféry osobní) a nebylo rozhodováno o jejích právech či povinnostech. Orgány činné v trestním řízení svůj závěr o odložení věci opřely o provedené důkazy, které vzájemně konfrontovaly, a svůj závěr rovněž řádně odůvodnily.
S ohledem na takto vyložené důvody proto Ústavnímu soudu nezbylo, než postupovat podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2009
Stanislav Balík , v. r.
předseda senátu